Emirates mají skvělá letadla i služby Přílet Jelikož neznám arabskou kulturu, čekal jsem nějaké záludnosti. rvní bojovka přišla hned na  letišti  v Dubaji  (DXB) . Je moderní, obrovské a nemá cedule. Prostě nevíte, kde co je a kudy se dostat jinam. Terminál 3 je snad dokonce  nejvetší budova na světe co do plochy. Strávil jsem pěkné 2 hodiny než jsem se dostal ven. Zvlášť o půlnoci vám takovéhle toulání po obrovských halách a koridorech na nadšení nepřidá. Hned po výlezu z letadla přišel dlouhý koridor, který nás všechny dovedl ke 30 minut dlouhé frontě na pasovou kontrolu. Tam jsem měl takové nepříjemné tušení, když prakticky každého bělocha posílali po vystání fronty někam pryč, nicméně tam nebyl nikdo, koho by se dalo zeptat. Samozřejmě to čekalo i mě - že prý mám jít na Terminál 3 (netuším, kde jsem to vlastně byl, ale směřovaly tam cedule od letadla). Takže jsem prošel dalším koridor, vystál další frontu (jen 15minut), aby na mě děsně příjemná slečna zamumlala "asca"

Jak jsem psal v Pracovně do Kuala Lumpur , cestou do Malajsie jsem se krátce zastavil ve Spojených arabských emirátech . Nikdy dřív jsem tam nebyl, ani v žádné jiné arabské zemí (v muslimské ale ano - v Malajsii), takže jsem nevěděl, co všechno čekat. Tentokrát jsem dokonce vyrazil bez "bible" - Lonely Planet jsem si nechtěl na ty 2 dny kupovat, takže jsem s sebou měl jen malý průvodce od Merianu - Dubaj, Emiráty, Omán . Nebyl vůbec špatný - Gabča porovnala pár průvodců a tenhle vynikl mimojiné tím, že měl mapu Emirátu Sharjah, kde jsem měl zamluvený hotel. Před samotným deníkem jedna poznámka k vízům . Emiráty od nás (Čechů) víza chtějí. Možná se dají sehnat i na letišti, ale četl jsem na to takové dost rozporuplné názory, takže jsem si nebyl jistý (a nejsem doteď) a proto jsem si je zařídil dopředu. V Emirátech mi firma zarezervovala hotely - na cestu tam hotel Al Sharq v Emirátu Sharjah, který jsem si vybral já, a na cestu zpět Premier Inn u letiště. Turistické nebo trans

Masjid Jamek Těsně před naším výletem na Istrii začátkem září se objevila možnost jet na školení do Kuala Lumpur. Řekl jsem si, co by ne, a když jsme se vrátili z chorvatského výletu, už na mě čekala letenka za 2 týdny jsem balil kufry. Z Prahy nejsou přímé lety do Kuala Lumpur, takže mi let s Emirates přes Dubai umožnil zdržet se pár dní ve Spojených arabských emirátech. Jelikož tam jsem byl poprvé a snažil jsem se vidět co nejvíce, skončil jsem s několika stovkami fotek a spoustou zářitků. O Emirátech napíšu raději článek zvlášť. Do Kuala Lumpur jsem dorazil v neděli 19/10/2010 večer. Na normálním terminálu KLIA jsem předtím nebyl. S Air Asia jsme totiž vždy letěli na/z LCCT (Low Cost Carrier Terminal) - terminálu pro nízkonákladové lety. Příletový terminál KLIA je hezčí a větší, a proti Dubaji hlavně přehledný. Venku jsem byl za pár minut, a cítil jsem se jako doma. Na informacích byli lidi milí a usměvaví, přestože bylo pozdě večer, venku bylo teplo tak akorát (odhadem 25°C),

Vše připraveno, jsme v Rabaci, takže hnedka v pátek ráno jsme v devět dáno už měli připravenou výstroj a vyrazili jsme na zkušební ponor na pláž Girandella . Ta je 5 minut jízdy autem (pěšky prý tak hodinu a půl) na východní straně Rabac. Zavezla nás tam Biljana, jediná chorvatská zaměstnankyně Lamkry, kterou jsme potkali. Kromě našeho breefingu dostala na starost Discover Scuba ponory se dvěma Němci. Girandella je normální oblázková pláž, kde se koupou lidi. Vstup tudíž probíhá skrz ručníky a opalující se krasavice, což je s plnou výstrojí docela výzva. Lidi vůbec neměli pud sebezáchovy, když se na ně řítili metrákové obludy s dost omezenou možností změny směru, ani se nesnažili uhnout. Dno klesá postupně do 5 metrů, tam je pak pás písku a v cca 7m se vrací kameny. Přímo proti pláži leží na dně železná skruž s metrovým průměrem, staré uchycení bóje. Na skruži je slunečník, nedá se to přehlédnout. Fakt ne, ani pro nás, a to jsme tradičně bloudiči.

