Vstávání časně, abychom se dostali poblíž čínského konzulátu dříve, než začne dopravní špička. Hezky jsme se pár minut před osmou nachystali, sbalili a nenastartovali. Trochu nás to překvapilo, ale nedali jsme se zaskočit, konečně jsme mohli využít asistenční službu NRMA , kterou jsme doposud volali jen jednou (abychom zjistili, kde je v Cairns nějaký normální servis). Zavolali jsme a během osmi minut u nás byl chlapík z RACV , což je obdoba NRMA ve Victorii. To už jsme věděli, taky že v Queenslandu to bylo RACQ a v Jižní Austrálii RAA. Ale telefonní číslo je pořád stejné a poskytovaný servis také. Jak jsem napsal, chlapík přijel děsně rychle, a stejně rychle byl i hotový. Asi za minutu už mi sděloval, že nám umřela baterie. Vzápětí zavolal RACV Battery Service, oznámil, že přijedou, a odfrčel. My se vydali udělat si k snídani krupičnou kaši a další hodinu jsme čekali na servisáka. Ten nakonec i dorazil, během pěti minut jsme měli novou baterii, záruku na tři roky, a také jsme byli o

Dnešní den jsme zahájili vydatnou snídaní, neboli jsem musela Jirkovi uvařit jeho oblíbenou krupičnou kaši. Poté jsme se vypravili na Phillip Island . Návštěvu jsme tradičně zahájili v informačním centru hned za mostem a koupili lístek na večerní průvod tučnáků . Na celém ostrově je několik atrakcí, my zvolili výlet na vedlejší malý ostrůvek Churchill Island . Zde měla být farma zvířat...tradičně velmi staré historické osídlení. To nás samozřejmě moc nezaujalo, tak jsme jen obkoužili půlku ostrova, kde krom nadměrného množství much nic zajímavého nebylo a popojeli na hlavní ostrov si spravit náladu do továrny na čokoladu . Odtud jsme to vzali na jižní část a malou procházku kolem pobřeží na nejvyšší kopec Phillip Island. Počasí se mezitím dost vybralo, takže jsme si mohli skvěle užívat panorámata. Poté nás nalákal leták v informačním centru na Mazen things , což je atrakce tvořená různými optickými klamy, hlavolami, bludišti apod. Mne asi nejvíce zaujalo zrdcadlové bludi

Dost jednotvárný den v duchu válení. To nás (především mě) provází už několik dní.Z kempu jsme se vyhrabali až někdy v deset, manažera jsme bohužel opět nezastili, takže tohle přenocování bylo na účet podniku. Gabča si vyžádala zastávku v Safeway (jak se Woolworths jmenuje tady ve Victorii) hned za rohem na nákup snídaně. Já neodolal a koupil si 12 čerstvě upečených koblih. Zjistili jsme, že oslavy kolem repliky lodi Halledale skončili předchozí den, takže náš plán se nekoná. I původně zamýšlená druhá návštěva Geelongu se nám v té zimě nezdála, takže v Geelongu jsme se jen zastavili na rychlý oběd ze zásob a pokračovali do Melbourne . To jsme projeli a zamířili na jih najít nejprve kemp, který by byl blízko centra a blízko čínskému konzulátu, kde v uterý (pozítří) potřebujeme vyzvednout pasy s vízy. První kemp byl plný, druhý sice drahý, ale byli jsme unavení a vzali to. Ač je to k nevíře, cesta těch 200km nám zabrala přes 4 hodiny, a raní válecí nálada nezmizela. Zrušili jsme tedy

Dneska jsme se opět probudili do zimy a zatažena...aspoň že nepršelo. Jelikož jsem nemohla dostat Jirku z postele, tím pádem i z auta...celý odjezd je trochu posunul. Z kempu jsme chteli hned zajet do Apollo Bay na snídani, ale do cesty se nám postavila vyhlídka Marriners Lookout . Zajeli jsme tedy nejprve na ni. Po zaparkování a malém výstupu na kopec se nám naskytl opravdu pěkný výhled na celé město s pobřežím a kempem. Chvilku jsme se kochali a pak konečně vyrazili na snidani. Vzhledem k tomu, že čas se spíše blížil k obědu, zvolili jsme rychlé občerstvení s rybou a hamburgerem (ani jedno nechutnalo nijak skvěle, ale zasytilo to). Pak jsme se vydali na cestu a hlavní atrakce Great Ocean road . Jako prvni byla menší zajížďka na maják na Cape Otway ...prý nejstarší v Austrálii. Opět jsme potkali pár koal, které se povalovaly na stromech kolem silnice. K samotnému majáku byla ještě přidružena stará telegrafní stanice spojující ve své době jih Austrálie s Velkou Británií a met

