Sanur - Nusa Dua, aneb opět skútrem po okolí

Během snídaně na verandě k nám zavítal chlapík s nabídkou lístků shuttle bus. Čert ví, kde se to ten šikula dozvěděl, že jedeme pryč, pravděpodobně kvalitní rozvědka v recepci. No, poradil nám, pravda, takže jsme si nakonec lístky do města Sanur koupili. Alternativní plán byla cesta do Nusa Dua, kam by to jednak stálo více než třikrábt tolik, a druhak jsou tam prý jen drahé resorty, nic pro nás spodinu.
Sbalení, zaplacení, poslední procházka po Padangbai, to bylo už jen čekání do deseti hodin na bus. Přijel na čas, nabral nás a asi šest dalších lidí a nespočet baťohů, a vyrazili jsme. Za nějakou hodinku už jsme stáli u dálníce v Sanur se svými třemi zavazadli a přemýšleli, jak nejsnáze najít ubytování.


Nakonec Gabča usedla na klidném rohu ulic a já se vydal na průzkum. Ten byl nakonec úspěšný, našel jsem tři hotely v rozmezí 125 až 200 tisíc za noc, nakonec jsme si jeden vybrali, Bintang Bungalows. Shoda jména s názvem nejrozšířenějšího místního piva (Bintang) je jistě náhodná. Zajímavé je, že žádný z místních hotelů nenabízí v ceně snídani, jak tomu bylo zvykem ve všech dosavadních ubytováních.
Během odchodu na oběd jsme se recepčnímu zmínili, že bychom rádi motorku. Během deseti minut jsme na ten oběd odkráčeli a motorku jsme už měli připravenou k odjezdu. Po rychlém jídle jsme tedy vyrazili na Bukit Peninsula a Pura Uluwatu.
Tento chrám je jednak doporučovaný Lonely Planet a taky je na spoustě pohledů, které se tu dají koupit. Stojí na útesu vysoko nad mořem a během západu slunce určitě vypadá úchvatně. My nevyžadovali zapadající slunce, ale chtěli jsme ho vidět.
Cesta nebyla nejjednodušší, bylo to celkem daleko - 45km je v místních měřítcích a dopravě výlet na bezmála dvě hodiny. Druhá potíž spočívala v chabém značení. Když člověk kodrcá po hliněné cestě a každých párset metrů je nějaká odbočka, těžko se věří, že to vede k vyhlášenému chrámu. Ale povedlo se, našli jsme ho, nechali se u vchodu obvázat povinným sarongem a vyrazili i s průvodcem na cestu. Chrám byl celkem hezký, přístupný jen z venku, vnitřek je vyhrazen jen k motlitbám a ceremoniím, ale i tak to bylo dobré, včetně výhledů. Navíc všude pobíhali opice, občas se snažící něco sebrat turistům. Z těch lepších příhod - jeden Japonec se s opičkou přetahoval o obal foťáku, jinému sebrala opice brýle a vyměnila je až za pytlík s vodním melounem. Moc hezké to pozorovat, když to nejsou vaše brýle.
Průvodce se zpočátku tvářil jako že je oficiální součástí prohlídky, než na konci došlo na placení. Samozřejmě jsme čekali, že to nebude zadarmo, ale když si chlapík řekl o stejnou čístk, jakou jsme zaplatili za motorku na celý den, trochu nás to zchladilo. Nakonec dostal díky Gabčině ostrému přístupu pětinu oné částky a mohl být rád.
Z Uluwatu jsme chtěli ještě navštívit sousední menší chrám Pura Mas Suka. Pokud Pura Uluwatu byl lokalizační oříšek, Mas Suka byl co do tvrdosti tak korund až diamant. Projeli jsme hory doly, lesy i vesnice, poptali jsme se dětí i silničářů, dvakrát jeli blbě, ale nakonec jsme to místo (asi) našli. Asi proto, že přestože to chrám byl, nebylo tam ani slovo anglicky a po nějakém názvu ani stopy. Rozhodli jsme se tedy předstírat, že to ten chrám je. Opět byl zavřený, takže jsme si prohlídli krávy před vchodem, vyhlídku na moře a útesy za chrámem, staveniště poblíž, ocenili klid tohoto místa na konci světa, a vydali se zpět po těžko hledané cestě.
Začínalo lehce pršet, přesto jsme se ještě zastavili v Garuda Wisnu Kencama Cultural Park. Původně jsme mysleli, že půjde jen o nějaké muzeum nebo něco podobného, ale vyklubalo se z toho celkem našlapané místo s obřími sochami Garudy (indonéská mytologická postava, napůl člověk, napůl pták) a Višny (indický bůh), s parkem a pár obchůdky, a s výhledem na pevninskou úžinu mezi poloostrovem Bukit a zbytkem Bali. Dost dobré, až na fakt, celý tento projekt je nedostavěný. To jsme nevěděli a zabralo nám dost času, než nám to došlo. Tři velké sochy jsou nyní zvlášť, ale v plánu je jejich spojení a rozšíření a vytvoření obrovského komplexu, který se má stát symbolem turismu Bali. Musíme si o tomhle zjistit víc, vypadá to moc pěkně do budoucna. Teď tam jsou bohužel místa, které připomínají spíš vytěžený lom nebo prázdné budovy spíš jako z Černobylu nebo Ocelového města.
Odsud jsme jeli rovnou domů do Sanuru, cestou jsme řádně zmokli, projeli si pravou balinéskou dopravní zácpu, která je důvodem, proč se turistům nedoporučuje na Bali řídit, a šťastně dorazili do hotelu kolem sedmé večer. Pro Gabču to byla trochu úleva, měla z jízdy trochu otlačenou spodní část zad :)
Po nutné sprše jsme se vydali hledat jídlo. Přestože Gabča chtěla nejprve vidět pláž (mimochodem asi největší atrakci Sanuru), přesvědčil jsem ji na noční trh. To se ukázalo jako brilatní nápad, protože tenhle trh je tvořen především jídlem, a to dobrým. Odmyslete si restaurace, stoly a podobné nesmysly, zasaďte kuchyni na ulici indonéské vesničky, vedle přidejte další a pak ještě asi tak osm, a dostanete přibližně obraz, jak to tam vypadalo. Nevim, jak by dopadli hygienické testy, ale ať jste chtěli desert nebo se naprat dosytosti, každý si tam něco našel. My nejprve celý trh několikrát obkroužili a pak si dali naprosto naslepo Mie kuah, tedy nudle s něčím. Byla z toho polévka s kuřecím masem, úplná lahůdka. A cena přinejmenším lidová, 6 tisíc rupií. Jako desert jsem si dal smažené banány a ještě něco, a Gabča toasty s čokoládou, oříškama a džemem.
Po kompletním přecpání jsme se na závěr prošli po městě, došli na tu pláž a pokoukli kolem, nakoupili nějaké ovoce a vodu na zítřek, a nakonec unaveni skončili v hotelu kolem desáté večer.