Jelikož zima se kvapem blíží a my zatím nestihli žádné potápění v Evropě, jak jsme si na jaře předsevzali, pustili jsme se do toho. 26. srpna jsme začali hledal, co by se dalo stihnout za víkend, rozeslali jsme emaily do různých dive center převážně na Istrii, ale i na ostrově Krk, a začali zařizovat cestu (jak tam vůbec dojedeme, kolik času to zabere, co s naším potkanem Kifem, atd). No a týden uběhl, všechno zařízeno, jako destinace vybráno istrijské městečko Rabac . Ve čtvrtek 2.9. za ranního kuropění jsme vyrazili. No dobře, dobře, nebylo to úplně za kuropění, prostě v šest. Trasa Benešov - České Budějovice - Dolní Dvořiště - Linz - Maribor - Ljubljana - skoro Trieste - Rabac se ukázala jako celkem dobrá.

Na Malajsii jsme měli jen osm celých dnů, takže bylo vcelku jednuduché a v podstatě i nutné naplánovat itinerář naší cesty dopředu. Ještě doma jsem vzala na pomoc průvodce a naplánovala dvě varianty. Jednu přes Cameron Highlands čajové plantáže a druhou před prales Taman Negara. Nakonec dopadl plán následovně: 4. 3. přílet do Kuala Lumpur, přesun do hostelu 5. 3. prohlídka Kuala Lumpur, Batu Caves 6. 3. přesun do Cameron Highlands 7. 3. výlet po Cameron Highlands - objevení Rafflasie, čajové plantáže, farma jahod, motýlí farma 8. 3. přesun na SV - ostrov Pulau Perhentian Kecil 9. 3. potápění a relax na ostrově 10. 3. ostrov, noční přesun autobusem do Kuala Lumpur 11. 3. výlet do města Melaka 12. 3. Kuala Lumpur 13. 3. odlet

Autobus na letiště odjížděl z Manily ještě za tmy. V rámci možností, v mém případě - co klimatizace dovolila, jsme tedy cestu prospali. Naše nízkonákladové letiště opět nezklamalo, protože vstupní hala se otevírala až v 9 hodin, takže jsme ještě hodinu lelkovali kolem, než nás vpustili k odbavení. Utratili jsme tam ještě posledních pár peso a za necelé 4 hodiny jsme již vystupovali v rozpáleném Kuala Lumpur. Samotné město je asi 70 km od letiště, ale bez problémů jsme našli autobus do centra.  Když jsme vystupovali na hlavním nádraží, tak jsem si všimla, že na nás někdo mává. Úspěšně jsem to ignorovala až do té chvíle než jsem zjistila, že je to Míša. Sice jsme se neviděli jen dva dny, ale bylo to příjemné setkání. Alespoň nám pomohla s navigací do našeho hostelu.

Poslední den jsme se tradičně rozhodli strávit v místě zítřejšího odletu – v Manile. Ráno jsme posnídali v hostelu kafe a náš buko pie, dali vyprat prádlo a šli se jen tak courat do města. Došli jsme až do Rizal parku a nakoukli do přilehlých zahrad – orchideové a japonské. Ani jedna nebyla nic moc. Odpoledne jsme ještě zašli navštívit Jirkovi kolegy a pak se přemístili do Mall of Asia - třetí největší nákupní centrum světa. Prošli jsme jen jeho zlomek a měli jsme toho plné zuby. Spousta obchodů, jídla a velké kluziště, které mě uprostřed tropů dost překvapilo.