Ráno bylo tentokrát oblačné, ale ne zima, takže ideální počasí na válení. Tak jsme také započali den a zdálo se, že se to ponese v tomhle duchu i dále. Nicméně po hodině nám to už nedalo, vylezli jsme do podmračeného dne a vyrazili se mrknout na jedinou zajímavost, kterou se nám v Queenscliffu podařilo najít a která se dá provozovat při teplotě pod 20C (tedy mimo vodu) - místní pevnost Fort Queenscliff . Bohužel tahle vojenská základna je ještě trochu živá, takže nás tam mimi oficiální prohlídky nepustili. Do jedné odpoledne se nám čekat nechtělo (ač dalších pár hodin válení znělo dost lákavě) a vydali jsme se na slavnou Great Ocean Road . Tahle silnice těžce freventovaná turisty je ve skutečnosti B100, ale všude po okolí jsou na ní cedule jako Great Ocean Rd. Táhne se mezi městy Torquay a Warrnambool. Právě Torquay byl náš první cíl. Tam jsme se na chvíli zadrhli, jelikož jsme měli hlad - snídaně na pláži to spravila, následný nákup dalších dobrot dokonce nastinoval i slibné pokračo

Dnešním hlavním plánem bylo podání žádosti o čínská víza. Proto jsme vyrazili z Geelongu dříve, abychom se vyhnuli dopravní špičce před Melbourne . To jsme ale nepočítali s dopravní špičkou v Geelogu, takže nám cesta zabrala více času než jsme původně mysleli. I přes podrobné nastudování cesty jsme minuli náš sjezd z dálnice. Zato jsme aspoň zjistili, že naše krabička na placení mýtného funguje i mimo Nový jižní Wales. Nakonec jsme se ale nějak vymotali a dostali se docela jednodušše ke konzulátu. Podání žádosti proběhlo v klidu a pohodě a k našemu překvapení i rychle. Vysíleni cestou jsme se poté rozhodli pro relaxaci jídlem...navíc plán dnešního dne byl splněn. Kousek od konzulátu jsme našli nákupní centrum s docela dost obchůdky a kavárnami. Při hledání té nejlepší jsem to bohužel nevydržela a koupila si subway a pak jsem musela závistivě koukat na Jirkovu horkou pánev, z které se na mne usmívala vajíčka, slaninka, grilovaná paprika, rajčatka, houby a tousty. Vše vypadalo o vyněl

Do Port Fairy jsme přijeli dopoledne. Nabrali jsme pár rad, co dělat a rozhodli se dát auto do servisu na výměnu oleje. Když už jsme byli v tom zařizování chtěla jsem přinutit Jirku se nechat dát ostříhat...bohužel neúspěšně. Jediný stříhací salón byl beznadějně zaneprázdněn. Čas jsme se rozhodli strávit jídlem a projítím pár zajímavostí. První Battery Hill byl výběžek s opevněním a několika kanóny z roku 1860. Kolem pláže jsme prošli zpátky do města a vydali se na ostrov Griffiths Island , kde se měla nacházet kolonie jakýchsi ptáků (Mutton bird). Kolem úzké pěšiny jsme nějaké to ptactvo skutečně nalezli...dost neživé a tlející. Nebyl to příliš pěkný pohled. Od majáku na ostrově se nám nechělo stejnou cestou zpátky, tak jsme obešli celý ostrov a já jen doufala, že haldy mrvol ustoupí. Nestalo se. Váleli se na každém třetím kroku, u cesty i na pláži. Trochu mi to zkazilo celý dojem z tohoto místa. Odpoledne jsme vyzvedli auto a jeli do Warrnambool ...asi 30 km. Místní atrakce, um

