Úmrtí a žrací den

Vstávání časně, abychom se dostali poblíž čínského konzulátu dříve, než začne dopravní špička. Hezky jsme se pár minut před osmou nachystali, sbalili a nenastartovali. Trochu nás to překvapilo, ale nedali jsme se zaskočit, konečně jsme mohli využít asistenční službu NRMA, kterou jsme doposud volali jen jednou (abychom zjistili, kde je v Cairns nějaký normální servis). Zavolali jsme a během osmi minut u nás byl chlapík z
RACV, což je obdoba NRMA ve Victorii. To už jsme věděli, taky že v Queenslandu to bylo RACQ a v Jižní Austrálii RAA. Ale telefonní číslo je pořád stejné a poskytovaný servis také.



Jak jsem napsal, chlapík přijel děsně rychle, a stejně rychle byl i hotový. Asi za minutu už mi sděloval, že nám umřela baterie. Vzápětí zavolal RACV Battery Service, oznámil, že přijedou, a odfrčel. My se vydali udělat si k snídani krupičnou kaši a další hodinu jsme čekali na servisáka. Ten nakonec i dorazil, během pěti minut jsme měli novou baterii, záruku na tři roky, a také jsme byli o $169 lehčí, bohužel.
Poté už jsme na čínský konzulát dojeli bez problémů, jen o hodinu a půl později než jsme plánovali. Obdržení víz proběhlo také v pohodě, už můžeme s klidem odletět.
Chtěl jsem se ještě jednou podívat do centra Melbourne, tak jsme tedy po tomhle všem vyrazili. Naslepo jsme dojeli do Richmondu, kde jsme bydleli během Australian Open, zaparkovali u sportovní haly, a vyrazili pěšky do města. Na parkovišti nás odchytil člověk, co tam hlídal a rovnal auta, a děsně moc si chtěl povídat. Byl až nezvykle vzdělán, mimojiné věděl, že v Čechách se až do druhé světové války jezdilo vlevo. Dost nečekané na Australana. Po probrání kdejakých blbostí a obdržení rad, čeho si máme v Melbourne všimnout a proč je to nejlepší místo v Austrálii, jsme se ale utrhli. Prošli jsme centrum několikrát sem tam, neustále nakupovali nějaké jídlo (sushi, meat pie, indické kari, baklava, ...), nakoukli do čínské i řecké čtvrti a odpoledne se naprosto přecpáni a unaveni vrátili k autu a odjeli na jih.
Jeli jsme co nejdál to šlo, protože v téhle oblasti jsme neměli už v plánu nic zajímavého. Vyhnuli jsme se tak i Wilsons Promotory, nejjižnějšímu bodu australské pevniny a známému národnímu parku (na vícedenní výlety do přírody jsme už moc dlouho na cestách).
Navečer jsme dorazili do městečka Warragul, kde jsme i přenocovali. Kemp byl kombinovaný s domovem důchodců a recepce zavírala už v šest, ale ještě v půl sedmé jsme tam paní odchytli.