Dnešek byl opět ve znamení balení a přesunu. Ráno se to neobešlo bez hodinové spa a Anči vysedávání na záchodě, i když už jsme měli mít vyklizený pokoj. Si to umí načasovat. Pak jsme vyrazili směr Matamata. Malé bezvýznamné město, které získalo popularitu jen díky Hobbitonu. Farmu nedaleko tohoto města si totiž vyhlídnul režisér Peter Jackson pro natáčení trilogie Pán Prstenů. Bohužel jsem ale zjistila, že je nutné si na prohlídku Hobbitonu udělat dopředu booking a samozřejmě na tento den bylo už vše plné. Ale i tak jsme si říkali, že to máme v podstatě po cestě a tedy zkusíme štěstí na místě. A nakonec se poštěstilo (když to někdo zruší nebo změní, uvolní místo pro další zájemce). Na informacích nám řekli, že pro nás mají místa na další túru asi za asi 45 minut. Musím ale poznamenat, že je to docela masovka. V městě samotném to ještě není tak hrozné, ale autobus od infocentra byl skoro plný a zbytek lidí a naši průvodkyni jsme nabrali asi po půl hodině jízdy před hlavní branou. Tam ...

Přejezd do Rotorua Dnešní den byl ve znamení přesunu. Ráno jsme ještě využili spa v motelu a koukli do centra Whangarei. Prošli jsme se podél zátoky k dětskému hřišti, kde jsme dokonce narazili na krajanku. Paní, která tu žije 15 let. Pak už jsme vyrazili na cestu. Silnice bohužel byla samá zatáčka, takže si Anča po chvilce začala stěžovat, že je jí blbě...to už tu dlouho nebylo. No nic, hodila jsem ji dozadu misku na blití a po chvilce koukám, že to Anča zabalila a usnula. Za Aucklandem jsme dali zastávku na parkovišti. Koupili nezdravý fastfood a nechali dítě trochu vyběhat na hřišti. Odtud to bylo ještě asi 200 km do Rotorua. Anče bylo asi zase nedobře, takže raději opět vytuhla a my měli klid na cestu. Na místo jsme dorazili kolem šesté večer. Motel byl zase trochu postarší...to už je asi naše prokletí. Přitom kolem dokola podél celé ulice bylo mnoho jiných a o dost líp vyhlížejících motelů, které zjevně měli volné ubytování. Příště to Rotorua nic dopředu nezamlouváme. Zjevně i...

Dovolenou na Nový Zéland jsme plánovali dlouho...teda hlavně Jirka o tom neustále mluvil. Nakonec jsme koupili letenky na konec ledna, tedy konec letních prázdnin, a doufali jsme, že se tak vyhneme davům turistů. Plán jsme trochu přizpůsobili Ančeti, takže jsme vybrali tři destinace na severu Severního ostrova, kde vždy zůstaneme 4 noci a pak se přemístíme jinam. 1. poloha - Bay of Islands 2. poloha - Rotorua 3. poloha - Coromandel Odlet/Paihai Bay of Islands Z Waitara jsme vyrazili jako normální lidi kolem 6:30 ráno a na letišti jsme byli 2 hodiny před odletem, ale vše proběhlo naprosto v pohodě, tak možná do budoucna trochu přehodnotím své nutné minimálně 3 až 4 hodiny. Let samotný trval 3 hodiny, což je dost na pohodu. Normálně po Sydney cestujeme hodinu až dvě, než se někam dostanem. V rámci úspor a rozptýlení dítěte jsme zaplatili jeden extra balíček s jídlem a TV pro Anču (jídlo bylo fajn, ale moc se nepředali). Na letišti v Auckland proběhlo také vše hladce a i kd...

Kdyby vás třeba zajímalo, kudy že jsme to vlastně jeli, tak tady je taková jednoduchá mapka se spoustou puntíků. Zvětšit mapu Legenda: červeně - přenocování zeleně - letiště + autopůjčovna modře - zajímavosti bez tečky - navštívené s tečkou - nenavštívené, ale chtěli jsme :) Pokud nevidíte zelené nebo červené tečky, chyba není na vašem přijímači - těch teček je tam moc a některé prostě nejsou vidět - zkuste to zvětšit (přiblížit).

Na závěr musím ještě přidat pár úlovku, které se nám podařilo vyfotit při cestě do Sydney. Už několikrát jsme se vraceli letadlem do Sydney, ale vždy to bylo buď v noci nebo pozdě večer a hlavně skoro pokaždé jsme přilétali na letiště z jihu nebo z oceánu, takže jsme neviděli nic moc zajímavého. Tentokrát s námi ale Air New Zealand udělaly ukázkovou otočku nad celým Sydney a vzali to podctivě pěkně od našeho bydliště na severních plážích, přes severní Sydney až po Operu a Harbourd Bridge. No posuďte sami.