Ráno jsme se rozhodli ještě strávit v Mt Gambier . Zase po pár dnech byla noc příjemná (no jo, léto začíná i tady na jihu), však už bylo na čase, skoro v půlce listopadu. Nejprve jsme zajeli k Valley Lake , jezeru hned vedle kempu a také vedle Blue Lake. Je to tam tak nějak všechno pohromadě. Silnice nás dovedla až k parkovišti, ze kterého jsme pěšky vyšli na horu Mt Gambier, celkem krpál, ale výhled odtamtud byl báječný. Také je tam vyhlídková věž Centenary Tower postavená k nějakému stému výročí (založení Jižní Austrálie asi) v roce 1903 (výročí teda bylo 1900). Bohužel dovnitř jsme nemohli, věž byla ještě zavřená. Jestli je otevřená se pozná podle vlající vlajky - když tam je, je otevřená. Ráno tam nebyla. Takže jsme se akorát pokochali panorámatama, a zase šli dolů. Dole bylo ještě jezero Valley Lake, u kterého jsme nakrmili kachny, jednu černou labuť a hromadu místních slepic (ona to teda prý není slepice, jmenuje se to magpie goose a se slepicí to ani moc příbuzné není, ale

Ráno jsme nelenili a po chladné noci jsme vyrazili časně (Gabča dokonce měla snahu i časněji, ale já jí úporným válením přehlasoval). Zanedlouho jsme dorazili do Kingston Southeast , kde jsme zastavili na natankování a nakrmení, tedy snídani pro auto i pro nás. Snídaně zvláště mě nadchla, tak dobré pečivo a kafe, navíc za ceny o kterých se nám v Sydney ani nesnilo, toho se nemůžu dožrat. Kromě toho v Kingstonu nic moc nebylo, takže cesta pokračovala až do Naracoorte . Tohle městečko nebylo v Lonely Planet popsáno vůbec hezky, ale něco se tam najít určitě dá. My, nasycení, jsme se ale ani nezastavili a projeli rovnou k Naracoorte Caves National Park , jeskyním. Tenhle národní park je kromě samotných jeskyní také jedním z nejcennějších australských archeologických nalezišť. Díky tomu je v centru k vidění i muzeum fosílií, kam jsme po dlouhém rozhodování zašli. Poté jsme navštívili malou Wet Cave (oboje bylo bez průvodce) a po krátké přestávce ještě Victoria Fosil Cave , hlavní komplex

Přes noc byla opět dost vážná zima, sice listopad, ale asi to bude Jižní Austrálií, anebo tou nadmořskou výškou (myslím nad 400mnm). Ale už jsme byli nachystaní a přečkali jsme ji velmi pohodlně, zahrabaní do spacáků a dek. Když jsme se kolem deváté vyhrabali, už začínalo svítit sluníčko a den vypadal, že se co do počasí vydaří. Nezklamal a bylo čím dál lépe - ne tak vedro jako na severu, ale člověk měl na sobě tričko a bylo mu dobře. Rozhodli jsme se, že na další vinice už náladu nemáme, a rozjeli se pryč. Nejprve přes Gawler do Adelaide, které jsme jen minuli zprava, a přímo na jih na Fleurieu Peninsula . Pod ním je známý Kangoroo Island hýřící zvířectvem, ale ani tam se nám nechce. Neptejte se proč, už jsme toho projeli dost a další klokani, tučňáci nebo jiná havěť už nám za další zajížďku nestojí. Za zmínku ještě stojí benzín . Protože ten tvoří nemalou část našeho rozpočtu, ceny sledujeme (já) s dost velkou pozorností. Tak kupříkladu vím, že v době našeho odjezdu ze Sydney tam

Přes noc dost pršelo a bylo chladno, Gabča dokonce musela vytáhnout spacák a já si vzal tričko a ponožky. Taková kosa byla. Ráno jsme se sbalili, prodlužili kemp na další noc a vyrazili do vedlejšího městečka Nuriootpa , kde má být farmářský trh. Skutečně je, jsou to dvě takové haly plné stánků, všechno od masa až po čokoládu. Skoro u všech stánků mají ochutnávky sortimentu, to je pro nás bezsnídaňové typy dost nebezpečná věc. Na zahnání prvního hladu kupujeme pasty , takový závin s zeleninou a masem. Následuje pečivo - pro Gabču něco-jako-danish s hruškama, já veliký koláč z listového těsta s jablkama, pak ještě misku jahod. Jižní Austrálie prý má nejlepší jahody v Austrálii, uvidíme. Nutno podotknout, že čas strávený venku se snažíme dost minimalizovat, jelikož je vcelku zima a chvílema prší. Proto jedeme zpět do Nooroipy, procházíme hlavní ulici a hledáme, kde se najíst. Nakonec dojdeme až k nákupnímu centru, kde kupujeme kafe a jdeme zpátky pro auto. S ním přejíždíme zpátky k ná

