Ač náš let byl až v poledne, vstávali jsme v sedm a už v osm frčeli na letiště v objednaném taxi. To víte, Gabčina cestovní nervozita si takováhle časově náročná řešení prostě žádá. Přestože bylo pondělí, doprava celkem šla, a na letišti jsme byli cca za 25 minut. Asi hodinu jsme čekali, než nám Aeroflot otevře check in, pak jsme jim předali zavazadla, prošli přes bezpečnostní kontroly a vydali se trochu toulat po letišti. Když jsme se dostatečně seznámili se všemi obchody, dali jsme si něco k jídlu a skutečně poslední peníze utratili za krabici jasmínového čaje, na zahřátí v chladné české zimě. Mimojiné jsme zjistili, že na celém letišti není žádný normální fastfood. Už jste viděli letiště bez alespoň jednoho MacDonalds / KFC / Burger King? Tohle Gabču trochu zklamalo, těšila se na svůj tradiční předodletový hamburger. Aeroflot odletěl načas, letadlo bohužel nic moc, žádné video-on-demand (televize v sedačce). Zábava slabá, alkohol jen za peníze (spekulovali jsme proč, všechny jiné

Na poslední den v Pekingu jsme měli na výběr Summer palace, Mauzoleum Mao Ce-tunga, Olympijský park a/nebo doporučenou restauraci na náměstí Tiananmen. Zvolili jsme Summer Palace, poslední to z velkých atrakcí, a také letní sídlo císařů, kde se ulejvali z Pekingského vedra. Vyběhli jsme z hotelu, přeběhli mrazivých sto metrů, skočili na metro a uháněli až na konečnou trasy 10. Když jsme po 45 minutách z metra vylezli, zjistili jsme, že nešlo o mrazivé počasí lokální, ale celo-pekingské. Odhadem tak 5 až 15 stupňů pod nulou a k tomu studený vítr. Při těch podmínkách nebyla už zima, ale všechny části těla vystavené větru bolely (tváře, abyste nemysleli, že jsme toho vystrkovali moc). Po několikerém oběhnutí stanice metra zvenku a vyptání se na Summer palace jsme usoudili, že jelikož ten není nikde v dohledu, bude asi kus cesty daleko a že tu cestu ani pobyt tam bychom si moc neužili, přesněji získaný kulturní zážitek by asi nepřebil tu kosu. Byl zvolen alternativní plán - jedeme se ko

Dopoledne jsem vyrazil na Tiananmen Sq, odtamtud pak podél západní zdi Zakázaného města na sever, až jsem došel k Beihai park . Je to park z větší části tvořený jezerem. Dá se jít okolo, na východní straně je v podstatě jen chodník, stejně jako na západní. Na severu jezera je několik budov, chrám, zeď s devíti drakama, a podobný nesmysly. Pokud má člověk za sebou pár památek v Pekingu, tohle už ho nepřekvapí. Z jihu a z východu jezera (přímo od východní brány) je přístup na nejzajímavější část parku - ostrov na jezeře. Ten přístup je po mostech, samozřejmě. Na ostrově je bílá pagoda, jeskyně s budhistickýma světcema (buddha), chrám, a spousta panorámat. V létě to tam musí vypadat fantasticky. Já zažil akorát třeskutou zimu venku vevnitř. Do vedlejšího parku Jingshan park jsem už neměl chuť jít, šel jsem tedy zpátky na náměstí a metrem jsem dojel na stanici Yonganli , kde podle informací z hotelu mělo být nákupní centrum. Nejprve jsem přímo z metra vlezl do budovy plné šperků a obl

Plánovaný odjezd mezi 6.30 a 7.00 byl spíš v těch půl sedmé, tedy dost brzo. V recepci nás odchytla naše průvodkyně a za pár minut přišel i řidič a vyrazili jsme. Během těch pár minut jsme se od průvodkyně dozvěděli, že pojedeme cca 130km od Pekingu, zabere to asi tři hodiny, a pojede celkem 5 turistů včetně nás. Tohle místo jsme si vybrali dohromady ze tří možností návštěvy Velké čínské zdi , bylo z nich nejodlehlejší, s nejmenší šancí obležení prodavači suvenýrů, s neopravenými částmi a s možností se po zdi projít. Cesta celkem utekla, ale skutečně ty tři hodiny trvala. Z našich spolucestujících se vyklubala jedna Alžířanka a filipínský pár. Do Jingshanling jsme dorazili po desáté a vylezli jsme do třeskuté zimy (bylo tam chladněji než v Pekingu). Chvíli jsme stepovali kolem místního hotelu, zájemci si odskočili na toaletu. Po tomhle krátkém zdržení se na nás odkusi nabalilo několik místních Číňanů a spolu s nimi jsme se vydali do kopce směrem k vytoužené zdi. Zpočátku jsme nevěd

