Pro poslední den naší dovolené jsme zvolili krátký výlet k Newgrange – staré chodbové hrobky o jejichž původu se dodnes táhnou vleklé spory a domněnky. Chytli jsme zrovna nějakou akci, takže vstup byl zadarmo. Počkali jsme tedy na autobus a nechali se odvézt v hrobce Knowth. Při prohlídce jsme nehorázně zmokli, takže na druhou jsme se již ani neodvážili a pouze poobědvali. Od hrobek jsme se vydali poklidnou cestou směrem k Dublinu a obhlíželi okolí – třeba nejstarší hospoda, zámek, větrné mlýny, vyhlídka nad pobřežím. Na večeři máme přislíben domácí chowder slovenské výroby. Moc jsme ale nevěřili tomu, že Ajo (spolubydlící) vzal naši prosbu vážně, takže jsme se pro jistotu ještě stavili koupit mraženou pizzu. Ale překvapení se konalo, takže jsme se ještě před naším odjezdem pořádně nadlábli.

Ráno jsme šli v hostelu na snídani. Bohužel mají jen citronovou marmeládu, takže pro mě jen toast s máslem. Počasí vypadá super, takže jsme zavolali na předběžně zamluvenou loď na Skellig Island, ale prý bohužel kvůli špatnému počasí nejedou. Moc jsme nechápali, co je špatné počasí, když je nejlépe za poslední 4 dny, ale nedalo se nic dělat. Prošli jsme tedy město, objevili pěknou budovu kasáren a kostel. V info centru jsme naplánovali alternativu a to procházku po Valentia Island s tím, že si ostrovy (takové divné špičaté) alespoň prohlédneme z dálky. Zajímavosti těchto ostrovu, teda hlavně většího, jsou zbytky starého osídlení – kláštera. Bohužel to z pevniny vidět není. Kolem poledne se cestou kolem pobřeží vydáváme již směr Dublin, ještě se zastávkou na hradě Cashel, kde vzhledem k pozdní hodině již nestíháme prohlídku, tak alespoň prozkoumáme okolí a objevujeme na druhé straně krásné ruiny přilehlého kláštera. Večer už jsme v Dublinu, Martina kolem půlnoci odlétá domů na Slovensku

Ráno konečně neprší, ale vše je promáčené. Ještě se zataženou oblohou vyrážíme a zastavujeme u Bunratty Castle a Folk park – hrad a skanzen. Hrad vypadá spíše jako velká věž, ale má obsahovat i nějaké interiéry, takže jsme se chtěli podívat dovnitř. Bohužel vstupné obsahovalo i vstup do přilehlého skanzenu a bylo nehorázně vysoké, takže na to kašleme. Raději zkoušíme další obydlený hrad Knappogue Castle a jdeme zde na prohlídku. Je to malý hrad, který byl přestaven, a bylo v něm bydleno. Některé místnosti obsahují velká prosklená okna a poměrně moderní vybavení. Ale ostatní působí autenticky. Od hradu jsme vyrazili směrem Limerick. Cestou ještě potkáváme tradiční domy s doškovou střechou. Celé dopoledne je krásně sluníčko, příjemná změna, a s tímto počasí jsme přijeli i do Limericku. Prošli jsme centrum až k hradu – King Johns Castle a podél řeky, kde nějaký nadšenci jezdili na kanoích. Ač pěkně, tak ta voda musela být děsně studená. Před odjezdem jsme nakoupili grilované kuře a spoust

Ráno bylo o trochu přívětivější – nepršelo. Ale nechtěli jsme to moc pokoušet, takže jsme rychle sbalili stany a jeli dále. Na snídani jsme zastavili v Galway a dali pravou Irish breakfast – výborná. Ještě jsme prošli město, hlavně za účelem pořízení nových bot pro Martinu, která usoudila, že její staré oblíbené opravu již dosloužily. Naše putování dále pokračovalo směrem ke Cliffs of Moher – vysoké útesy na západním pobřeží. Prošli jsme po vrcholcích a samozřejmě opět zmokli. Jižní část byla označena velkou cedulí zákaz vstupu, ale bohužel i přes mé námitky jsme se tam vydali a opravdu velmi úzkou pěšinou těšně nad srázem do moře prošli ještě pár metru. Docela dost tam foukalo, takže jsem z toho vůbec neměla dobrý pocit, ale vyhlídka tam teda byla parádní. Odtud jsme se vydali do vnitrozemí, zastali na pár místech a začali hledat kemp pro přenocování. Irsko je celé poseto zříceninami hradů a domů, u nichž jsou většinou zachovány obvodové zdi, třeba i okna a hlavně je vše čisté a ukliz