Ráno jsme nikam nechvátali. Hostel byl kousek od naši půjčovny a auto jsme měli vrátit do 10 hodin. Po bezproblémovém odevzdání auta, jsme hodili batohy do půjčovny na nádraží a začali přemýšlet co s těmi pár hodinami, než budeme muset na letiště. První rozhodnutí padlo na snídani, při které jsme se rozhodli zajet na jeden kopec Mt. Eden, odkud je prý pěkný výhled na celé město. Hledání autobusu s malou zastávkou ve foodcourtu nám ale ubralo dost času, takže jsme zvolili variantu B a to návštěvu místní věže. Jirka mi stejně furt vyčítal, že jsem byla na Sydney Tower a on ne, takže jsem doufala, že by ho tohle mohlo umlčet. Aucklanská Sky Tower je dokonce vyšší než v Sydney, má dvě vyhlídkové podlaží, přičemž jedno má dokonce částečně prosklené dno. Výhled byl super, i když nám ho občas překazili lidi skákající bungee jumping ze střechy nad námi. Docela jsme se tam zasekli, takže pak jsme už jen prošli jedním parkem, dali oběd, šli vyzvednou batožinu a hurá na letiště.

Tak koukám, že jsme se našemu blogu v posledních dnech moc nevěnovali, tak se to pokusím napravit a aspoň pár řádky dokončím naše cestování po Novém Zélandu. Jelikož jsme tam byli jen týden, zbývá mi už vlastně jen poslední den, pro který jsme zvolili výlet na Coromandel Peninsulu. To je takový výběžek v severní části Severního ostrova. Kolem tohoto poloostrova vede jen jedna nepříliš široká a rovná silnice, takže nám zabralo pár hodin, dostat se k našemu prvnímu cíli cesty a to Hot water beach. Jak už je na Zélandu dobrým zvykem, i zde je pod pláži ukryt horký pramen, takže pokud si člověk s pomocí zapůjčeného rýče na pláži vykope díru, která se samozřejmě hned naplní vodou, může si užívat teplé koupele s krásným výhledem na oceán. My jsme byli trochu líní, tak jsme jen zabořili nohu do písku, abychom zkontrolovali, že to opravdu funguje. Po prozkoumání pláže jsme opět skočili do auta a vydali se k městu Hahei a zátoce Cathedral Cove, jejíž zajímavostí jsou velké kusy skal zapíchané p...

Zorbing je zábava spočívající v umístění osoby do gumové bubliny a skutálení té bubliny z kopce. Vymysleli to na Novém Zélandu a dopilovali to tam do celkem fajn činnosti. Koule jsou to vlastně dvě, jedna velká vnější a v ní šňurama upevněná menší. Tahle konstrukce znamená, že se cestou osoba uvnitř nepomlátí a na konci je dokonce ještě trochu živá. Pro zpestření je možné dovnitř přidat trochu vody (pak jen protřepat a podávat při pokojové teplotě). Té vody teda zas nesmí být moc, osoba je uvnitř přeci jen zavřená několik minut a dýchat musí. Jelikož jsem se o zorbingu doslechl už několikrát a vždycky to znělo dost zajímavě, neváhal jsem a při cestě kolem rodiště zorbu jsme tam skočili "na jedno". Gabča se ukecat nenechala, já ukecávat nepotřeboval. Normální dolůzkopcenasucho bylo mimo provoz - ne že by nefungoval kopec, ten byl v pořádku, ale foukal moc velký vítr a koule by se kutálela příliš rychle. Takže jsem jel na mokro, s vodou uvnitř, po zig-zag trase. Vyvezli nás na ...

Probudili jsme se opravdu brzo a v půl 8 už jsme byli na cestě. Ještě jsme zajeli na úplný jih ostrova, kde měli být kolonie tuleňů. Bohužel jsme viděli akorát obrys jižního ostrova, ferrynu a trochu sluníčka, které se snažilo prodrat skrz mraky. Za Wellingtonem nás čekala mírná dopravní zácpa a pak pro mne dost neoblíbená cesta skrz kopce. Opravdu nesnáším, když se projíždí po úzké, klikaté silnici, kde vás po jedné straně každou chvilku míjí naložený kamión a po druhé mátě několikametrový sráz dolů. Ale výhled na zelené kopce s ovcemi mě občas uklidňoval, takže jsem to nějak přežila a po sjetí do údolí jsem Jirku v řízení rychle vystřídala a doufala, že kopce máme bezpečně za sebou. Jelikož se nám ranní výlet za tuleni nevydařil, náš další cíl – město Napier – měl být pro mne útěchou. Když už se mi nepoštěstilo vidět tyhle drobečky ve volné přírodě, hodlala jsem to napravit v místním mořském ZOO. Dorazili jsme na čas a měli jsme ještě půl hodiny před hlavním vystoupením na prohlédnut...

