1. Přílet do Dublinu
Dovolenou v Irsku jsme plánovali už od našeho pobytu v Austrálii, když se naši první spolubydlící rozhodli změnit kontinent. Po půl roce zabydlování v Čechách, ponoření se plně do pracovního procesu, jsme nakonec v srpnu 2009 vyšetřili týden a vyrazili. A bylo to opravdu na poslední chvíli, protože jsme tam naše známé (teda jen Martinu) zastihli těsně před návratem domů na Slovensko.
Letenky do Dublinu jsme sehnali vcelku výhodně přes clic4sky, oproti tomu méně výhodná byla doba odletu, takže s mojí tradiční cestovní psychózou, jsme už v půl třetí ráno stepovali na liduprázdném letišti.
Dublin nás přivítal tradičně zataženě…ale dle prostudovaných materiálů je srpen se svým nevlídnějším počasím za celý rok, nejvhodnější částí roku pro návštěvu Irska. Dle přesných instrukcí od Martiny jsme nastoupili do správného autobusu, dvakrát jsme se ptali spolucestujících a pak vystoupili na špatné zastávce. Naštěstí jsme se po krátkém hledání našli a dorazili do jejich bytu.
Nejprve se do nás Martina snažila nacpat panáka becherovky nebo čehokoliv jiného s obsahem 40 % alkoholu a více, ale vzhledem brzké ranní hodině jsme dali přednost něčemu k jídlu. V tu chvíli se na nás začali valit hromady jídla, takže jsme po této snídani opravdu něčím ostřejším nepohrdli. No a prý abychom při procházce Dublinem moc nekulhali, tak ještě do druhé nohy a mohli jsme vyrazit.
Martina nás provedla centrem – takový Václavák bez koně zato s vysokým stožárem (dublinská jehla), kostel svatého Patrika (jak jinak). Zde jsme dostali od Martiny naprosto přesný komentář z historie – prý jedna z nejstarších budov v Dublinu. Ostatně tento komentář jsem ten den zaslechla ještě párkrát – no, není nad přesné a zajímavé informace. Dále jsme prošli kolem Dublinského hradu, Christchurch katedrály a Trinity Univerzity s nehorázně dlouhou frontou před knihovnou ukrývající Book of Kells (evangeliář), kam jsme se případně rozhodli jít za špatného počasí, což kupodivu zatím nebylo.
Cestovaní jsme si samozřejmě museli zpříjemnit nějakým kafíčkem, takže Martina vybrala kavárnu, která byla postavena přímo v kostele. Moc pěkné místo, navíc slovenský číšník, takže jsme se opravdu cítili skoro jako doma.
Takto posilněni jsme se vydali podél řeky až k dokům a po druhé stráně podél Custom House zpět. Nakonec nás Martina vzala do vyhlášené čtvrti Temple bar. Zde to začíná žít až večer, kdy se hospody a bary zaplní lidmi lačnícími po kapce toho lahodného moku.
Cestou domů jsme ještě skočili na nákup jídla, abychom náhodnou s tou přeplněnou lednicí doma, neumřeli hlady a zbytek dne jsme proflákali. Večer jsme byli vyvedeni do místních barů, tentokráte už komplet s Lukášem, který dorazil z práce. Usrkla jsem trochu toho jejich lahodného moku v podobě Guinesse a bohužel zjistila, že ze mě pravý irský pivař asi nikdy nebude. Naštěstí jsem jako uspokojivou náhražku nalezla Bulmers (cider – takový ovocný mošt asi s 5 % alkoholu), takže jsem byla zachráněna…a to na celý zbytek naší dovolené (prodávají ho totiž ve dvoulitrových petkách).
Letenky do Dublinu jsme sehnali vcelku výhodně přes clic4sky, oproti tomu méně výhodná byla doba odletu, takže s mojí tradiční cestovní psychózou, jsme už v půl třetí ráno stepovali na liduprázdném letišti.
Dublin nás přivítal tradičně zataženě…ale dle prostudovaných materiálů je srpen se svým nevlídnějším počasím za celý rok, nejvhodnější částí roku pro návštěvu Irska. Dle přesných instrukcí od Martiny jsme nastoupili do správného autobusu, dvakrát jsme se ptali spolucestujících a pak vystoupili na špatné zastávce. Naštěstí jsme se po krátkém hledání našli a dorazili do jejich bytu.
Nejprve se do nás Martina snažila nacpat panáka becherovky nebo čehokoliv jiného s obsahem 40 % alkoholu a více, ale vzhledem brzké ranní hodině jsme dali přednost něčemu k jídlu. V tu chvíli se na nás začali valit hromady jídla, takže jsme po této snídani opravdu něčím ostřejším nepohrdli. No a prý abychom při procházce Dublinem moc nekulhali, tak ještě do druhé nohy a mohli jsme vyrazit.
Martina nás provedla centrem – takový Václavák bez koně zato s vysokým stožárem (dublinská jehla), kostel svatého Patrika (jak jinak). Zde jsme dostali od Martiny naprosto přesný komentář z historie – prý jedna z nejstarších budov v Dublinu. Ostatně tento komentář jsem ten den zaslechla ještě párkrát – no, není nad přesné a zajímavé informace. Dále jsme prošli kolem Dublinského hradu, Christchurch katedrály a Trinity Univerzity s nehorázně dlouhou frontou před knihovnou ukrývající Book of Kells (evangeliář), kam jsme se případně rozhodli jít za špatného počasí, což kupodivu zatím nebylo.
Cestovaní jsme si samozřejmě museli zpříjemnit nějakým kafíčkem, takže Martina vybrala kavárnu, která byla postavena přímo v kostele. Moc pěkné místo, navíc slovenský číšník, takže jsme se opravdu cítili skoro jako doma.
Takto posilněni jsme se vydali podél řeky až k dokům a po druhé stráně podél Custom House zpět. Nakonec nás Martina vzala do vyhlášené čtvrti Temple bar. Zde to začíná žít až večer, kdy se hospody a bary zaplní lidmi lačnícími po kapce toho lahodného moku.
Cestou domů jsme ještě skočili na nákup jídla, abychom náhodnou s tou přeplněnou lednicí doma, neumřeli hlady a zbytek dne jsme proflákali. Večer jsme byli vyvedeni do místních barů, tentokráte už komplet s Lukášem, který dorazil z práce. Usrkla jsem trochu toho jejich lahodného moku v podobě Guinesse a bohužel zjistila, že ze mě pravý irský pivař asi nikdy nebude. Naštěstí jsem jako uspokojivou náhražku nalezla Bulmers (cider – takový ovocný mošt asi s 5 % alkoholu), takže jsem byla zachráněna…a to na celý zbytek naší dovolené (prodávají ho totiž ve dvoulitrových petkách).
Komentáře
Okomentovat