Noc byla příšerná, Gabča skoro nespala a já od čtyř taky ne. Začalo to už večer, nejprve nás vzbudila průvodčí (nebocotoje) ve čtvrt na dvanáct, když chtěla uvolnit lůžko, na kterém jsme měli batohy. No budiž, naše chyba, prestože dvě další lůžka byla volná a zůstala volná. Ale když od dvou ráno začali lidi chodit chrchlat a plivat do umyvadel, to už taková zábava nebyla. Jsou to kanálové. Nevím, co se jim stalo, ale ty dvě ráno byl fakt zlom. Ještě po tomhle jsem spát mohl. Jelikož ale lidi chodili stále ven, nechávali otevřené dveře a ve čtyři už kvůli tomu byla ve vlaku taková kosa, že to na spaní skoro ani nebylo a oba dva jsme čumákovali do tmy až do půl sedmé, kdy vlak dorazil na nádraží Beijing West. Mimochodem, stejně jako při cestě do Xi'an, nikdo nemluvil anglicky. Jen jeden spolupasažér zvládl "Which country from", ale pak už mluvil jen mandarínsky. Ani jsme se ve vlaku neumyli, neměli jsme na to žaludek. Vyrazili jsme jak nejrychleji to šlo a během asi půlho

Ráno jsme v hotelu zůstali jak dlouho jsme jen mohli - což bylo do poledne. Během té doby se Gábina snažila léčit a v rámci rekonvalescence jsme zašli do restaurace na snídani. Taky měli v restauraci kočku, se kterou se Gábina samozřejmě musela rozloučit. V poledne jsme vyrazili na procházku do města, potřebovali jsme nějak strávit den, vlak nám jel až večer po půl sedmé. A vzhledem ke Gabčině trvající chorobě jsme neměli chuť příliš pobíhat v tom pekelném mrazu venku (byla fakt zima, odhadem 10 pod nulou). Nejprve jsme obešli kus města skrz Muslimskou čtvrť (Muslim Quarter), kde všude po ulicích prodávali hrozně moc jídla. Sice si nedělali moc s hygienou, ale vypadalo to občas vážně lákavě. Akorát jsme si koupili nějaké sladké pečivo a já pak ještě pytlík čerstvých prťavých koblížků za 2 yuany. Úplně mě to tam trápilo, všechno to jídlo kolem. Nějak se nám povedlo minout velkou a slavnou místní mešitu Great Mosque , kterou tam mají, ale nehledali jsme jí, beztak by nás tam nemuseli

Do Xi'anu vlak přijel načas, vylezli jsme celkem bez problémů a venku stejně bez potíží našli objednaného odchytávače z našeho hostelu. Ten nás vzápětí předal chlapíkovi, který zjevně neuměl anglicky a který beze slova vyrazil do davu. My ho stejně beze slova následovali a doufali, že on ví, že jdeme s ním. Naštěstí věděl, dovedl nás pár set metrů od nádraží, kde nás posadil do dodávky, nechal nás chvilku čekat a pak se vrátil spolu s jednou čínskou a jednou skotskou slečnou. Číňanka byla zaměstnankyně sesterského hostelu a průvodkyně v jedné osobě (jak jsme měli o hodinku později zjistit), Skotka byla zjevně turista. Řidič nás během 10 minut dovezl do Han Tang Inn Youth Hostel , kde jsme se na recepci ubytovali, všecko vyzvěděli a přemýšleli, co dělat. Pokoj měl být volný až za pár hodin, rozhodli jsme se tedy vyrazit na prohlídku hliněné armády Terracotta Warriors . Nejprve jsme díky mému časovému pomatení (myslel jsem, že už je skoro poledne) vyrazili na vlastní pěst, pak m

