Royal National Park

Po vydatné večeri předchozího dne se spalo božsky...ani vstávat se nechtělo. Takže když jsme se vyhrabošili z auta, tak už v kempu nebyla ani noha. Podle mapy jsem vybrala pár nepříliš dlouhých tras, abychom se poslední den moc neuhnali. První vedla z města podél pláže až na výběžek u oceánu s aborigickými malbami. Prošli jsme dle mapy podél pláže a pak na malý poloostrov. Cesta se několikrát rozdělila, ale stále jsme se snažili orientovat podle značení. Když jsme ale značky několikrát během pár minut ztratili a cesta se stala spíše necestou, vzdali jsme hledání a vypravili se zpátky k autu.



Jako další jsme zvolili asi 8 km trasu více na jihu parku. Trochu jsme pozlobili naše auto než jsme se tam dostali, protože silnice se z asfalky postupně stávala čím dál více nesjízdnou. Ale nakonec jsme se bez větších problemů propracovali až k parkovišti. Tentokrát se cesta zdála poměrně schůdná a hlavně značená. Po pár km jsme sešli na vrcholek nad pobřežím a začali strmě sestupovat. Úzká pěšina začala trochu mizet v hustém porostu, ale stále se dalo rozeznat kudy kam. Až tu náhle se Jirka zastavil a udělal pár kroků zpátky ke mně. Koukla jsem mu přes rameno a pochopila. Přes cestu totiž ležel asi dvoumetrovej černej had. Zjevně travil, protože asi v půlce jeho těla byla velká boule. Jirka si ho pohotově začal fotit a já začala přemýšlet kudy vzít nohy na ramena. Už možná půl kilometru jsme šli hustou travou, takže hadovi kamarádi mohou být všude. Na druhou stranu, kolik takovýhle kamošů může být před námi. Ale z cesty se za rohem může stát pohodlný vybetonovaný chodník...ostatně jako v každém jiném normálním australském parku. Může to znít divně, ale za těch několik proběhlých národních parků, jsem si na pohodlné chodníčky dost zvykla. Takže proč by zrovna v tomhle neměl taky být. Had si nás po pár minutách všimnul a velmi svižně se odplazil, čímž opět padlo další moje přesvědčení, že prý hadům normální člověk uteče...tohle byl asi zrovna nějaký atlet.
Cesta tedy byla volná a my se vydali kupředu. S přibývající travou a mizející cestou, ubývala i moje dobrá nálada. Navíc mě neustálé dupání...samozřejmě na odehnání hadů...vysilovalo. Další kilometry prý jedné z nejkrásnějších tras v NP jsem si moc neužila. Cestu jsme několikrát ztratili a k tomu se ještě přidalo prodírání se hustými křovinami a palmami, kde mohla žít pro změnu spousta pavoučích potvor. Nejpozitivnějším zážitkem...aspoň pro mě...byl konečný výstup na kamenitou nezpevněnou cestu kousek od parkoviště. A vůbec nejlepší bylo, když jsem nasedla do auta. Tímto jsem rozhodla, že objevování krás australské přírody mám už opravdu dost a vydali jsme do Sydney s povinnou zastávkou v infocentru kvůli identifikaci našeho hada. Paní byla fotkami více než nadšená. Prý jsou tito beznožci velmi stydlivý a že nejsou zas tak moc jedovatí...no to mě OPRAVDU UKLIDNILO.
Do Sydney jsme přijížděli z jihu přes Rockdale...naše první bydlení v Sydney...tak jsme se zkusili zastavit u starých známých sousedů. Ti už teda nebydleli ve starém bytě, ale přestěhovali se o kousek vedle a koupili si byt (co jsme se dozvěděli o ceně, tak propočtěm to vyšlo levněji než si pořidit byt v Praze). No a k tomu ještě stihli zplodit syna, takže bylo o čem vyprávět. Byt měli pěkný a potomka trochu mrzutého...zrovna mu rostli zuby. Hodně nás zajímalo jak se naši znamí mají, co dělají a vůbec, takže jsme se u nich pár hodin zasekli. Byla to opravdu příjemná návštěva a aspoň jsme naše loučení z Austrálií vzali z gruntu. Večer jsme se ještě stavili pro pizzu v naší oblíbené restauraci a dojeli k Martině a Dušanovi, kteří nám nabídli bydlení na těch pár dnů co ještě budeme v Sydney.