Velká Čínská Zeď

Plánovaný odjezd mezi 6.30 a 7.00 byl spíš v těch půl sedmé, tedy dost brzo. V recepci nás odchytla naše průvodkyně a za pár minut přišel i řidič a vyrazili jsme. Během těch pár minut jsme se od průvodkyně dozvěděli, že pojedeme cca 130km od Pekingu, zabere to asi tři hodiny, a pojede celkem 5 turistů včetně nás. Tohle místo jsme si vybrali dohromady ze tří možností návštěvy Velké čínské zdi, bylo z nich nejodlehlejší, s nejmenší šancí obležení prodavači suvenýrů, s neopravenými částmi a s možností se po zdi projít.
Cesta celkem utekla, ale skutečně ty tři hodiny trvala. Z našich spolucestujících se vyklubala jedna Alžířanka a filipínský pár. Do Jingshanling jsme dorazili po desáté a vylezli jsme do třeskuté zimy (bylo tam chladněji než v Pekingu). Chvíli jsme stepovali kolem místního hotelu, zájemci si odskočili na toaletu.



Po tomhle krátkém zdržení se na nás odkusi nabalilo několik místních Číňanů a spolu s nimi jsme se vydali do kopce směrem k vytoužené zdi. Zpočátku jsme nevěděli, co jsou tihle Číňani zač, až později jsme se ujistili, že jsou to ziskuchtiví prodavači. Po tak 15 minutách výstupu jsme jednak dolezli k Velké čínské zdi, a také jsme zjistili, že Filipíncova oválná postava není pro chůzi zcela vhodná.
Prodejci byli zpočátku nápomocní, ukazovali kudy jít, co kde je, a podobně. Postupně začali nabízet nesmysly jako trička, pohledy, knížky o zdi, a další. Ač jsme to nečekali, oni se vydali na desetikilometrovou tůru spolu s námi. Že by chtěli jít až na konec?
Hned od začátku se procházka po zdi rozdělila na dvě skupiny - my a Alžířanka jsme vyrazili napřed, a průvodkyně s filipinským párem zůstali vzadu s pomalejším tempem. Od průvodkyně jsme dostali kouzelné papírky, které fungují jako potvrzení, že máme zaplacen vstup na sousední část zdi (Simatai).
U vstupu v Jingshanling byla zeď opravená, ale záhy jsme se dostali k částem, které byly v původním (rozuměj rozpadlém či rozebraném) stavu. I přesto byla stavba dost majestátní, vysoká dost, aby člověk neměl chuť ji slézat (a už vůbec ne, pokud by mu hromada Číňaňů házela na hlavu kamení a oštěpy), takže jako obranná stavba musela být dost účinná i preventivně. Co do šířky, dost to kolísalo, od metru a půl až po šest sedm metrů (odhadem).
Po chvíli chůze jsme měli blbý pocit z těch našich "průvodců", tak jsme jim zkusili říct, že bychom raději šli sami - a k našemu velkému překvapení to přijali vcelku sportovně. Ještě naposled zkusili vnutit pár nesmyslů, a pak nás nechali jít. Tomu jsem až nevěřil. Na zbytku cesty jsme pak ještě potkali nahodilé prodavače, ale ti se k nám už nepřidávali.
Během přibližně tří hodin chůze po zdi jsme prošli 10km a 30 věží, z toho několik téměř zcela rozpadlých, dvakrát jsme museli dokonce ze zdi sejít a pár desítek metrů jít podél. Výhledy byly fantastické. Sice mi zpočátku umrzaly prsty pokaždé, když jsem je položil na foťák, ale těm panorámatům se nedalo odolat.
Cestou jsme narazili na "výběrčího mýtného", neboli prodavače vstupenek na další úsek. Tam na nás ale čekala naše průvodkyně se zprávou, že zbytek výpravy chůzi vzdal a šli zkratkou napřed. Přidala se tedy k nám. Ke konci tůry jsme došli k přerušení ve zdi, tekla tamtudy říčka. Přes ní vedl provazový most, za jehož přechod bylo třeba zaplatit navíc 5 yuanů. Most vypadal moc pěkně, stejně jako zelená voda pod ním. Tam naše trasa i končila, hned za mostem jsme ze zdi odbočili a zamířili k vesnici Simatai. Tam se k nám přidal i zbytek výpravy a všichni jsme se šťastně sešli v restauraci v Simatai u oběda. Ten rozhodně nebyl skromný, snosili nám na stůl několik talířů s masem i zeleninou a rýží. Navíc Alžířanka byla muslimka a tudíž jíst nemohla (něvěděla, co v tom všecko je), takže se spokojila s rýží a zeleninou a na nás zbylo víc. Nutno taky ale uznat, že tělnatý Filipínec vydal (spíš přijal) za dva až tři, takže úspora až taková nebyla.
Po obědě následovala jen zpáteční cesta, kterou jsme z části prospali. Po šesté večer nás autobus vyklopil před naším hotelem. Jen jsme zašli nakoupit horké knedle a nějaké pečivo, a zalezli jsme do pelechu.