První stanoviště je Clonmacnoise – středověký klášter s velkými kříži. Prohlídka nám bohužel znepříjemnil poměrně hustý déšť, takže došlo i na pláštěnky. Martina v té době zjistila, že její nízké prošlapané boty s dírou v podrážce asi nejsou úplně nejvhodnější obuví na cestování po Irsku. Na oběd jsme se zastavili v malém městečku a opět dali chowder. Dále jsme pokračovali přímou cestou na západ do národního parku Connemara a zastavili se u romantického neogotického hradu Kylemore Abbey. Projeli jsme celý poolostrov a nocování naplánovali v městečku Clifden. Zde jsme ještě zabočili na úzkou silničku jménem Skyroad, která se táhne podél zálivu a nabízí krásné vyhlídky. Navečer se počasí trochu umoudřilo, takže jsme se rozhodli opět pro stanování. Vybrali jsme jediný kemp v okolí, ale bohužel nás za 42 euro čekal jen rozmáčená louka. Po dlouhém průzkumu terénu jsme nalezli jedno místo v mírném svahu, kde se nám noha nezabořila po kotníky do bahna a postavili stany. Večer jsme vyrazili na

Vstali jsme v 9:30, posnídali opět další irskou specialitou – Black/White puding - a začali plánovat cestu na západ. Kolem oběda jsme se uschopnili a vydali se do města na vlak směr poloostrov Howth, kde jsme ještě stihli shlédnout náměstí Merrion s další irskou specialitou a to barevnými dveřmi domů. Odtud už to byl kousek na vlak. Po vystoupení z vlaku Martina požadovala kávu, proto jdeme hned do hospody na pivo a cider. Při této příležitosti prohlédneme jídelní lístek a zjistíme, že tady by se to dalo. Ale po pivku vyrážíme raději na prohlídku poloostrova, dokud počasí přeje. Vyšli jsme kolem kostela a hradu na kopec, kde krom golfového hřiště byl výhled na Dublin. Chvilku lelkujeme a vydáváme se přes město na druhý konec poloostrova. V přístavu je spousta lodí a podél cesty hospody. O víkendu tu bývá rybí trh, ale dnes je tu vcelku liduprázdno a navíc se trochu zhoršuje počasí. I přes toto jsme vyšplhali na výběžek nad městem. Pěkná vyhlídka na moře a všude spousta vřesu a těch je

Dnes jsme opět zakotvili v Dublinu. Ráno jsme moc nespěchali se vstáváním. Nasnídali jsme se a jeli vrátit auto do půjčovny. Martina na zbytek dne naplánovala návštěvu místního vězení. Prohlídka byla super – mohli jsme se podívat i do cel. Celý tento zážitek jsme šli proto hned spláchnout do hospůdky pod záminkou „Martina se cítí nachlazená a musí se léčit hot whisky“ a poté prošli až do centra města. Jelikož se blížila doba oběda a my stále neochutnali tu irskou specialitu, šli jsme na jistotu. Chowder měli a my si na něm konečně pochutnali. Je to taková smetanová polévka, ve které plave spousta mořských potvor a celkově to chutná opravdu báječně. Doplnili jsme to marinovanými křidélky a sladkou tečkou na závěr. Vydatný oběd nás trochu unavil, takže jsme to cestou domů vzali ještě kolem známé sochy Molly Malone (Mary Poppins) a trošku nakupovali. Večer jsme se sešli s Lukášem, povečeřeli Segedín, posilnili se panákem a vydali se na představení River Dance (tradiční irské tance tak tro

Ráno opět prší – možná na tom špatném počasí v Irsku něco je. Nejdříve jen tak trochu, ale pak začal pěkný slejvák, takže naše balení bylo velmi velmi rychlé. Vyjeli jsme dál na sever podél pobřeží k Torr Head, což je nebližší bod Irska ke Skotsku. Cestou přestalo pršet a nad kopci se držela mlha. Užívali jsme si krajinu – byla tak hnusně krásná. Poté jsme se přemístili na zastávku s provazovým mostem Carrick a rede Rope (je zavěšen ve 25 m nad mořem). Trochu turistická atrakce, ale nechali jsme se zlákat, udělali pár foto na lanovém mostě a prozkoumali malý ostrůvek. Jako vrchol dnešního dne byla návštěva Giants causeway (obrův chodník). Legenda praví, že tato hříčka přírody vznikla tak, že ho obr Finn MacCool postavil, aby mohl vídat svoji milou ve Skotsku (i tam byly nalezeny tyto útvary). Dolů k chodníků jsme viděli ještě další zajimavosti, které leták vysvětlovat různě...třeba jako botu, sedící babičku nebo varhany. Prošli jsme celý okruh a jelikož již bylo dost po poledni a my mě