Opět jsme se vstáváním moc nespěchali, takže na metro jsme vyrazili až kolem desáté, a jeli jsme směrem na jih. Dojeli jsme k Temple of Heaven a Pearl Market . Počasí vyšlo opět báječné, možná i o trochu teplejší než předchozí den. Hnedka u výlezu z metra jsme uviděli Pearl Market. Vydali se tam na průzkum a snažili se nalézt něco k jídlu. Prošli jsme dvě patra plná normálního zboží, takové nákupní centrum. Zbytek k mému překvapení tvořili perly . Myslel jsem, že Pearl Market je jen takové historické jméno, jako Senovážné náměstí nebo podobné, ne že se tam skutečně prodávají perly. Nakonec jsme kýžené jídlo našli v v postranní uličce vedle trhu. Našli jsme malý fastfood, kde bylo jídlo vystavené a my si mohli ukázat. Vybrali jsme si podle toho, jak to vypadalo, a bylo to super. Výhoda těhle jídel je v tom, že chutnají tak, jak vypadají. Do chrámu jsme vešli severní branou, prošli až na na konec, na jih. Kolem chrámu je rozsáhlý park plný lidí. Zjevně je to oblíbené místo pro odpoč

Byla zima, probuzení přišlo až skoro v devět, jak se nám nechtělo z tepla. Na první celý čínský den jsme si připravili Forbidden City čili Zakázané město , císařský palác. Metrem jsme se dostali na zastávku Tian-anmen Square West , odkud je to ke vstupu do paláce (podle místního názvu se Zakázané město jmenuje Palace Museum) jen několik stovek metrů. Během posledních 200m bylo třeba prodrat se tisícema lidí. O Zakázaném městě se dají napsat knížky, je to obrovský komplex budov a náměstí, v jednotlivých budovách bývají expozice buď původního zařízení (trůnní sály, chrámy, obytné čísti) nebo něco o historii či o životě posledního čínského císaře Pu Yi. Na projití je třeba alespoň několika hodin. My jsme po cca 4 hodinách skončili, především kvůli chladu. Nebýt zima, pravděpodobně jsme se tam toulali celý den, stále je na co koukat. Mimojiné jsme vynechali i výstavu hodin v Clockhouse. Převážně to jsou dary pro císaře od zahraničních vlád. Po vylezení jsme se prošli po Tian-anmen Sq

Přílet do Pekingu byl takový dobrodružný, jak už to v nové zemi bývá. Vylezli jsme před letiště se všemi zavazadly a hledali taxíka. Věděli jsme, že cesta do našeho hotelu by měla stát 75 RMB. První si nás odchytl dost pochybný chlapík, který nejenže moc nemluvil, rovnou sebral zavazadla a tlačil je pryč. Navíc směrem od parkoviště taxíků. To jsme mu dost rázně zatrhli, a po chvíli z něj dostali, že by nás odvezl za 300 RMB nebo více. Velmi drsné odírání turistů. S tím jsme ho opustili a přesunuli se ke stanovišti taxi. Tam jsme se pokoušeli z nich dostat, kolik by mohla stát cesta. Všichni se shodli na skoro 200 RMB, po chvíli slevili na 150. Odešli jsme zpátky na letiště pokusit se najít důvěryhodný zdroj informací. To se ukázalo jako ještě větší problém - ani na přepážce, kde rezervují hotely, slečna moc anglicky nemluvila. Nakonec jsme ukecali taxik za 130 a jeli jsme. V hotelu jsme se dozvěděli, že k těm 75 RMB je třeba taxametr. Ten zjevně u taxikařů na letišti moc v oblibě není

Celé dopoledne jsme se flákali na pokoji, až do dvanácti. Pomalu jsme si zabalili věci a nachystali se na odjezd. V poledne, což je check out time, jsme odtáhli zavazadla na recepci, zaplatili, a vyrazili na procházku. Bylo sluníčko, teplo, měli jsme posledních asi 100 tisíc rupií, tak jsem si konečně koupil to jedno pirátské DVDčko, abych měl suvenýr, a hledali jsme, kde si dát oběd. Procházka nebyla ani dlouhá, nechtěli jsme se táhnout nikam daleko. Došli jsme jen k bankomatu Commonwealth Bank, kde jsme vybrali pár peněz na departure tax (daň za odjezd, legrační věc v některých zemích). Hned vedle bylo malé nákupní centrum a také pár restaurací. Do jedné jsme zapadli, dali si báječné džusy (melounový a jahodový) a k jídlu Gabča hot plate noodles a já tradiční závěrečnou Nasi Goreng. Poté jsme se vrátili do hotelu, blížila se třetí, na kterou jsme měli dohodnutý transfer na letiště Ngurah Rai. Chlapík s autem přijel na minutu přesně, takže jsme akorát naskládali věci a za nějakých 4

