Kuranda
19/10/2008
Ráno jsme se především oba ujistili, že jsme provozuschopní. Gabča se zdála ještě trochu nemocná, mě bylo docela dobře. S dost nejasným plánem jsme vyrazili z kempu v Millaa Millaa směrem na Innisfail. Ukázalo se, že náš zdravotní stav není až tak špatný, zato počasí je. Prší a prší, což je sice dobré pro tok vodopádů, ale už ne pro jejich pozorování a procházky lesem. Takže jsme kolem zbylých vodopádů Nandroya Falls jen projeli, kolem Innisfail také, a zastavili až v městečku Babinda na půlce cesty mezi Innisfail a Cairns. Tam jsme se jen rozhlédli a koupili poslední dva kusy pečiva z místní pekárny (podle slov paní z informací "pekárna otevírá v deset a zavírá hned jak všechno prodá"). Pak už jsme jen jeli, až jsme v cca dvě hodiny odpoledne dorazili do turistického centra Kuranda, asi 20km severně od Cairns.
V Kurandě jsme se prošli po místních trzích, kterých je nepočítaně. Převážně po nich najdete cetky, oblečení ve stylu etnických jihoamerických domorodců (aspoň mě to tak přijde, ale Gabča se mezi těmi stánky začala nějak uzdravovat, nebo co), nějaké ty aboriginské suvenýry a jiné nesmysly. Aboriginci na ulici i tancovali, což se mi naopak dost líbilo. Moc jsme se však nezdržovali, poněvadž jsme oba byli celkem unavení. Našli jsme jediný místní kemp jménem Kuranda Rainforest Accomodation Park, ubytovali se, a zbytek odpoledne a večera spali, koukali na filmy a odpočívali.
20/10/2008
Dnes jsme si trochu přispali...teda spíš já. Jirka šašil asi od 7 hod a dělal něco na počítači. Stejně jsme celý den měli jen na Kurandu, takže nebyl žádný spěch. Pro snídani byla zvolena kavárna s domácím pečivem...měruňkový danish a kuřecí zapečený toust byla po dvou dnech stradaní doslova poezie pro náše žaludky. Takto posilnění jsme zajeli na Barron Falls...velký vodopád za městem. Sešli jsme na vyhlídku k nádraží. Zrovna přijížděl vyhlídkový vlak, tuším z Cairns. Najednou se nástupiště přímo před vodopádem zaplnilo stovkami turistů fotící si vodopád...znechuceně jsme odešli a přesunuli se na další vyhlídku...soutěsku řeky Barron.
Do Kurandy jsme se vratili za slabého deště, ale přesto jsme se vydali na procházku kolem města a k řece. Cesta nás vyvedla u vlakového nádraží a skyrail, lanovky dolů kamsi ke Cairns. Cena za vlak i lanovku je 40 dolarů, takže mne ani jedno z toho příliš neláká a raději jsme se vrátili do města, nakoupili pár pohledu a navštívili Butterfly Sanctuary...chovná stanice pro motýly. Ve velkém skleníku nás nejprve uvítal motýlí důchodce...už byl pěkně pocuchanej a jen si tak seděl na lupenu. Další motýli byli o dost aktivnější a nejen že si nechtěli sednout na nás...a to si Jirka extra kvůli nim převlíkal tričko...ale ani na nic jiného, což prakticky znemožňovalo veškeré focení. U nahánění motýlů jsme se docela vyčerpali, takže jsme zvolili odpolední relax v kempu a večer návštěvu nějaké hospody.