Předpověď počasí nelhala. V noci přišla bouřka a ráno výrazné ochlazení, takže kam jinam za špatného počasí než do vyhlášené vinařské oblasti Barossa Valey . Museli jsme se trochu vrátit na severozápad a cestou minuli Mt Lofty , kopec s (prý) skvělou vyhlídkou na Adelaide, která díky sychravému a mírně deštivému počasí nebyla tak super jak by se dalo očekávat. Přestože jsme si zaplatili parkování na hodinu (celý dolar to stálo, za dva by bylo na celý den), odjeli jsme asi za čtvrt hodinky, protože Gabča mrzla. Za teplo v autě se tedy Gabča odvděčila pečlivou navigací na snídani do města Hahndorf , nejstaršímu stále fungujícímu německému osídlení v Austrálii. Založili ho uteklí luteráni z Pruska. Taková hloupá analogie s otci poutníky v Americe, přijde mi. Akorát tady už před nima někdo bydlel, takže nemáme Spojené státy pruské, nebo co by z toho bývalo vzniklo. Přes výhrady k Němcům a vyvěšeným německým vlaječkám (jeden chlapík, který s úsměvem po ránu upevňoval tu vlajku vedle austr

S přejezdem do Adelaide jsme moc nespěchali. Dorazili jsme kolem po poledni a zkusili v informačním centru zjistit, kde je čínský konzulát. Potřebovali jsme totiž pro naše další cestování víza a Adelaide měla být, dle mých skvělých informací, první zastávka na cestě. Pro prostudovaní všech možných zdrojů a zmatení půlky záměstnanců v info centru jsme zjistili, že jsem se asi o pár set kilometrů sekla a konzulát je až v Melbourne. Zajeli jsme se tedy ubytovat asi 10 km od cetra do Brownhill Creek tourist parku a přejeli autobusem zpět do cetra. Na začátek jsme zavítali na pěší zónu a prozkoumali pár stánků s občerstvením. Poté jsme jsme prošli trasu dle Lonely Planet...Government House, Parliament House, Casino (dřívější nádraží), kolem řeky k ZOO a Botanic Garden. Botanická byla moc pěkná, ale asi za půl hodiny nás z ní vyrazili, protože zavírali. Bohužel se nedalo dělat nic jiného než jít na pivo. To jsme dopili tak šikovně, že jsme museli čekat asi hodinu na autobus zpátky, s tím

Probudili jsme se do relativně chladného počasí, což naštěstí odradilo mouchy...nikoliv nás. Vyrazili jsme nejprve na Mt. Ohlsenn ...kopec s vyhlídkou na kráter. Celá túra nahoru a dolu měla zabrat tři až čtyři hodiny, ale my byli asi za dvě už zpátky na rozcestí, takže jsme ještě zašli na Wangara Lookout . Cesta vedla roklinou...vlastně jedinou přístupovou cestou do kráteru...k Hill Homestead (další z neúspěchů dřívějšího osídlení). Prý se tu snažili chovat ovce, což vzhledem k uzavřenosti kráteru je poměrně dobrý nápad. Horším je jistá neúrodnost a období sucha, která jednou za pár let postihla celou tuto oblast. Takže když během pár let pochcípalo několik tisíc ovcí, rozhodlo se pro uzavření Homesteadu. Poté jsme vyběhli na vyhlídku vně kráteru a vydali se k autu. V informačním centru jsme se ještě informovali na další atrakci - Sacred Canyon. Bohužel jsme se dozvěděli, že jediná cesta, krom toho, že je nezpevněná, má i několik výrazných děr, a tudíž je pro naše auto naprosto ne

Ranní chladné počasí bylo velmi příjemné. Akorát jsme dotankovali pohonné hmoty a vyrazili dále na jih do Port Augusta . Zde jsme odbočili z hlavní a vydali do Flinders Ranges . Prní zástávku jsme udělali v městě Quorn . Pekárna v supermarketu nezklamala, zato informace ano. Velmi milá duchodkyně nám neposkytla přílis informaci, proto jsme raději pokračovali dle průvodce dál. Cestou jsme potkávali spoustu rozbořených usedlostí a na jedné jsme tedy i zastavili ( Kanyaka ruins ). Původně to byl Homestead, ale v okolní, né příliš hostinné oblasti, se mu moc nedařilo, takže ho lidé opustili a zbylo jen pár rozbořených zdí. Na cestě jsme ještě narazili na Yourambulla Caves ...jeskyně s aboriginskými malbami. Procházka k jeskyním byla dost v pohodě, ale ty mouchy. Vylezli jsme na jednu ze tří a ostatní jsme díky náletům vzdali. Celá tahle oblast není příliš zalidněná tzn. ne příliš asfaltek, takže opravdu netuším, jak se vloudila chyba do mé bezchybné navigace. No stručně řečeno jsme min