Plánem nadcházejícího víkendu byl výlet do severního Irska. Slováci zajistili půjčení auta, takže ho bylo třeba akorát vyzvednout, což jen trochu znepříjemňoval hustý déšť a skútr, na kterém se pro auto jelo. Ale vše dopadlo na výbornou a po velmi vydatné slováckoirské snídaní (vajíčka, párky, fazole a nevím co všechno), jsme se vydali vstříc nepoznanému. První zastávka Trim Castle. Cestou se kocháme okolím a také mraky někam ustoupili, takže když jsme dorazili k hradu bylo krásné sluníčko. Do hradu jsme šli jen s Jirkou, ale bohužel prohlídla hlavní věže byla asi za hodinu, takže jsme se jen prošli okolo. Kousek od hradu byla ještě krásně zbořená vysoká věž. Počasí bylo úžasné...a pak, že v Irsku prší. Kousek od hradu jsme ještě zastali u dalšího zříceniny – prý stará nemocnice a hřbitov s kostelem a krásnými zarostlými náhrobky. Další zastávkou byl Monasterboice - ruiny kláštera, hřbitov s válcovitou věží a vysokými kříži z 10.st.. Jedna z nevětších historických památek Irska. Odkud

Dovolenou v Irsku jsme plánovali už od našeho pobytu v Austrálii, když se naši první spolubydlící rozhodli změnit kontinent. Po půl roce zabydlování v Čechách, ponoření se plně do pracovního procesu, jsme nakonec v srpnu 2009 vyšetřili týden a vyrazili. A bylo to opravdu na poslední chvíli, protože jsme tam naše známé (teda jen Martinu) zastihli těsně před návratem domů na Slovensko. Letenky do Dublinu jsme sehnali vcelku výhodně přes clic4sky, oproti tomu méně výhodná byla doba odletu, takže s mojí tradiční cestovní psychózou, jsme už v půl třetí ráno stepovali na liduprázdném letišti. Dublin nás přivítal tradičně zataženě…ale dle prostudovaných materiálů je srpen se svým nevlídnějším počasím za celý rok, nejvhodnější částí roku pro návštěvu Irska. Dle přesných instrukcí od Martiny jsme nastoupili do správného autobusu, dvakrát jsme se ptali spolucestujících a pak vystoupili na špatné zastávce. Naštěstí jsme se po krátkém hledání našli a dorazili do jejich bytu. Nejprve se do nás Mart

Po akčním výletu do Londýna jsme další týden pokračovali v podobném duchu. V pondělí totiž do Prahy přijeli naši Slováci. Jelikož do našeho bytu jsme se stěhovali až další týden, Jirka vyřešil přespání u jeho kamaráda Jiříka. Já jsem se v pondělí ještě poflakovala u Jirkových rodičů a kolem 5 jsme si dali sraz s Jirkou na Budějovický, vzali auto a dojeli k Jiříkovi do Bohnic, kde jsme měli ten večer složit hlavu. Se Slovákama jsme se domluvili na jednu hospodu kousek od Vinohradský, ale kluci nějak nebyli schopni dokončit svůj rozhovor, takže jsem je ponechala jejich osudu a vydala se do centra sama. Lukáš s Martinou zvládli orientaci po Praze na jedničku a na domluveném místě už byli. Zbytek osazenstva dorazil se značným zpožděním ve velmi dobré náladě. Celý večer se nesl v super náladě. Byla jsem opravdu ráda, že jsme se sešli. Vůbec nebylo znát, že jsme se přes půl roku neviděli. Dozvěděli jsme se spoustu novinek a přislíbili návštěvu v létě v Irsku…no doufám, že to vyjde. Zavřeli j

Jak už jsem psala, v březnu se věci nějak samovolně dali do pohybu. Shánění bydlení a práce zčistajasna zpestřila návštěva našich Slováků z Austrálie, kteří naplánovali několikadenní výlet na své cestě ze Slovenska zpátky do Irska, kde už nějaký ten rok pobývají. No, a aby toho ještě nebylo málo, tak si Jirka (teda jeho šéf z Austrálie) usmyslel, že by si mohli pokecat v Londýně a ať svou manželku prý klidně vezme s sebou. No tak jsme jeli. V pátek jsme se nechali odvézt na letiště a odpoledne už jsem se procházela po nábřeží Temže. Jirka pojal pátek pracovně a já si tedy užívala volného času a perfektního počasí. Sice jsem měla zimní bundu, ale sluníčko hřálo a všude to kvetlo a vonělo…super změna oproti pomalu končící zimě v Praze. Po rychlém ubytování jsem se tedy hned vypravila na průzkum. Vzala jsem do ruky mapu a naprosto přesně jsem se opět vydala opačným směrem, než jsem měla v plánu. Po menší zacházce a rychlém zorientování jsem došla ke katedrále svatého Pavla - St. Pauls c