Hnedka ráno jsme vyrazili z hotelu. Líbilo se nám tu, ale chtěli jsme se přesunout blíž k letišti, aby pak přesun před letem byl bez problému - Gabča mívá cestovní horečku, no. Vyrazili jsme tedy na stanoviště taxíků nedaleko sanurského McDonaldu. Bylo jich tam jako psů, a hned s prvním Gabča usmlouvala rozumnou cenu 90.000 rupií. Auto bylo luxusní, i s klimatizací. DO Seminyaku jsme dorazili během méně než půl hodiny. Taxikář nám doporučoval spíš Kutu, že je levnější a blíž k letišti, ale my chtěli vidět jiné město. Vyklopil nás tedy v jedné malé uličce, kde měly být malé hotely slňující naše požadavky na cenu. První hotel nás trošku zklamal - 300 tisíc za noc, se slevou 250, ale my očekávali tak 100-150. Oběhl jsem tedy skoro celé město, našel vily za milion a půl na noc, což mě pobavilo, a nakonec jsme se vrátili do téhle malé uličky a ubytovali se v jednom z hotelů za 250 tisíc. Sice se to zdálo celkem přehnané (byla to nejvyšší částka, jakou jsme za ubytováni na Bali dali), ale

Ráno nás uvítalo deštěm. Pršelo v noci, ráno, a zdálo se, že bude celý den. Nachystali jsme se tedy na válení, co jiného dělat. Koukli jsme na pár dílů Přátel. Když nás válení omrzelo, vyrazili jsme ven, hlavně za účelem prohlédnutí si pláže. Prošli jsme celý úsek podél města, ale pršelo čím dál víc, až jsme zmokli a nechtělo se nám dál. Schovali jsme se tedy pod přístřešek, který byl náhodou také částí restaurace. Když už jsme tam byli, sedli jsme a já si konečně dal lassi, na které jsem se chystal - je to jogurt s džusem, myslím. Když se nám zdálo, že trochu přestalo, vyrazili jsme dál podél pláže, pak se zašli do města a šli zpátky po ulici Jalan Danau Tamblingan, takové velké se spoustou restaurací a hotelů. Dali jsme si oběd v lokálním warungu (bufetorestaurace nebo místní fastfood, jak chcete) a pak šli zpátky do hotelu. Tam jsme se vyptali recepčního na poštu a vyrazili ji hledat. Chvilku nám to dalo, ale našli jsme a poslali pohledy rodičům - to jsme ještě netušili, že ty po

Během snídaně na verandě k nám zavítal chlapík s nabídkou lístků shuttle bus. Čert ví, kde se to ten šikula dozvěděl, že jedeme pryč, pravděpodobně kvalitní rozvědka v recepci. No, poradil nám, pravda, takže jsme si nakonec lístky do města Sanur koupili. Alternativní plán byla cesta do Nusa Dua , kam by to jednak stálo více než třikrábt tolik, a druhak jsou tam prý jen drahé resorty, nic pro nás spodinu. Sbalení, zaplacení, poslední procházka po Padangbai, to bylo už jen čekání do deseti hodin na bus. Přijel na čas, nabral nás a asi šest dalších lidí a nespočet baťohů, a vyrazili jsme. Za nějakou hodinku už jsme stáli u dálníce v Sanur se svými třemi zavazadli a přemýšleli, jak nejsnáze najít ubytování. Nakonec Gabča usedla na klidném rohu ulic a já se vydal na průzkum. Ten byl nakonec úspěšný, našel jsem tři hotely v rozmezí 125 až 200 tisíc za noc, nakonec jsme si jeden vybrali, Bintang Bungalows . Shoda jména s názvem nejrozšířenějšího místního piva (Bintang) je jistě náhodná. Z