V kempu ještě táhnu Jirku na walabi (malí klokani), které jsem objevila předešlý den kousek za našim autem. Nejsou z nás příliš nadšení a hned začínají zdrhat. Ještě za světla jsme se vydali do Kurandy...tentokrát pěšky. Je to asi dva kilometry a ja si asi v půlce vzpomněla, že jsme si zapoměli vzít světlo na cestu zpátky. Ale vidina zlatavého moku mě žene kupředu. V Kurandě vybíráme jednu ze dvou otevřených hospod...v podstatě krom benzínky jsou to jediné dva otevřené podniky. Nojo pondělí večer. Z jídelního lístku jsme vybrali steak a u velmi alternativně vyhlížející servírky objednali džbán piva. V restauraci jsme zjevně jediní hosti a alternativní servírka odhazuje poslední známky profesionality...jestli vůbec nějakou měla...a chová se velmi přátelsky. Nejen k nám ale i k pobíhajícímu zvířectvu okolo. Po naservírování našeho jídla si sedá na zem před bar, zapalí si cigáro a začne se muckat se psem. Ale vzhledem k rázu celého tohodle podivného města mi to sem tak nějak patří a zapadá. Mimochodem jídlo bylo vynikající a po dopití pivka jsme se vydali do kempu. Byla už pořádná tma a já jsem odmítla jít po chodníku, kde byla tma už v 5 odpoledne a proto jsme se vydali po silnici. V jednom useku procházela silnice hustým porostem, takže jsme tvar silnice odhadovali jen podle povrchu pod botama. Všude to suštilo a praskalo a já měla docela strach co ná nás z pralesa vyběhne. Myslím, že jsme trhli rychlostní rekord v chůzi na dva kilometry, ale ve zdraví jsme dorazili do kempu.
Jirkova poznámka k focení motýlů:
Nevěřili byste, jak jsou ty mrchy rychlý! Normální závěrka 1/60s a ten smeták při tom zvládne hejbnout křídlama. To by mu člověk jednu vlepil za tykadlo. Obzvlášť ti výrazně modří (jmenují se Ulysses) mě doháněli k šílenství - když seděli na listu, měli křidla spláclý k sobě a tudíž vidět byly jen šedivý spodky. A při přistávání, vzletu nebo dokonce letu se to vyfotit nedalo...
Ráno jsme se především oba ujistili, že jsme provozuschopní. Gabča se zdála ještě trochu nemocná, mě bylo docela dobře. S dost nejasným plánem jsme vyrazili z kempu v Millaa Millaa směrem na Innisfail. Ukázalo se, že náš zdravotní stav není až tak špatný, zato počasí je. Prší a prší, což je sice dobré pro tok vodopádů, ale už ne pro jejich pozorování a procházky lesem. Takže jsme kolem zbylých vodopádů Nandroya Falls jen projeli, kolem Innisfail také, a zastavili až v městečku Babinda na půlce cesty mezi Innisfail a Cairns. Tam jsme se jen rozhlédli a koupili poslední dva kusy pečiva z místní pekárny (podle slov paní z informací "pekárna otevírá v deset a zavírá hned jak všechno prodá"). Pak už jsme jen jeli, až jsme v cca dvě hodiny odpoledne dorazili do turistického centra Kuranda, asi 20km severně od Cairns. V Kurandě jsme se prošli po místních trzích, kterých je nepočítaně. Převážně po nich najdete cetky, oblečení ve stylu etnických jihoamerických domorodců (aspoň mě to tak přijde, ale Gabča se mezi těmi stánky začala nějak uzdravovat, nebo co), nějaké ty aboriginské suvenýry a jiné nesmysly. Aboriginci na ulici i tancovali, což se mi naopak dost líbilo. Moc jsme se však nezdržovali, poněvadž jsme oba byli celkem unavení. Našli jsme jediný místní kemp jménem Kuranda Rainforest Accomodation Park, ubytovali se, a zbytek odpoledne a večera spali, koukali na filmy a odpočívali.
