Další den vstáváme už v 7.30 hod a hned se hrneme na snídani, která je opět standardní, až na citrónový džem, který fakt nemusím. Snažím se ukojit chuť burákovým máslem, ale moc to nepomáhá. Nakonec předávám, pro mne nezajímavé ovoce, na Jirkův talíř, čímž dochází alespoň k jednostranné spokojenosti. Pro dnešek máme naplánovaný průzkum západní části ostrova. Rázíme si to směrem na sever, přes Manase , a pak pokračujeme až k centru západní části ostrova, městu Asau . Původně jsme si mysleli, že se tu projdeme popř. něco nakoupíme. Nabyla jsem totiž mylného dojmu, že tu určitě něco bude. Ale bohužel krom benzínky a pár domů tu nebylo naprosto nic... až už vůbec ne zajímavého. Tak jsme aspoň natankovali a pokračovali dále na západ na Canopy Walk . Většina průvodců varuje, že je to pouze ubohá turistická atrakce a že rozhodně nestojí za návštěvu, proto jsme tedy zaplatili pár Tala, abychom se na vlastní oči přesvědčili. Musím bohužel uznat, že se nám tam líbilo... zřejmě jsme se dostali do

Ráno jsme po snídani zaplatili účet v obchůdku, vyzvedli věci ze sejfu (zamčená skříň) a začali s shánět, jak se dostaneme do Le Lagoto. Waia nabídl, že nás tam bráška hodí, což se i stalo. Le Lagoto zvenku vypadá dost luxusně i na jiné než samojské poměry. Uvnitř je taky, ale nakonec jsme zhodnotili, že to není tak stylové jako první ubytování na Upolu, Coconut Beach Club. Báječně vypadající recepce pro nás trochu ztratila kouzlo, když paní neznala odpověď na žádnou z našich otázek. Pravda, byly to otázky dost neočekávatelné – kde se dá půjčit auto, kdy tu jezdí autobus, co je v okolí, atd. Proto jsme přešli k samostudiu. Přes silnici je slušně vybavený obchůdek a také dive shop, prý jediný na Savai’i. Restaurace v Le Lagoto je hezká a drahá. Hned jak to jde, chytáme bus do Salelology , města kde je i přístav trajektu, kterým jsme přijeli. Kromě toho tam mají být půjčovny aut. Můj původní záměr půjčit si místo auta motorku narazil na dost zapeklitou překážku – nebylo kde. Nikdo, koho

Drazí čtenáři, jistě se divíte, pročpak toho poslední dobou moc nepíšeme. Přišel totiž náš čas a rozhodli jsme se to v Austrálii zabalit . Aby to nebyl takový šok najednou, odskočili jsme si nejprve na měsíc (s malým M) do Čech , na návštěvy rodin a přátel, a trochu si oddychnout. Mimojiné i pár svateb stíháme. Pro rejpaly - ne naší. No, a tenhle měsíc právě teď končí. Jsme v Čechách, chystáme ještě jeden týden na návštěvu za bratmi Slovákmi. Úspěšně tloustneme, pijeme všechen ten alkohol, kterého je v Austrálii tak pomálu (jen za ostatní zmíním rum tuzemský , alias bramborový džus, a staré dobré české pivo), a na psaní nám nezbývá čas, jak už to tak bývá, když člověk lenoší. Ale hnedka příští týden, v úterý 16/9, se opět odebíráme na letiště a frčíme s mezizastávkou v Hong Kongu zpátky do Sydney, tentokrát už ne jako Temporary residenti, jak jsme byli zvyklí, ale jako obyčejní prachsprostí turisti ( něco jako ty, Bárrto ). V Sydney vyzvedneme auto, vybavení, kamarádku Míšu , a několi

Sobota 24/5/2008 Ráno jsme se zabalili a já šel vrátit auto. Kromě pokusu naúčtovat nám prázdnou nádrž to proběhlo bez problémů – co by se taky na té stařičké Suzuki mohlo rozbít, že jo. Další úkol bylo zaplatit pokojový účet, na což jsem byl docela zvědavý. Jak jsme se obávali, přihodili nám k celkové ceně dalších 15% DPH. Na druhou stranu zapomněli na oběd, který jsme si v restauraci dali, takže jsme jim bez řečí dali tohle DPH a o obědě jim nic neříkali. Fifty fifty, jak se u nás v Čechách říká. V 10:00 nás vyzvedl bus (skutečně tam byl na čas – tentokrát žádný "Fiji time" ) a za tři čtvrtě hodinky nás dopravil k trajektu na druhý ostrov. Počkali jsme si spolu se stovkami Samoanů, a pak se spolu s davem protlačili na trajekt. Ten nebyl vůbec zlý – žádný přehnaný luxus, ale čekali jsme horší. Zajisté by trajekt udělal radost každému milovníku oceli, nicméně plaval dost dobře. Postupně se všechna místa i prostor na auta zaplnily, takže tam nebylo skoro k hnutí, dost lidí se