Snídaně objednaná předchozí večer měla sice asi deset minut zpoždění, ale dostali jsme ji a snědli včas, abychom v osm stáli před dive shopem. Během 15 minut jsme měli vybrané vybavení, spolu s dalším potápěčem Klausem a druhým instruktorem Samem naskákali do autobusu a Radka, majitelka obchodu, instruktorka a naše průvodkyně pro ten den, nás odvážela do vesnice Tulamben . Cesta vedla přes Candidasa, Tirta Gangga, až jsme přijeli k pláži, před nž leží v moři vrak americké nákladní lodi T. Liberty . Kolem pláže jsou potápěčské resorty, prý docela drahé. Loď byla postavena v roce 1915 a byla potopena japonskou ponorkou během 2. světové války, v lednu 1942. Kapitán se ji snažil odvézt na opravu do přístavu, ale loď to nevydržela, proto najel na pobřeží a zachránil jak posádku, tak i náklad - kolejnice pro stavbu železnice. Někdy v šedesátých letech s kvůli otřesům půdy či jiné katastrofě loď sesunula po písku a sklouzla pod vodu. Nyní leží cca 120 metrů dlouhý vrak v 5 - 35 metrech hl

Probudili jsme se už kolem sedmé, holt časné odchody do postele se začínají projevovat. Komáři tentokrát dali pokoj, ale nevíme, nakolik za to mohlo deštivé počasí předchozího večera, repelent, nebo napuštění našich těl podivným balinéským mokem. Sedm nesedm, hodinka válení to spravila a v osm jsme mazali na snídani. Ta byla stejná jako včera, pro Gabču palačinka s banánem, jen pro mě malá změna - místní jaffle, tedy zapečený toast s banánem uprostřed. Po snídani jsme zapadli do chatky a zabalili věci. Díky mému kvalitnímu systému balení, který Gabča bez ustání zesměšňuje, se vše nádherně vešlo a během méně než půlhodinky jsme byli připraveni k odchodu. Což jsme samozřejmě neudělali, poněvadž jsme neměli ani zaplaceno, ani sehnanou dopravu pryč. Před hotelem jsme se vydali směrem k Ubud Market a čekali na někoho, kdo na nás začne pokřikovat "need transport". Sice to chvíli trvalo (možná kvůli časné hodině, možná kvůli tomu, že byla neděle), ale ozval se a my po minutce hand

Dnes nás probudilo sluníčko...přesně takhle si představuji období dešťů v tropické zemi. Snídaně byla trochu skromější...palačinka s banány a tousty, ale ovocný salát...jak jinak než z ananasem...zasytil. Poté jsem se rozhodli najmout nějakého dopravce a průvodce v jedné osobně a kouknout po okolí města. Při zamykání bungalovu nás odchytil majitel a vyptával se tak zvědavě na naše plány, že za pár minut jsme si od jeho kámoše pujčovali skútr. Jirka mě ujistil, že si na to troufá, což mě v počátcích vůbec neuklidňovalo. Já totiž spíše preferuji čtyři kola, ale cena (50 tis. na den) rozhodla. Hlavně to proběhlo bez tradičního smlouvání, která nám bohužel moc nejde. Ubud jsme projeli vcelku v pohodě. I když z pohledu chodce to vypadá v ulících hrozně a v podstatě permanentně jsem měla pocit, že mě něco přejíždí. Na skútru to docela šlo. Možná proto, že jsem chvilkama měla zavřené oči. Mimo město už to ale bylo o dostg lepší a já se začala cítit dost pohodlně. Se značením to na Bali mo

Probudila jsem se poměrně časně a se silným pocitem hladu...teda spíš chuti...tudíž jsem prubudila i Jirku a vytáhla ho na snídani. I když jsem chtěla tentokrát ochutnat něco z místní kuchyně, vyhrála vajíčka a toast. Jirka si dal jakési smažené nudle s kuřetem a v půlce jsme měnili. Pak jsme se sbalili, zaplatili hotel a vyrazili hledat odvoz do Ubud . Na silnici se nás velmi ochotně ujal jeden pán a za 180 tis. nás ještě ochotněji nasadil do auta. Myslela jsem, že náš cíl je v podstatě za rohem, ale jeli jsme hustou a dost nepřehlednou dopravou více než hodinu. Poměrně silný provoz nahrával místním prodavačům. Takže v jedné zácpě od nás jeden z prodavačů novin vyzvěděl odkud jsme, u dalšího semaforu dohnal naše auto a s velkým úsměvem na nás mával pondělním Bleskem...bohužel jsme nestačili přečíst z jakého pondělí skutečně byl. V Ubud nás ridič vyhodil na hlavní třídě a i když už jsme měli vybraný ubytování dle lonely planet, nechali jsme se zlákat prvním kdo přišel. Za slušno