Drazí! Jak už jste si asi všimli, články na blogu nepřibývají. Je to tím, že už jsme zase zpátky v běžném životě, o kterém není tolik co psát - žádní krokodýli, žádná zviřátka (až na přejeté ježky na silnicích), žádná panorámata k focení. Zkrátka jsme zpátky v Čechách , bydlíme zase v Praze , pracujeme a nemáme čas, prostě nuda nuda šeď šeď. Nicméně myšlenka blogu nás neopustila, takže pokračujeme v zápiscích, když už se něco naskytne. Chcete-li, koukněte na http://ocestovani.blogspot.com/ , kde náš blog pokračuje. Tenhle australský blog tu zůstává pro čtivce, kteří by se rádi na chvíli vrátili do Austrálie, mrkli na fotky, nebo tak. Jirka & Gabča

Tak už je tomu pár měsíců od té doby, co jsme ukončili naše cestování a rozhodli jsme se usadit. Strávili jsme Vánoce plné relaxace v kruhu rodinném a začátkem Nového roku začali řešit, co dál. Na prvním místě bylo samozřejmě sehnání práce. Jirka byl v tomto kroku o dost úspěšnější než já a už v půlce února nastoupil do firmy LMC jako produktový manažer. Já jsem se trápila ještě další měsíc, mrzla ve vlaku při cestování do Prahy a při čekání na pohovy, až se v půlce března i na mě usmálo štěstí a dostala jsem práci ve Firmě na zážitky jako pracovník marketingu. O té doby, co Jirka nastoupil do práce, se vyskytnul další velmi ožehavý problém naší existence, a to bydlení. Začali jsme dost usilovně něco shánět, protože představa denního dojíždění do Prahy nás - upřímně - dost děsila. Po ujednocení všech našich kritérií na nové bydlení jsme po druhé prohlídce vzali být ve Stodůlkách. To je západní část Prahy, takže od mého rodiště úplně na opačné straně. Ale jinak je umístěn v pěší vzdálen

Ne ne, nic jsme nezdědili. Ale blog dědí, z našeho původního Jirka a Gábina v Austrálii . Změna to nebyla lehká - už to jméno vymyslet! Posuďte sami, tohle byly návrhy: Jirka a Gábina ve Stodůlkách (tam teď bydlíme, pražská čtvrť Stodůlky) Nikam nepojede, doma bude (Cimrmanologové vědí) Už ne v Austrálii Hodně dírek (sto-důlky) Jirka, Gábina a Stodůlky (podle knížky) No řekněte, s takovým materiálem se daleko dojít nedá. Ale nějak jsme to probrali, vybrali a hotovo. Snad tím ulehčím Pávově serveru, který nepochybně pociťoval tu obrovskou návštěvnost (ironie) - považte ty někdy i desítky lidí, které tam přisly! Tak, a teď už jen napsat něco zajímavého. A fotky budou také, nebojte!

Ač náš let byl až v poledne, vstávali jsme v sedm a už v osm frčeli na letiště v objednaném taxi. To víte, Gabčina cestovní nervozita si takováhle časově náročná řešení prostě žádá. Přestože bylo pondělí, doprava celkem šla, a na letišti jsme byli cca za 25 minut. Asi hodinu jsme čekali, než nám Aeroflot otevře check in, pak jsme jim předali zavazadla, prošli přes bezpečnostní kontroly a vydali se trochu toulat po letišti. Když jsme se dostatečně seznámili se všemi obchody, dali jsme si něco k jídlu a skutečně poslední peníze utratili za krabici jasmínového čaje, na zahřátí v chladné české zimě. Mimojiné jsme zjistili, že na celém letišti není žádný normální fastfood. Už jste viděli letiště bez alespoň jednoho MacDonalds / KFC / Burger King? Tohle Gabču trochu zklamalo, těšila se na svůj tradiční předodletový hamburger. Aeroflot odletěl načas, letadlo bohužel nic moc, žádné video-on-demand (televize v sedačce). Zábava slabá, alkohol jen za peníze (spekulovali jsme proč, všechny jiné

