Seminyak a Kuta

Hnedka ráno jsme vyrazili z hotelu. Líbilo se nám tu, ale chtěli jsme se přesunout blíž k letišti, aby pak přesun před letem byl bez problému - Gabča mívá cestovní horečku, no. Vyrazili jsme tedy na stanoviště taxíků nedaleko sanurského McDonaldu. Bylo jich tam jako psů, a hned s prvním Gabča usmlouvala rozumnou cenu 90.000 rupií. Auto bylo luxusní, i s klimatizací.
DO Seminyaku jsme dorazili během méně než půl hodiny. Taxikář nám doporučoval spíš Kutu, že je levnější a blíž k letišti, ale my chtěli vidět jiné město. Vyklopil nás tedy v jedné malé uličce, kde měly být malé hotely slňující naše požadavky na cenu.



První hotel nás trošku zklamal - 300 tisíc za noc, se slevou 250, ale my očekávali tak 100-150. Oběhl jsem tedy skoro celé město, našel vily za milion a půl na noc, což mě pobavilo, a nakonec jsme se vrátili do téhle malé uličky a ubytovali se v jednom z hotelů za 250 tisíc. Sice se to zdálo celkem přehnané (byla to nejvyšší částka, jakou jsme za ubytováni na Bali dali), ale nakonec to nebylo zlé - v ceně byla snídaně, odvoz na letiště, báječný bazén a další věci.
Procházka po Seminyak nás trochu překvapila - čekali jsme hezké klidné městečko. Klidné bylo, ale hezké ne a už vůbec ne levné. Sice jsme nakonec našli rozumná místa, kde se najíst, ale většinou člověk potkával škaredé pizzerie, dokonce řeckou restauraci (kdo by proboha jel na Bali, aby si dal musaku?), a většina z nich byla nehorázně předražená - za cenu jednoho oběda tam by člověk jedl týden kdekoliv jinde na Bali.
Procházka se nám nakonec protáhla až do Kuty, která se Seminyakem tvoří souměstí. Tam jsme zapadli do starých známých uliček s trhy, a zkusmo začali usmlouvávat ceny za sarongy. Ke konci jsme už dosáhli téměř dokonalosti, kdy jsme každého prodejce dokázali stáhnout pod 30 tisíc za sarong. Většina z nich začínala na 50 až 90 tisících, ti drzejší i přes 100. Koupili jsme tedy pár sarongů jako suvenýry a měli jsme z nich radost. Myslím že i přes staženou cenu na ních ti neřádi vydělali možná i stovky procent, ale budiž jim to přáno.
Mimo sarongů jsem si koupil i suvenýrové tričko. Prošel jsem několika stylovými obchody s místními triky, které mi zrovna nějak nesedli (značka myslím Rock Art, či tak nějak - byla to dobrá trika, jen to prostě nebylo ono), Rip Curl i Billabong (ten se mi i líbil). Během jednoho pokusu o podpultový Billabong jsem měl to štěstí ho i vidět. Chlapíci na ulici občas potichu pokřikují, jestli někdo nechce Billabong či Roxy, oblíbené to značky. Zašel jsem se tedy kouknout, člověk vytáhl z černé plastové tašky pár zaručených Billabong triček a nabídl je za neuvěřitelnou cenu 150 tisíc, což je téměř cena pravého trička v obchodě. Když jsem mu po chvíli handrkování řekl, že za ten ksindl mu víc než 10 tisíc nedám, nějak mu to radost neudělalo. No nekoupil jsem si ho.
Do hotelu jsme se vrátili navečer, ztahaní jako myší. Dali jsme si bazén, chvíli odpočívali, a pak jsme ještě vyrazili na noční trh. Ten byl příšerně daleko, u dálnice, dali jsme si tam jen pár smažených banánů a já kokos k pití. Odtamtud jsme skočili na normální večeři do restaurace nedaleko našeho hotelu, Gabča si dala kari tuňáka a já hezky pálivé kuřecí kari, pěkně s Bintang pivkem.
Po tomhle dni jsme spali jako nemluvňata.