Probudili jsme se brzo, na místní čas alespoň - podle australského to bylo v půl jedenácté. Slezli jsme do recepce hotelu, prodloužili náš pobyt o další den, a vyptali se na snídaní. Ta se konala v restauraci u bazénu, na výběr bylo pár věcí od toastů po smaženou rýži. Gabča si dala první, já druhé. Oboje bylo fajn, jen u té mé Nasi Goreng byla nějaká pekelně pálivá omáčka plná kousků chilli papriček, jen líznutí na špičku vidličky mi spálilo tlamu, když jsem si to nakapal na tu rýži, lezla mi z toho kůže z jazyka. Po snídani jsme vyrazili do města. Hned na ulici po nás vystartovalo pár místních obchodníků snažících se prodat trička/brýle/cokoliv, byli dost neodbytní a nás do malinko vyděsilo. To byl ale jediný případ, další už se drželi docela v mezích, neotravovali moc. Došli jsme k pláži, která byla od hotelu téměř za rohem. Bohužel se nezdála nic moc, sice všude mraky lidí, ale písek takový tmavý a nehezký, v něm špačci od cigaret, a na kraji vody i mrtvý ryby. Podél pláže bylo s

Poslední den v Austrálii byl trochu nostalgický, začínalo nám docházet, že odlítame a už se nevracíme. Přeci jen jsme tam dva roky žili. Dopoledne jsme ještě strávili balením. Já potom zajel na poslední nákup (tak nějak všechno bylo ten den poslední, fňuk) na Dee Why, pro Gabču danish a pro mě kafe. Při tom jsem se pokusil utratit zbylé mince, ale úplně se mi to nepovedlo - paní v kafečku nebyla v tomhle ohledu moc milá, nedala mi slevu. Aby toho ježdění nebylo málo, odvezl jsem nějaké oblečení na Manly do košů pro charitu. Bylo to jednodušší než hledat kam to vyhodit. Objednaný shuttle nás odvezl na letiště, řidič byl fajn - hrozně si povídal. Pověděl nám mimojiné o Bali a oba nás trochu uklidnil. Naše letadlo mělo hodinu zpoždění. Na Sydney totiž přišel vítr o rychlosti 70 uzlů, změnili nám kvůli tomu runway a stáli jsme ve frontě (asi abychom startovali ve správném směru?). Následný let byl ale úplně v pohodě, ani ohlášené turbulence se nekonaly. Docela utekl, letadlo bylo poloprá

Do Sydney jsme tedy dorazili 26.11. 2008. Zbývalo nám tedy jen pár dnů (3.12. odlétáme na Bali) než nadobro opustíme Austrálii. Většinu času nám zabralo zařizování nezbytností...jako zrušení všech účtů, prodání auta, sbalení věci na další cestovaní a domů apod.. Další nutností bylo užít si všech těch dobrot, které jsme za ty dva roky stihli vyzkoušet a oblíbit si. Takže jsem musela na Mango Chicken, Laksu, horkou čokoladů a Danish na Dee Why. V neposlední řadě jsme se museli se všemi pořádně rozloučit. Takže jsme zkontrovali poštu ve Wabash Ave...Andrew, náš bývalý pronajímatel, předělal v našem starém bytě kuchyň...ten zmetek samozřejmě až poté, co jsme se odstěhovali. Jirka také uspořádal slezinu se svými bývalými kolegy z práce a to nejednu. Přijali jsme dokonce pozvání k jednomu z nich na večeři spojenou s prohlídkou jejich nového domu. Mimomochodem iráncké jídlo, které jsem měla tu čest tento večer ochutnat bylo výtečné. Takže tuto kuchyni mohu s klidným srdcem přidat k mým obl