Na poslední den v Pekingu jsme měli na výběr Summer palace, Mauzoleum Mao Ce-tunga, Olympijský park a/nebo doporučenou restauraci na náměstí Tiananmen. Zvolili jsme Summer Palace, poslední to z velkých atrakcí, a také letní sídlo císařů, kde se ulejvali z Pekingského vedra. Vyběhli jsme z hotelu, přeběhli mrazivých sto metrů, skočili na metro a uháněli až na konečnou trasy 10. Když jsme po 45 minutách z metra vylezli, zjistili jsme, že nešlo o mrazivé počasí lokální, ale celo-pekingské. Odhadem tak 5 až 15 stupňů pod nulou a k tomu studený vítr. Při těch podmínkách nebyla už zima, ale všechny části těla vystavené větru bolely (tváře, abyste nemysleli, že jsme toho vystrkovali moc). Po několikerém oběhnutí stanice metra zvenku a vyptání se na Summer palace jsme usoudili, že jelikož ten není nikde v dohledu, bude asi kus cesty daleko a že tu cestu ani pobyt tam bychom si moc neužili, přesněji získaný kulturní zážitek by asi nepřebil tu kosu. Byl zvolen alternativní plán - jedeme se ko

Dopoledne jsem vyrazil na Tiananmen Sq, odtamtud pak podél západní zdi Zakázaného města na sever, až jsem došel k Beihai park . Je to park z větší části tvořený jezerem. Dá se jít okolo, na východní straně je v podstatě jen chodník, stejně jako na západní. Na severu jezera je několik budov, chrám, zeď s devíti drakama, a podobný nesmysly. Pokud má člověk za sebou pár památek v Pekingu, tohle už ho nepřekvapí. Z jihu a z východu jezera (přímo od východní brány) je přístup na nejzajímavější část parku - ostrov na jezeře. Ten přístup je po mostech, samozřejmě. Na ostrově je bílá pagoda, jeskyně s budhistickýma světcema (buddha), chrám, a spousta panorámat. V létě to tam musí vypadat fantasticky. Já zažil akorát třeskutou zimu venku vevnitř. Do vedlejšího parku Jingshan park jsem už neměl chuť jít, šel jsem tedy zpátky na náměstí a metrem jsem dojel na stanici Yonganli , kde podle informací z hotelu mělo být nákupní centrum. Nejprve jsem přímo z metra vlezl do budovy plné šperků a obl

Plánovaný odjezd mezi 6.30 a 7.00 byl spíš v těch půl sedmé, tedy dost brzo. V recepci nás odchytla naše průvodkyně a za pár minut přišel i řidič a vyrazili jsme. Během těch pár minut jsme se od průvodkyně dozvěděli, že pojedeme cca 130km od Pekingu, zabere to asi tři hodiny, a pojede celkem 5 turistů včetně nás. Tohle místo jsme si vybrali dohromady ze tří možností návštěvy Velké čínské zdi , bylo z nich nejodlehlejší, s nejmenší šancí obležení prodavači suvenýrů, s neopravenými částmi a s možností se po zdi projít. Cesta celkem utekla, ale skutečně ty tři hodiny trvala. Z našich spolucestujících se vyklubala jedna Alžířanka a filipínský pár. Do Jingshanling jsme dorazili po desáté a vylezli jsme do třeskuté zimy (bylo tam chladněji než v Pekingu). Chvíli jsme stepovali kolem místního hotelu, zájemci si odskočili na toaletu. Po tomhle krátkém zdržení se na nás odkusi nabalilo několik místních Číňanů a spolu s nimi jsme se vydali do kopce směrem k vytoužené zdi. Zpočátku jsme nevěd

Noc byla příšerná, Gabča skoro nespala a já od čtyř taky ne. Začalo to už večer, nejprve nás vzbudila průvodčí (nebocotoje) ve čtvrt na dvanáct, když chtěla uvolnit lůžko, na kterém jsme měli batohy. No budiž, naše chyba, prestože dvě další lůžka byla volná a zůstala volná. Ale když od dvou ráno začali lidi chodit chrchlat a plivat do umyvadel, to už taková zábava nebyla. Jsou to kanálové. Nevím, co se jim stalo, ale ty dvě ráno byl fakt zlom. Ještě po tomhle jsem spát mohl. Jelikož ale lidi chodili stále ven, nechávali otevřené dveře a ve čtyři už kvůli tomu byla ve vlaku taková kosa, že to na spaní skoro ani nebylo a oba dva jsme čumákovali do tmy až do půl sedmé, kdy vlak dorazil na nádraží Beijing West. Mimochodem, stejně jako při cestě do Xi'an, nikdo nemluvil anglicky. Jen jeden spolupasažér zvládl "Which country from", ale pak už mluvil jen mandarínsky. Ani jsme se ve vlaku neumyli, neměli jsme na to žaludek. Vyrazili jsme jak nejrychleji to šlo a během asi půlho

