Jelikož je tu plné zvířat a kytek, nemůžeme je vynechat. Už se nám pár fotek nahromadilo, tak jsme je pěkně dali na hromadu a tady jsou. Začíná to tradičně rackem, kterých jsou tu spolu s holubi spousty, pak nějaký prevít, kterýho neznáme a který je drzý jak lázeňská veverka, a konečně taková příšera, která tu běhá po ulicích a luxuje drobky z laviček. Z počátku nás dost překvapila, je to asi půl metru velký a člověk neví, co od toho může čekat. Následují kytičky, kterých jsou všude spoustu (pár fotek je z botanické zahrady, ostatní z ulic), netopýři z botanický zahrady, papoušek cockatoo, krab z Bondi Beach a dvě volně běhající ještěrky, který jsme potkali při svačince v Darling Harbouru. Ta menší dokonce žrala kousky salámu, co jsme jí házeli. S tou větší (cca půl metru) jsme to nezkoušeli, nevypadala moc hravě.

Po klokanech a plážích přichází poslední typicky australské fotky - sydneyská Opera a most vedle ní, Harbour Bridge. Snažil jsem se vyfotit oboje ze všech možných úhlů, tak posuďte sami, jak se mi to podařilo.

Co můžou být první fotky po klokanech? Jednoznačně pláže! Je jich tu nepočítaně, tak alespoň pro navnazení fotky z prvních tří, na kterých jsme byli - Bondi, Tamarama a Bronte. První je asi nejznámější, nejspíš proto, že je nejblíž od centra města. Je vcelku pěkná, ale jsou tu i lepší. Tamarama je malinká plážička jižně od Bondi, taková hezky schovaná a se spoustou písku. Bronte hned vedle Tamaramy a je z těhle tří nejhezčí. Menší než Bondi, větší než Tamarama a s vybavením pro grilování (barbecue nebo BBQ, jak tady říkají). Na listopad dobré počasí, ne?

Místo metra tu fungují vlaky. V centru jsou pod zemí, ve špičce jezdí každých pár minut, takže podle našich měřítek to metro v podstatě je. Vlakových tras je cca 16 a dostat se s nima dá téměř kamkoliv. Pokud ne, člověk musí přestoupit na jiný dopravní prostředek. To zahrnuje jednak klasický autobus, v centru tramvaj a pro nás trochu exotickou nadzemku (jednokolejnou) a především trajekty. Sice se dalo čekat, že v tak velkém přístavu se budou lidi dopravovat po vodě, ale přesto mě trochu překvapilo, že tu fungují člunové taxíky a že tu jezdí 13 běžných linek trajektů.

První várka fotek je z Featherdale parku. Jsou tam papoušci cockatoo, ty malý tlustý věci jsou wombati, ten divnej pštros zase emu, psi dingo. Mezi moje největší poznání patřilo, že klokan je vlastně něco mezi oslem a králíkem. Tasmánský čert je zvíře, které je černé a ještě línější než všechny ostatní místní příšery, poněvadž za celou dobu to nevylezlo z díry. Viděli jsme z něj jen čumák. Ježky tu nemají, místo toho něco, čemu říkají echidna, a co žere termity. Koaly jsou roztomilá zviřátka, co věčně chrápou na větvi (ptal jsem se a prý nespadnou, čemuž moc nevěřim - ale nezkoušel jsem tou větví zaklepat) a vidět je se pohnout už je zážitek. Slanovodní krokodýl je prý největší druh krokodýla na světě. A ta jediná fotka hada je tam proto, že je to prý nejjedovatější had na světě vůbec, Inland Taipan. Mimochodem, z žebříčku nejjedovatějších hadů světa žije celá první desítka v Austrálii.