Po vydatné večeri předchozího dne se spalo božsky...ani vstávat se nechtělo. Takže když jsme se vyhrabošili z auta, tak už v kempu nebyla ani noha. Podle mapy jsem vybrala pár nepříliš dlouhých tras, abychom se poslední den moc neuhnali. První vedla z města podél pláže až na výběžek u oceánu s aborigickými malbami. Prošli jsme dle mapy podél pláže a pak na malý poloostrov. Cesta se několikrát rozdělila, ale stále jsme se snažili orientovat podle značení. Když jsme ale značky několikrát během pár minut ztratili a cesta se stala spíše necestou, vzdali jsme hledání a vypravili se zpátky k autu. Jako další jsme zvolili asi 8 km trasu více na jihu parku. Trochu jsme pozlobili naše auto než jsme se tam dostali, protože silnice se z asfalky postupně stávala čím dál více nesjízdnou. Ale nakonec jsme se bez větších problemů propracovali až k parkovišti. Tentokrát se cesta zdála poměrně schůdná a hlavně značená. Po pár km jsme sešli na vrcholek nad pobřežím a začali strmě sestupovat. Úzká pěš

Po krátkém rozmýšlení, jestli nám návrat o pár km zpátky ke chrámu Nan Tien Temple před Wollongongem stojí zato, jsme se rozhodli mu dát šanci a projeli zpět přes město přímo k chrámu. I když docela ráno na parkovišti už stálo poměrně dost aut, ale kupodivu jsme tentokrát neplatili žádné vstupné. Prošli jsme parkem kolem chrámu, vešli dovnitř a dostali se až k sedmipatrové pagodě, která zjevně sloužila jako malý hřbitov. Celý chrám byl ve velmi dobrém stavu a v parčících okolo byla spousta legračních soch. Musím říci, že tohle místo nás příjemně překvapilo, ale po pročtení jídelního lístku místní vegetariánské restaurace jsme se raději rozhodli pro oběd ve Wollongongu. Tam jsme šli dost na jistotu do nákupního centra blízko informací. Já si vybrala vynikající thajské kari a jirka takovou palačinku se sýrem a špenátem. Takto posilněni jsme vyrazili v podstatě k poslednímu místu našeho celého cestování a to Royal National Parku pár km před Sydney. V parku nebylo příliš měst...

Ráno bylo úžasné...sluníčko a teplo. Jirka si opět vyškemral krupičnou kaši, ale tentokrát si ji zkusil uvařit sám...trochu se mu udělali hrudky, ale byl na sebe opravdu pyšnej a hrdě ji snědl. Po vydatné snídani a sbalení věci jsme se šli ještě kouknout na pláž přímo před kempem. Jeden nadšenec se tam dokonce koupal, ale podle mně zase takové teplo nebylo. Poté jsme vyrazili z města, nedříve k little Blowhole a pak na výhlídku Saddleback mountain lookout . Podle mapy to vypadalo na vyhlídku kousek, ale pár km to bylo, navíc do slušného krpálu. Až se naše toyota zapotila. Výhled ale stál zato. Byla vidět Kiama a celé pobřeží až k Wollongongu. Nabaženi přírodou jsme se ještě rozhodli pro návštěvu nedalekého pralesa Minnamurra s vodopádem. Plánovaná trasa měla jen pár km a i když jsme příliš nechvátali, byli jsme za hoďku a půl zpátky u auta. Cestou k pobřeží jsme se ještě rozmýšleli o návštěvě nedalekého aquaparku, ale jak jsem psala, zase takové teplo nebylo. No tak jsme to

Dnes bylo nejhorší ráno vůbec...pršelo a bylo zima. Jelikož mám díru v podrážce v jediných uzavřených botách, snažila jsem se čelit nečasu pouze v žabkách a upřímně mi to příliš nešlo. Na zlepšení nálady jsem si vyfňukala snídani, takže jsme zapadli do jediného kaféčka ve vedlejším městě a dali si něco na zub. Nevím jestli to bylo jídlem nebo částečným protrháním mraků, ale poté se mi výrazně zlepšila nálada. Vyrazili jsme tedy znovu do Boodaree NP navštívit místní HMAS Creswell...základnu, teda spíše školu, válečného námořnictva. Hned u vjezdu do parku nás přivítali pohlední námořníci a nanavigovali nás až do nitra základny. Celá základna je spíše přímořské letovisko se vzhlednými budovami, zářivě bílou pláží a modrým mořem. Prohlídku základny jsme zahájili v přístavu výstavou speciální výstroje pro potápěče. Docela nás zaujal živý potápeč v pojízdné nádrži, který si s příchozími dětmi hrál přes sklo piškvorky. Celá nádrž nebyla příliš velká a rozhodně to pro potápěče nebyla velk