3. Prozkoumáváme severní Irsko
Ráno opět prší – možná na tom špatném počasí v Irsku něco je. Nejdříve jen tak trochu, ale pak začal pěkný slejvák, takže naše balení bylo velmi velmi rychlé. Vyjeli jsme dál na sever podél pobřeží k Torr Head, což je nebližší bod Irska ke Skotsku. Cestou přestalo pršet a nad kopci se držela mlha. Užívali jsme si krajinu – byla tak hnusně krásná. Poté jsme se přemístili na zastávku s provazovým mostem Carrick a rede Rope (je zavěšen ve 25 m nad mořem). Trochu turistická atrakce, ale nechali jsme se zlákat, udělali pár foto na lanovém mostě a prozkoumali malý ostrůvek.
Jako vrchol dnešního dne byla návštěva Giants causeway (obrův chodník). Legenda praví, že tato hříčka přírody vznikla tak, že ho obr Finn MacCool postavil, aby mohl vídat svoji milou ve Skotsku (i tam byly nalezeny tyto útvary). Dolů k chodníků jsme viděli ještě další zajimavosti, které leták vysvětlovat různě...třeba jako botu, sedící babičku nebo varhany. Prošli jsme celý okruh a jelikož již bylo dost po poledni a my měli hlad, začali jsme se shánět po něčem k snědku. Bohužel jsme si vymysleli, že si dáme irskou specialitu chowder (seafood polévka), která zřejmě není specialitou v severním Irsku, protože ji nikde neměli. Smířili jsme se tedy s chlebem a salámem a vydali se směr jih. Minuli jsme ještě Bushmills a zastali se na Dunluce castle, hradu z 13. St., který ční na skalním útesu.
Do Belfast jsme dorazili navečer. Po včerejší slavnosti plachetnic ani vidu ani slechu. Žádné lodě, skoro žádní lidé a hlavně (k našemu zděšení) žádné jídlo v hospodách – prý vyprodáno. Ti severní Irové jsou opravu zvláštní - jak může dojít jídlo v restauraci. To je jako by došel alkohol v baru. Rozrušení tímto zjištění jsme se museli uklidnit jedním pivem…to jim naštěstí nedošlo. Vybrali jsme malou hospůdku, které u jednoho stolu hrála skupinka lidi irské písničky. Moc pěkné a stylové.
Poslední spásou, kterou jsme tu našli, byl Mekáč v obchodním domě, ale ještě před tím jsme se zastali u jídelního lístku španělské restaurace a začali pročítat akci – zaplaťte a snězte kolik chcete. Jelikož jsme se celý den těšili na jídlo a zatím nic, nechali jsme se zlákat a opravdu to stálo za to. Objednali jsme se celý jídelní lístek a pak ještě jednou skoro to samé a hrozně jsme se nacpali.
Cestu domů vzal řízení na sebe Jirka. Jen jsme doufali, jestli si vzpomene a řízení v Australii a bude se držet na správné straně silnice. Já jsem celou cestu trávila a spala.
Jako vrchol dnešního dne byla návštěva Giants causeway (obrův chodník). Legenda praví, že tato hříčka přírody vznikla tak, že ho obr Finn MacCool postavil, aby mohl vídat svoji milou ve Skotsku (i tam byly nalezeny tyto útvary). Dolů k chodníků jsme viděli ještě další zajimavosti, které leták vysvětlovat různě...třeba jako botu, sedící babičku nebo varhany. Prošli jsme celý okruh a jelikož již bylo dost po poledni a my měli hlad, začali jsme se shánět po něčem k snědku. Bohužel jsme si vymysleli, že si dáme irskou specialitu chowder (seafood polévka), která zřejmě není specialitou v severním Irsku, protože ji nikde neměli. Smířili jsme se tedy s chlebem a salámem a vydali se směr jih. Minuli jsme ještě Bushmills a zastali se na Dunluce castle, hradu z 13. St., který ční na skalním útesu.
Do Belfast jsme dorazili navečer. Po včerejší slavnosti plachetnic ani vidu ani slechu. Žádné lodě, skoro žádní lidé a hlavně (k našemu zděšení) žádné jídlo v hospodách – prý vyprodáno. Ti severní Irové jsou opravu zvláštní - jak může dojít jídlo v restauraci. To je jako by došel alkohol v baru. Rozrušení tímto zjištění jsme se museli uklidnit jedním pivem…to jim naštěstí nedošlo. Vybrali jsme malou hospůdku, které u jednoho stolu hrála skupinka lidi irské písničky. Moc pěkné a stylové.
Poslední spásou, kterou jsme tu našli, byl Mekáč v obchodním domě, ale ještě před tím jsme se zastali u jídelního lístku španělské restaurace a začali pročítat akci – zaplaťte a snězte kolik chcete. Jelikož jsme se celý den těšili na jídlo a zatím nic, nechali jsme se zlákat a opravdu to stálo za to. Objednali jsme se celý jídelní lístek a pak ještě jednou skoro to samé a hrozně jsme se nacpali.
Cestu domů vzal řízení na sebe Jirka. Jen jsme doufali, jestli si vzpomene a řízení v Australii a bude se držet na správné straně silnice. Já jsem celou cestu trávila a spala.
Komentáře
Okomentovat