Celé Sydney je plné parků. A tím nemyslím jen takových parků, jako je třeba na Karlově náměstí. Tady se najdou i parky, které jen přejít trvá hodinu. A jsou všude, v každé čtvrti několik. Bývá tu dost vedro, takže je celkem fajn schovat se do stínu pod nějaký strom. Je tu běžné sednout v parku na zem, udělat si piknik nebo si dát šlofíka - ty parky tady neslouží jako psí záchody, ale jsou skutečně pro lidi. Vlastně to není jediný důvod, oni Australani jsou vůbec ochotní rozvalit se kdekoliv - je úplně normální vidět tu holku v šatech, jak si na nádraží sedne na zem nebo děti ve školních uniformách, jak čekají na autobus rozvalení na zemi na zastávce. Těžko říct, jestli je to takovou neformální australskou povahou nebo jestli jsou prostě líní. Špičkou místních parků je Královská botanická zahrada . Je přímo u Opera House a je volně přístupná. Ohraničená je ze dvou stran městem, z jedné strany mořem a z poslední Operou. Když jsme tam poprvé vlezli, což bylo hned náš první den v Sydne

Druhý týden byl nudnější. Už jsme bydleli, byli jsme jen zvědaví na naše spolubydlící, jelikož majitelka o nich věděla jen to, že to jsou cizinci. Když se v pondělí konečně ukázali, pravda vyšla najevo - Slováci. Koho jiného by člověk mohl čekat, když se nastěhuje do bytu na opačné straně polokoule, ve čtvrti obývané prý převážně Makedonci, že ano... Ukázali se celkem v pohodě. Žijí tu už dva roky, takže jsme získali hromadu nových informací a rad. Celý týden jsme pilně chodili do školy a Gabča se celé večery učí a já občas taky. Docela jí to jde, dokonce už začíná sama mluvit. Teprve v pátek jsme vyrazili na procházku po městě. Došli jsme až k Harbour Bridge, což je ten velký most, který spojuje centrum se severním Sydney. Dá se na něj šplhat, provádějí se tam normální exkurze, ale je to děsně drahé. Celkem náhodou jsme zabloudili do čtvrti The Rocks , což je takové "Staré město". Každý víkend se tam pořádají trh, a jelikož začíná sezóna, už v pátek je to otevřené a pořádají

Uběhly dva týdny, tak je opět na čase sepsat nějaké informace. Jelikož se toho událo docela dost, budu podávat po kouskách... První týden v Sydney jsme strávili v hostelu. Začali jsme chodit do školy, seznámili se se spoustou lidí - hlavně Češi, Korejci a Thajci. Na konci týdne škola uspořádala výlet do Featherdale Wildlife Park , což je taková pidi-ZOO v západní části Sydney. Takže hnedka po necelém týdnu jsme měli příležitost vidět naživo klokany, koaly a emu. Čekali jsme prostě ZOO, ale trochu nás překvapili. Vešli jsme, spousta voliér s ptákama a papouškama a ohrada s klokanama. Dobrý. Jdeme dál, fronta na pohlazení koaly. Taky dobrý, podrbali jsme jí, vyfotili se - to se dalo čekat. Je celkem heboučká, jako králíček Azurit. Ale pak - celá jedna část parku je plná volně pobíhajících (=polehávajících) klokanů! Normálně se tam válejí a člověk do nich může šťouchat klacíkem, krmit je, drbat, fotit a tak, cokoliv. Poletující papoušci a podivní ptáci nás pak už nepřekvapili. Cestou z p

Tak se to nakonec podařilo. Je 5.11.2006 a jsme v Sydney. Let probíhal bez problémů. Vyráželi jsme ve čtvrek 2.11. z Ruzyně. Korean Air se o nás starali jako o vlastní, hned po startu v 19:40 nám začali rozdávat dárečky (oříšky a sada s ponožkama, zubním kartáčkem a krytkama na oči na spaní) a pak nás neustále krmili. Sice první pití, které jsme dostali, byl ananasový džus, který Gabča ani trochu nemá ráda, ale já byl spokojený. Jídlo se vcelku dalo - já měl tradiční korejský (rýže, houby, zelenina, takový hnusný okurky, pepřová pasta a všechno zamíchat, navíc pořádně divná polívka, trochu mi připomínala jednu hnusnou instatní krevetovou, kterou jsem kdysi nesnědl) a Gabča normální (maso, omáčka, rýže), pak ovoce a fantastický skořicový dortík. I když jsem za celou noc spal jen nějaké 2 hodiny, celkem ten desetihodinový let utekl rychle. Na letišti Incheon kousek od Soulu nás letadlo vyplivlo v půl druhé odpoledne místního času (což je 5:30 našeho, fuj). Navazující let byl až v 19:25,