Vstávání proběhlo v sedm, jak jsme si už nějak navykli. Je jednodušší jet než začne pálit sluníčko. Cesta vedla z Erdlundy na jih, takže slunce bychom měli mít přes poledne v zádech. Po necelé hodince jsme překročili hranici z NT ( Northern Territory , Severní teritorium) do SA ( South Australia , Jižní Austrálie). Tentokrát jsme si sami vzpoměli na posun času - sice jde o stejné časové pásmo, ale v Jižní Austrálii používají letní čas, takže najednou je o hodinu více. Zastávka na snídani, iced coffee pro mě a lemmington pro Gabču. Abych to neprotahoval, ujeli jsme v kuse asi 500km do Coober Pedy . Asi 20km před městem samotným byla odbočka doleva na The Breakaways a Castle , což jsou takové barevné skály uprostřed ničeho, jede se tam po prašné cestě, ale stojí to za to (no co, auto už stejně poškrábané a zaprášené je). Mimojiné je to místo, kde se natáčel Mad Max 3, pro fanoušky. Coober Pedy je důlní městečko a největší světové naleziště opálů. Zajímavé na něm je, že lidé tu bydl

Vstávání v pět ráno, uh, stejně jako včera. Opět cesta na Uluru na místo určené pro pozorování východu slunce. Tentokrát i přes ne úplně dobré počasí na chvilku paprsky přešly přes Uluru, takže jsme to viděli! Nicméně lezení nahoru bylo opět zavřené kvůli dešťové předpovědi - zatracení meteorologové. Proto jsme se po vyfocení pár fotek odebrali zpět zpět do resortu, kde jsme natankovali a chystali se pryč. Nějaké dvě holky sháněli u benzínky někoho, kdo by je vzal na Uluru - v sedm ráno (což je dávno po východu slunce a taky dlouho před tím, než tam někdo pojede na denní výlet)! Nás čekala cesta do Watarrka national Park čili Kings Canyon , asi 250km, takže jsme je tam nevzali. Navíc nemáme sedačky, zadní máme položené a tvoří naší luxusní postel. Nicméně pobavilo mě to. Cesta byla celkem OK, jede se po dálnici a moc aut tu nejezdí, road trainy už vůbec ne. Nejprve zpátky po Lasseter Hwy, poté odbočit na sever na Luritja Hwy . Dalo by se tam dojet i ze severu z West MacDonnel Ranges

Vstávání proběhlo v pět ráno, protože východ slunce byl meteorology naplánován na 5.58. Jak jinak, chtěli jsme ho vidět. Cesta cca 25km nás dovedla na Uluru na místo určené pro pozorování východu slunce ( Sunrise viewing area ). Odtud by slunce mělo osvítit Uluru a měnit na něm barvy, tak jak to určitě znáte ze všech fotek. U vjezdu do parku jsme si koupili lístek na 3 dny, stál $25 za člověka - no co, snad to bude stát za to. Na místě jsme pak byli těsně před šestou, už tam v tu chvíli byli stovky lidí, a to i přestože bylo zataženo a chvílema pršelo. Díky tomu jsmte to po asi půlhodince vzdali, sluníčko tentokrát nevylezlo a zůstalo za mraky. Přejeli jsme na opačnou stranu Uluru, na Mala Carpark , kde je parkoviště a také místo, odkud se dá lézt nahoru na Uluru. Bohužel kvůli dešti (teda hlavně dešťové předpovědi) bylo lezení nahoru zavřené na celý den, takže ani tady nic pro nás nebylo. Aboriginci (místní kmen Anangu ) skrze cedule a letáky žádají návštěvníky, aby na Uluru nelezl

Dost nudný den - jen přejezd z Alice Springs na Uluru, do Ayers Rock resort , v mapě nazývaný Yulara . Město je resort a opačně, je tam supermarket, obchody, vyhlídky, několik hotelů, informační centrum, kemp, a spousta dalšího. Je to také jediné možné ubytování v rozumném dosahu Uluru , také známé pod svým anglickým názvem Ayers Rock . Nejbližší další kemp je Curtin Springs , hodně desítek kilometrů daleko (nepamatuju si přesně, asi 80km?) Zůstáváme v kempu, je celkem pěkné počasí. To je asi tak všechno za ten den.