Ráno jsme v hotelu zůstali jak dlouho jsme jen mohli - což bylo do poledne. Během té doby se Gábina snažila léčit a v rámci rekonvalescence jsme zašli do restaurace na snídani. Taky měli v restauraci kočku, se kterou se Gábina samozřejmě musela rozloučit. V poledne jsme vyrazili na procházku do města, potřebovali jsme nějak strávit den, vlak nám jel až večer po půl sedmé. A vzhledem ke Gabčině trvající chorobě jsme neměli chuť příliš pobíhat v tom pekelném mrazu venku (byla fakt zima, odhadem 10 pod nulou). Nejprve jsme obešli kus města skrz Muslimskou čtvrť (Muslim Quarter), kde všude po ulicích prodávali hrozně moc jídla. Sice si nedělali moc s hygienou, ale vypadalo to občas vážně lákavě. Akorát jsme si koupili nějaké sladké pečivo a já pak ještě pytlík čerstvých prťavých koblížků za 2 yuany. Úplně mě to tam trápilo, všechno to jídlo kolem. Nějak se nám povedlo minout velkou a slavnou místní mešitu Great Mosque , kterou tam mají, ale nehledali jsme jí, beztak by nás tam nemuseli

Do Xi'anu vlak přijel načas, vylezli jsme celkem bez problémů a venku stejně bez potíží našli objednaného odchytávače z našeho hostelu. Ten nás vzápětí předal chlapíkovi, který zjevně neuměl anglicky a který beze slova vyrazil do davu. My ho stejně beze slova následovali a doufali, že on ví, že jdeme s ním. Naštěstí věděl, dovedl nás pár set metrů od nádraží, kde nás posadil do dodávky, nechal nás chvilku čekat a pak se vrátil spolu s jednou čínskou a jednou skotskou slečnou. Číňanka byla zaměstnankyně sesterského hostelu a průvodkyně v jedné osobě (jak jsme měli o hodinku později zjistit), Skotka byla zjevně turista. Řidič nás během 10 minut dovezl do Han Tang Inn Youth Hostel , kde jsme se na recepci ubytovali, všecko vyzvěděli a přemýšleli, co dělat. Pokoj měl být volný až za pár hodin, rozhodli jsme se tedy vyrazit na prohlídku hliněné armády Terracotta Warriors . Nejprve jsme díky mému časovému pomatení (myslel jsem, že už je skoro poledne) vyrazili na vlastní pěst, pak m

Opět jsme se vstáváním moc nespěchali, takže na metro jsme vyrazili až kolem desáté, a jeli jsme směrem na jih. Dojeli jsme k Temple of Heaven a Pearl Market . Počasí vyšlo opět báječné, možná i o trochu teplejší než předchozí den. Hnedka u výlezu z metra jsme uviděli Pearl Market. Vydali se tam na průzkum a snažili se nalézt něco k jídlu. Prošli jsme dvě patra plná normálního zboží, takové nákupní centrum. Zbytek k mému překvapení tvořili perly . Myslel jsem, že Pearl Market je jen takové historické jméno, jako Senovážné náměstí nebo podobné, ne že se tam skutečně prodávají perly. Nakonec jsme kýžené jídlo našli v v postranní uličce vedle trhu. Našli jsme malý fastfood, kde bylo jídlo vystavené a my si mohli ukázat. Vybrali jsme si podle toho, jak to vypadalo, a bylo to super. Výhoda těhle jídel je v tom, že chutnají tak, jak vypadají. Do chrámu jsme vešli severní branou, prošli až na na konec, na jih. Kolem chrámu je rozsáhlý park plný lidí. Zjevně je to oblíbené místo pro odpoč

Byla zima, probuzení přišlo až skoro v devět, jak se nám nechtělo z tepla. Na první celý čínský den jsme si připravili Forbidden City čili Zakázané město , císařský palác. Metrem jsme se dostali na zastávku Tian-anmen Square West , odkud je to ke vstupu do paláce (podle místního názvu se Zakázané město jmenuje Palace Museum) jen několik stovek metrů. Během posledních 200m bylo třeba prodrat se tisícema lidí. O Zakázaném městě se dají napsat knížky, je to obrovský komplex budov a náměstí, v jednotlivých budovách bývají expozice buď původního zařízení (trůnní sály, chrámy, obytné čísti) nebo něco o historii či o životě posledního čínského císaře Pu Yi. Na projití je třeba alespoň několika hodin. My jsme po cca 4 hodinách skončili, především kvůli chladu. Nebýt zima, pravděpodobně jsme se tam toulali celý den, stále je na co koukat. Mimojiné jsme vynechali i výstavu hodin v Clockhouse. Převážně to jsou dary pro císaře od zahraničních vlád. Po vylezení jsme se prošli po Tian-anmen Sq