20/10/2008
Dnes jsme si trochu přispali...teda spíš já. Jirka šašil asi od 7 hod a dělal něco na počítači. Stejně jsme celý den měli jen na Kurandu, takže nebyl žádný spěch. Pro snídani byla zvolena kavárna s domácím pečivem...měruňkový danish a kuřecí zapečený toust byla po dvou dnech stradaní doslova poezie pro náše žaludky. Takto posilnění jsme zajeli na Barron Falls...velký vodopád za městem. Sešli jsme na vyhlídku k nádraží. Zrovna přijížděl vyhlídkový vlak, tuším z Cairns. Najednou se nástupiště přímo před vodopádem zaplnilo stovkami turistů fotící si vodopád...znechuceně jsme odešli a přesunuli se na další vyhlídku...soutěsku řeky Barron.Do Kurandy jsme se vratili za slabého deště, ale přesto jsme se vydali na procházku kolem města a k řece. Cesta nás vyvedla u vlakového nádraží a skyrail, lanovky dolů kamsi ke Cairns. Cena za vlak i lanovku je 40 dolarů, takže mne ani jedno z toho příliš neláká a raději jsme se vrátili do města, nakoupili pár pohledu a navštívili Butterfly Sanctuary...chovná stanice pro motýly. Ve velkém skleníku nás nejprve uvítal motýlí důchodce...už byl pěkně pocuchanej a jen si tak seděl na lupenu. Další motýli byli o dost aktivnější a nejen že si nechtěli sednout na nás...a to si Jirka extra kvůli nim převlíkal tričko...ale ani na nic jiného, což prakticky znemožňovalo veškeré focení. U nahánění motýlů jsme se docela vyčerpali, takže jsme zvolili odpolední relax v kempu a večer návštěvu nějaké hospody.
V kempu ještě táhnu Jirku na walabi (malí klokani), které jsem objevila předešlý den kousek za našim autem. Nejsou z nás příliš nadšení a hned začínají zdrhat. Ještě za světla jsme se vydali do Kurandy...tentokrát pěšky. Je to asi dva kilometry a ja si asi v půlce vzpomněla, že jsme si zapoměli vzít světlo na cestu zpátky. Ale vidina zlatavého moku mě žene kupředu. V Kurandě vybíráme jednu ze dvou otevřených hospod...v podstatě krom benzínky jsou to jediné dva otevřené podniky. Nojo pondělí večer. Z jídelního lístku jsme vybrali steak a u velmi alternativně vyhlížející servírky objednali džbán piva. V restauraci jsme zjevně jediní hosti a alternativní servírka odhazuje poslední známky profesionality...jestli vůbec nějakou měla...a chová se velmi přátelsky. Nejen k nám ale i k pobíhajícímu zvířectvu okolo. Po naservírování našeho jídla si sedá na zem před bar, zapalí si cigáro a začne se muckat se psem. Ale vzhledem k rázu celého tohodle podivného města mi to sem tak nějak patří a zapadá. Mimochodem jídlo bylo vynikající a po dopití pivka jsme se vydali do kempu. Byla už pořádná tma a já jsem odmítla jít po chodníku, kde byla tma už v 5 odpoledne a proto jsme se vydali po silnici. V jednom useku procházela silnice hustým porostem, takže jsme tvar silnice odhadovali jen podle povrchu pod botama. Všude to suštilo a praskalo a já měla docela strach co ná nás z pralesa vyběhne. Myslím, že jsme trhli rychlostní rekord v chůzi na dva kilometry, ale ve zdraví jsme dorazili do kempu.
Jirkova poznámka k focení motýlů:
Nevěřili byste, jak jsou ty mrchy rychlý! Normální závěrka 1/60s a ten smeták při tom zvládne hejbnout křídlama. To by mu člověk jednu vlepil za tykadlo. Obzvlášť ti výrazně modří (jmenují se Ulysses) mě doháněli k šílenství - když seděli na listu, měli křidla spláclý k sobě a tudíž vidět byly jen šedivý spodky. A při přistávání, vzletu nebo dokonce letu se to vyfotit nedalo...
Komentáře
Okomentovat