Denní plán - West MacDonnel Ranges . Kolem sedmé jsme tedy vyjeli z Alice Springs na západ, kde se tyhle kopce nacházejí, začínají jen několik desítek kilometrů od AS po Larapinta Drive . První zastávka byla v Simpsons Gap , což ještě není součást národního parku, ale tak nějak se to počítá. Je jen 17km od Alice Springs. Jde jen o soutěsku mezi dvěma skálami. Důvod naší návštěvy byl dost jednoznačný - ráno a večer by tam měly být k vidění wallaby (poznámka - podle ústně předávaného Gabčina slovníku naučného se podle spisovného jazyka slatiňanského skloňuje ten wallab bez wallaba , takže wallaby je množné číslo; neptejte se mě, jak vysvětluje to tvrdé y na konci) Obešli jsme nedalekou trasu Cassia Hill Walk na kopeček, ze kterého je vyhlídka na soutěsku (viz fotky) a kde by mělo té havěti být vidět spousta. No bobky tam byly, zviřátka už ne. Gabča se dost zklamaně nechala odvézt k vlastní soutěsce, a tam jsme je konečně našli. Taky partu důchodců na hromadném výletě, celkem zali

Po dlouhé době jsme nikam nejeli, tím méně na západ, takže jsme vstávali až v půl osmé. Nejprve jsme se vydali na prohlídku Alice Springs . Měli jsme vytipovaných pár míst, kam bychom mohli zavítat. První, jak jinak, bylo informační centrum. Tam jsme dostali letáky s podrobnými informacemi pro cestu do MacDonnel Ranges s autem s pohonem jedné nápravy. Ano, mají různé letáky pro různá auta. Náš byl nejspíš podstatně chudší, bohužel. Naše auto si ale užilo už dost, tahat ho po cestách necestách by skutečně nešlo. Po kratkém projítí Alice Springs, samozřejmě se záměrem se pořadeně občerstvit, jsme se vydali do East MacDonald Ranges. Cestou jsme ještě vyjeli na Anzac Hill užili si vyhlídku na město. Pak už jsme vyjeli směr východ. První zástávky byly u Emily a Jessie Gap, což je taková mezera mezi skalami a tudíž příhodné místo pro aborigince tam něco namalovat. Výjezdem z města se opět objevily mouchy...moc se nám po nich stýskalo. Naštěstí to v těchto mezerách docela profukovalo,

Tenhle den byl povšinou dost jednotvárný - kolem půl sedmé jsme vyjeli z kempu v Katherine , nabrali benzín, a uháněli na jih. Benzín, pauza, prohození řidiče a spolujezdce, a zase jízda na jih. Tak to běželo až do pěti večer, kdy jsme dorazili do Alice Springs téměř 1200km od Katherine. Ubytovali jsme se v Stuart Caravan & Cabin Park , kde jsme pak zůstali následující tři noci. Abychom měli alespoň nějaký zážitek z tohodle dne, kromě dálnice, přejetých klokanů i jiné zvěře, krkavců živících se na nich (krkavci to asi nejsou, ale vypadají tak), rozhodli jsme se zajít na večeři do restaurace, o níž jsme si přečetli v Lonely Planet. Mimochodem, myslím že po téhle cestě budeme mít LP Australia pročtené od začátku až do konce. Restaurace se jmenovala Overlanders Steakhouse a usedali jsme do ní jen pár minut poté, co jsme se ubytovali v kempu a dali si bazén a sprchu. Hned po příchodu se nás usazeč zeptal, odkud jsme. Čechy ho překvapivě nepřekvapili a během minutky nám na stole st