Přílet do Pekingu byl takový dobrodružný, jak už to v nové zemi bývá. Vylezli jsme před letiště se všemi zavazadly a hledali taxíka. Věděli jsme, že cesta do našeho hotelu by měla stát 75 RMB. První si nás odchytl dost pochybný chlapík, který nejenže moc nemluvil, rovnou sebral zavazadla a tlačil je pryč. Navíc směrem od parkoviště taxíků. To jsme mu dost rázně zatrhli, a po chvíli z něj dostali, že by nás odvezl za 300 RMB nebo více. Velmi drsné odírání turistů. S tím jsme ho opustili a přesunuli se ke stanovišti taxi. Tam jsme se pokoušeli z nich dostat, kolik by mohla stát cesta. Všichni se shodli na skoro 200 RMB, po chvíli slevili na 150. Odešli jsme zpátky na letiště pokusit se najít důvěryhodný zdroj informací. To se ukázalo jako ještě větší problém - ani na přepážce, kde rezervují hotely, slečna moc anglicky nemluvila. Nakonec jsme ukecali taxik za 130 a jeli jsme. V hotelu jsme se dozvěděli, že k těm 75 RMB je třeba taxametr. Ten zjevně u taxikařů na letišti moc v oblibě není

Celé dopoledne jsme se flákali na pokoji, až do dvanácti. Pomalu jsme si zabalili věci a nachystali se na odjezd. V poledne, což je check out time, jsme odtáhli zavazadla na recepci, zaplatili, a vyrazili na procházku. Bylo sluníčko, teplo, měli jsme posledních asi 100 tisíc rupií, tak jsem si konečně koupil to jedno pirátské DVDčko, abych měl suvenýr, a hledali jsme, kde si dát oběd. Procházka nebyla ani dlouhá, nechtěli jsme se táhnout nikam daleko. Došli jsme jen k bankomatu Commonwealth Bank, kde jsme vybrali pár peněz na departure tax (daň za odjezd, legrační věc v některých zemích). Hned vedle bylo malé nákupní centrum a také pár restaurací. Do jedné jsme zapadli, dali si báječné džusy (melounový a jahodový) a k jídlu Gabča hot plate noodles a já tradiční závěrečnou Nasi Goreng. Poté jsme se vrátili do hotelu, blížila se třetí, na kterou jsme měli dohodnutý transfer na letiště Ngurah Rai. Chlapík s autem přijel na minutu přesně, takže jsme akorát naskládali věci a za nějakých 4

Hnedka ráno jsme vyrazili z hotelu. Líbilo se nám tu, ale chtěli jsme se přesunout blíž k letišti, aby pak přesun před letem byl bez problému - Gabča mívá cestovní horečku, no. Vyrazili jsme tedy na stanoviště taxíků nedaleko sanurského McDonaldu. Bylo jich tam jako psů, a hned s prvním Gabča usmlouvala rozumnou cenu 90.000 rupií. Auto bylo luxusní, i s klimatizací. DO Seminyaku jsme dorazili během méně než půl hodiny. Taxikář nám doporučoval spíš Kutu, že je levnější a blíž k letišti, ale my chtěli vidět jiné město. Vyklopil nás tedy v jedné malé uličce, kde měly být malé hotely slňující naše požadavky na cenu. První hotel nás trošku zklamal - 300 tisíc za noc, se slevou 250, ale my očekávali tak 100-150. Oběhl jsem tedy skoro celé město, našel vily za milion a půl na noc, což mě pobavilo, a nakonec jsme se vrátili do téhle malé uličky a ubytovali se v jednom z hotelů za 250 tisíc. Sice se to zdálo celkem přehnané (byla to nejvyšší částka, jakou jsme za ubytováni na Bali dali), ale

Ráno nás uvítalo deštěm. Pršelo v noci, ráno, a zdálo se, že bude celý den. Nachystali jsme se tedy na válení, co jiného dělat. Koukli jsme na pár dílů Přátel. Když nás válení omrzelo, vyrazili jsme ven, hlavně za účelem prohlédnutí si pláže. Prošli jsme celý úsek podél města, ale pršelo čím dál víc, až jsme zmokli a nechtělo se nám dál. Schovali jsme se tedy pod přístřešek, který byl náhodou také částí restaurace. Když už jsme tam byli, sedli jsme a já si konečně dal lassi, na které jsem se chystal - je to jogurt s džusem, myslím. Když se nám zdálo, že trochu přestalo, vyrazili jsme dál podél pláže, pak se zašli do města a šli zpátky po ulici Jalan Danau Tamblingan, takové velké se spoustou restaurací a hotelů. Dali jsme si oběd v lokálním warungu (bufetorestaurace nebo místní fastfood, jak chcete) a pak šli zpátky do hotelu. Tam jsme se vyptali recepčního na poštu a vyrazili ji hledat. Chvilku nám to dalo, ale našli jsme a poslali pohledy rodičům - to jsme ještě netušili, že ty po