Hostel ve Wanganui neměl chybu, a proto se nám ráno vůbec nechtělo z postele. Nakonec jsme se ale docela rychle sbalili a vydali se na snídani. Objevili jsme útulnou cukrárnu s obrovským kafem a čerstvými mufiny. Dostatečně posilnění jsme se ještě rozhodli pro návštěvu kopce s rozhlednou. Souhlasila jsem jen s podmínkou, že k výstupu použijeme výtah, který funguje uvnitř kopce…je to taková místní rarita a tuším, že je jedním ze dvou takovéhoto druhu na světě. Za symbolický poplatek jeden dolar jsme tedy byli vyvezeni na kopec a ještě jsme si vyšli pár schodů na rozhlednu a pokochali se výhledem. Cestu dolů jsme dali pěšky a byla pro mne vcelku utrpením, takže jsem se těšila na relax v autě, protože nás čekalo něco před 100 km do Welligtonu. Tam jsme dorazili po poledni a začali shánět hostel, protože pro prostudování všech dostupných průvodců jsem zjistila, že nejbližší kemp je asi 15 km od centra, což se nám samozřejmě moc nezamlouvalo. Bohužel sehnání vhodného hostelu také nebylo nej...

Když jsme si kupovali lístek do maurské vesnice, dostali jsme k němu ještě zadarmo vstup do Hell‘s Gate (ďáblova brána), takže program na příští ráno byl jasný. Tahle geotermální oblast se vyznačuje hlavně bahenními koupelemi, největším horkým vodopádem na jižní polokouli a opět spoustou bublajících děr a bahna. Název tomuto místu dal George Bernard Shaw, který po jeho návštěvě prohlásil, že Hell‘s Gate je nejbohapustější místo které kdy viděl a rád by zaplatil 10 liber, aby ho byl nikdy nepoznal. Po projití Hell’s Gate nám už nic nebránilo v tom se vydat k dalšímu cíly a to Národnímu parku Tongariro (lokalitě, kde byl natáčen Pán prstenů). Cestou jsme se ještě zastavili u Huka vodopádu a v Craters of the Moon, což je taková planina s velkými i malými krátery. Odtud už to byl kousek do městečka Taupo. Tam jsme se moc nezdrželi, akorát jsme navštívili informační centrum a nabrali spoustu letáků o Tongariro. Po přečtení pár informací mě trochu přešla chuť lézt na nejvyšší vrchol tohoto...

Další den ráno jsme se rozhodli ještě přikoupit jednu noc v tomhle úžasném kempu a vyrazili asi 30 km za Rotoruu na gejzír, který tryská každý den přesně v 10:15 ( Lady Knox Geyser ). Furt jsme přemýšleli, jak to mají udělaný, aby ten gejzír tryskal takhle přesně a pár minut po 10, kdy už jsme byli připraveni na místě, nám to bylo vysvětleno. Pod gejzírem jsou prý dvě komory, jedna s horkou vodou a druhá se studenou. Když se voda z těchto komor promíchá, gejzír tryská. K promíchání chlapík u gejzíru použil mýdlo... jak jednoduché. Po chvilce začala z gejzíru vytékat pěna a pak začal soptit do výšky asi 20 metrů. Po téhle podívané nás čekala návštěva přilehlé lokality. Jako první nás zaujalo úplně zelené jezero... fakt neskutečná barva, která bohužel na našich fotkách tak nevynikla. Potom jsme minuli pár bublajících a syčících děr s párou a před námi se objevila champagne pool... jezero s okrově zbarveným okrajem a vodou o teplotě až 70 stupňů. Celé bublalo a bylo zahaleno v teplém s...

Minulý týden jsme strávili pár super dnů na mnou vysněném Novém Zélandu. Vyrazili jsme v sobotu 1. března. Cesta na letiště docela šla. Nemáme to teď vůbec jednoduché, protože jsme se přestěhovali snad na to nejblbější místo na dopravu na letiště. Nakonec spoj autobus, autobus, vlak nás po dvou hodinách vyplivnul na letišti. Trochu nás rozladilo, že jsme nedostali místa u okna a také následné půlhodinové zpoždění letadla, ale během letu vše probíhalo na jedničku a my jsme přesně na čas přistáli v Aucklandu. První vzrůšo nás čekalo hned při odbavení, protože nám najednou někam zmizel stan. Musel být totiž podroben kontrole, jestli v něm neemigrují nějaký bakterie nebo živočichové nebo co já vím co. Po půl hodině nám ho ale v pořádku vrátili a Jirka se ho dalších pár minut snažil umístit zpět do batohu…což mu už při balení předešlý den dalo hodně práce. S dopravou z letiště to bylo vcelku jednoduché. Chytli jsme autobus do centra a začali zjišťovat, kde se nachází náš zamluvený hostel...