Noc byla zatím asi nejhorší co se tepla týče. Sice jsem neměl v autě teploměr, ale tipuju, že by neklesl pod 30 stupňů. Zpocení jako potkani jsme se probudili už po šesté ráno (jsme tak nějak už zvyklí) a pomalu se vyhrabali k chystané prohlídce Darwinu . Ta začala asi po osmé, kdy jsme opustili kemp. Během 10 minut jsme dojeli do centra, ačkoliv jsem ho málem přehlédl - žádné výškové budovy, žádné hromady obchodů, takové maloměsto od pohledu. Aby ne, je to ještě menší než Cairns, asi 70 tisíc obyvatel (podle Lonely Planet, nepočítali jsme je). Překvapivě jsme neviděli žádné davy Aboriginců jako v menších městečkách v Northern Territory. Nejprve jsme si koupili pečivo k snídani, byl hlad. Stejně jako předchozí dny bylo taky vedro. Ne trochu vedro, hodně vedro, i dýchat je v tom teple namáhavé, o chození nemluvě. Šouravě jsme se vydali k moři, které jsme už drahně dní neviděli. Tentokrát ten pohled za to snad ani nestál. Vyšli jsme na ulici Esplanade do Bicentennial parku a sešli k

Ráno se opět nedalo spát...děsný vedro. Snažili jsme se zchladit srpchou, ale vůbec to nepomohlo. Mouchy zjevně vstávájí se sluníčkem, mrchy už byly zase tu. Jako první jsme tedy vyrazili na vyhlídku nedaleko a ještě jeden walk kolem jezírka, které bylo opět trochu vyschlé. Kolem aspoň bylo spousta ptactva, včetně kakatoo...černých i známých bílých. Pak jsme se přemístili k walku Nourlangle s aborigiskýma malbama. Trochu jsem si zde zvýšila mínění o místních umělcích. Cestou jsme narazili na zájezd důchodců, kteří se nás dost neurvalým způsobem snažili upozornit na klokany...jeden normální a jeden černej. No spíš jsme jim lezli do záběru. Od malé vyhlídky jsme se přesunuli k autu a konečně popojeli k centru celého Kakadu a to městu Jabiru . Celý vyhládlí jsme zapadli do jediného otevřeného supermarketu a koupili něco k snědku...byla totiž neděle. Těšila jsem na nějaké sladké pečivo, ale jediná pekárna byla, dle informací paní v informačním centru zavřená. Nakonec se ale ukázalo,

Časné vstávání se už stává dobrým zvykem. V Katherina jsme akorát natankovali a vyrazili ke Kakadu . Ke vstupu do parku (Mary River house) jsme přijeli kolem 9 hodiny a rozhodli se posnídat. V tom se nám snažilo zabránit několik, velmi neodbytných much. Vůbec mouchy v Kakadu byl jeden velký problém. Byly jich tam stovky, takový malý, a usedali na všechny části těla...hlavně na obličej...ústa, nos a uši byly jejich nejoblíbenější lokalitou. Nenechali se odehnat ani jinak zastrašit a v repelentovém odóru si teméř libovali. První zastávka byla u vodopadu Gunlom . Byla to docela zajížďa od hlavní cesty a hlavně celá silnice k vodopádu byla nezpevněná, takže naše stříbrná toyota chytla silně oranžový nádech. Od parkoviště a současně i tábořiště to bylo k vodopádu jen kousek. Bohužel vzhledem k tomu, že zrovna končilo období sucha, tak i vodopád moc nepadal. V jezírku pod ním jsme ale nalezli krásně čistou vodu se spoustou malých žabek a půlců. Také jsme se vydali na procházku nad vo

Opět jsme se rozhodli si trochu přivstat, ale nějak jsme zapomněli že jsme ujeli pár set kilomentrů a tudíž tu byl půlhodinový časový posun. Takže místo klubajícího se sluníčka nás přívítala tmavá noc. No stejně jsme po chvilce polehávání vyrazili na cestu. Dnešní plán bylo dorazit do města Katherine a tam vyzjistit nějaký základní informace o Kakadu National Parku. Na tento den tedy nepřipadalo tolik řízení, takže jsme se cestou zvládli zastavit v profláklé hospodě v Daly Waters . Na této hospodě je zajímavé (krom toho, že prý je snad nejstarší v Severním terioriu) že každý, kdo se tam zastaví tam může zanechat nějaký suvenýr. Najde se zde vše od starých poznávacích značek, žabek, vizitek až po části spodního prádla apod. Neodolali jsme jídelnímu lístu a po krátkém studování jsme vybrali jeden normální hamburger a jeden s baramundi. Maso bylo v takové velké housce a bylo toho tolik, že jsme tento časný oběd trávili ještě večer. Poté jsme projeli městem Mataranka , honosícího se jmé