Během snídaně na verandě k nám zavítal chlapík s nabídkou lístků shuttle bus. Čert ví, kde se to ten šikula dozvěděl, že jedeme pryč, pravděpodobně kvalitní rozvědka v recepci. No, poradil nám, pravda, takže jsme si nakonec lístky do města Sanur koupili. Alternativní plán byla cesta do Nusa Dua , kam by to jednak stálo více než třikrábt tolik, a druhak jsou tam prý jen drahé resorty, nic pro nás spodinu. Sbalení, zaplacení, poslední procházka po Padangbai, to bylo už jen čekání do deseti hodin na bus. Přijel na čas, nabral nás a asi šest dalších lidí a nespočet baťohů, a vyrazili jsme. Za nějakou hodinku už jsme stáli u dálníce v Sanur se svými třemi zavazadli a přemýšleli, jak nejsnáze najít ubytování. Nakonec Gabča usedla na klidném rohu ulic a já se vydal na průzkum. Ten byl nakonec úspěšný, našel jsem tři hotely v rozmezí 125 až 200 tisíc za noc, nakonec jsme si jeden vybrali, Bintang Bungalows . Shoda jména s názvem nejrozšířenějšího místního piva (Bintang) je jistě náhodná. Z

Snídaně objednaná předchozí večer měla sice asi deset minut zpoždění, ale dostali jsme ji a snědli včas, abychom v osm stáli před dive shopem. Během 15 minut jsme měli vybrané vybavení, spolu s dalším potápěčem Klausem a druhým instruktorem Samem naskákali do autobusu a Radka, majitelka obchodu, instruktorka a naše průvodkyně pro ten den, nás odvážela do vesnice Tulamben . Cesta vedla přes Candidasa, Tirta Gangga, až jsme přijeli k pláži, před nž leží v moři vrak americké nákladní lodi T. Liberty . Kolem pláže jsou potápěčské resorty, prý docela drahé. Loď byla postavena v roce 1915 a byla potopena japonskou ponorkou během 2. světové války, v lednu 1942. Kapitán se ji snažil odvézt na opravu do přístavu, ale loď to nevydržela, proto najel na pobřeží a zachránil jak posádku, tak i náklad - kolejnice pro stavbu železnice. Někdy v šedesátých letech s kvůli otřesům půdy či jiné katastrofě loď sesunula po písku a sklouzla pod vodu. Nyní leží cca 120 metrů dlouhý vrak v 5 - 35 metrech hl

Probudili jsme se už kolem sedmé, holt časné odchody do postele se začínají projevovat. Komáři tentokrát dali pokoj, ale nevíme, nakolik za to mohlo deštivé počasí předchozího večera, repelent, nebo napuštění našich těl podivným balinéským mokem. Sedm nesedm, hodinka válení to spravila a v osm jsme mazali na snídani. Ta byla stejná jako včera, pro Gabču palačinka s banánem, jen pro mě malá změna - místní jaffle, tedy zapečený toast s banánem uprostřed. Po snídani jsme zapadli do chatky a zabalili věci. Díky mému kvalitnímu systému balení, který Gabča bez ustání zesměšňuje, se vše nádherně vešlo a během méně než půlhodinky jsme byli připraveni k odchodu. Což jsme samozřejmě neudělali, poněvadž jsme neměli ani zaplaceno, ani sehnanou dopravu pryč. Před hotelem jsme se vydali směrem k Ubud Market a čekali na někoho, kdo na nás začne pokřikovat "need transport". Sice to chvíli trvalo (možná kvůli časné hodině, možná kvůli tomu, že byla neděle), ale ozval se a my po minutce hand

Dnes nás probudilo sluníčko...přesně takhle si představuji období dešťů v tropické zemi. Snídaně byla trochu skromější...palačinka s banány a tousty, ale ovocný salát...jak jinak než z ananasem...zasytil. Poté jsem se rozhodli najmout nějakého dopravce a průvodce v jedné osobně a kouknout po okolí města. Při zamykání bungalovu nás odchytil majitel a vyptával se tak zvědavě na naše plány, že za pár minut jsme si od jeho kámoše pujčovali skútr. Jirka mě ujistil, že si na to troufá, což mě v počátcích vůbec neuklidňovalo. Já totiž spíše preferuji čtyři kola, ale cena (50 tis. na den) rozhodla. Hlavně to proběhlo bez tradičního smlouvání, která nám bohužel moc nejde. Ubud jsme projeli vcelku v pohodě. I když z pohledu chodce to vypadá v ulících hrozně a v podstatě permanentně jsem měla pocit, že mě něco přejíždí. Na skútru to docela šlo. Možná proto, že jsem chvilkama měla zavřené oči. Mimo město už to ale bylo o dostg lepší a já se začala cítit dost pohodlně. Se značením to na Bali mo