Na Filipínách už nám zbývali jen dva poslední dny, a proto jsme se rozhodli už moc nepřesouvat. Předposlední den padla volba na výlet na Taal vulcano – sopečný kráter uprostřed velkého jezera asi 100 km od Manily. Již znalý místních poměrů jsme bez problému nalezli správný autobus, který nás vyklopil na kraji města nad vulkánem. Nás a ještě rodinu Španělů, kteří vystoupili s námi, hned obstoupil hlouček tricyklistů. Po chvilce vyjednávání jsme se složili na dva a vyjeli dolů k jezeru. Vzhledem k atraktivitě místa a snadné dostupnosti z Manily zde byli na turisty více než připraveni. Řidič vedoucího tricyklu byl zároveň vlastník jakéhosi pensionu na kraji jezera a organizoval výlety na kráter. Měli jsme dvě možnosti – levnější, ve které byla doprava lodi k upatí vulkánu a výstup na vyhlídku a dražší, kdy loď obeplula vulkán na stranu, ze které se dalo sejít přímo k sopečnému jezeru uvnitř. Nakonec jsme se nechali nalákat na dražší variantu, jenž slibovala kromě vyhlídky ještě možnost po

Dneska nás čekalo vytoužené potápění. Vybrali jsme dva vraky - USS New York a LST. Ráno v osm jsme už stepovali před potápěčským obchodem a vyhlíželi našeho divemastera. Po rychlém výběru a vyzkoušení vybavení, jsme se navlékli do neoprenu, a jelikož to bylo jen kousek na pláž, pěšky jsme se přemístili k naší lodi. Jakýsi zaměstnanec nám pochopitelně odtáhnul všechny věci, takže jsme se vůbec nemuseli namáhat.

Vzhledem k průběhu předešlého dne jsem se vydatné snídani už ani moc nelekla. Na stole nechybělo opravdu nic a pro jistotu ještě přidali jídlo z předešlého dne, abychom asi náhodou netrpěli hlady. Pěkně jsme se napráskli a šli se ještě před odjezdem kouknout po okolí.  Došli jsme až na vyhlídku kousek nad domem, odkud byl nádherný pohled na zátoku Subic. Cestou jsem také pořádně prozkoumala kešu stromy. Nikdy jsem se nepídila po původu těchto oříšků, ale že to takhle normálně roste na stromě a ještě k tomu z hrušky mě vůbec nenapadlo.

V Manile jsme přešli na jiné autobusové nádraží a chvilku čekali na autobus do Subic bay, kde jsme se měli s Timem a Janice potkat a strávit tam víkend. Jízda měla opět trvat asi dvě hodiny a my samozřejmě hned totálně vytuhli. Bohužel jsme nějak nepochopili instrukce od Tima a vystoupili ve špatném městě, takže jsme vysolili ještě pár stovek navíc za jeepney, který nás převezl do přístavu. Tam už nás naštěstí vyzvedli Timovi rodiče. Tyhle lidi nějak furt nechápu. V podstatě jsme se vůbec neznali a už nás někde vyzvedají a vezou k sobě domů. Míša je označila za masové vrahy, protože přece nikdo nemůže být tak hodný a přátelský bez postranních úmyslů.  A to jsme ještě nevěděli, jaká další překvapení nás čekají.

Dnes jsem se probudila s okamžitou myšlenou na snídani. Včerejší palačinka s banánem, omeleta a polévka byli naprosto úžasné a musím říct, že ač kuchyně v našem hostelu nebyla z nejrychlejších, jídlo bylo perfektní. Uspokojeni jídlem jsme tedy začali přemýšlet o dnešním programu. Zbýval nám výlet na rýžové terasy a vodopád u vesnice Batad a večer jsme už chtěli jet zpět do Manily.  Nejprve jsme opět chtěli jet na náš výlet tricyklem a naskytla se možnost vzít více lidí a složit se na jeepney. Vycházelo to o chlup dráž, ale vypadalo to o dost pohodlněji. Nakonec jsme jeli my tři, postarší pár Britů, kteří už byli dva roky na cestě kolem světa, jeden Australan a dva mladíci z Anglie, takže docela povedená partička. Cesta do Batad byla stejně hrozná jako předešlý den do Hapao. Samá zatáčka a díra. Asi po hodině nás vyklopili nad vysokým údolím, kde v dálce bylo vidět pár domků vesnice Batad. Zde končila cesta pro auta. Dolů už se muselo po vlastních.

Do Banaue jsme dorazili asi s hodinovým zpožděním. Naštěstí jsme si dopředu zamluvili hostel, v rámci čehož bylo i vyzvednutí na zastávce. Do hostelu jsme se tedy pohodně dostali soukromým jeepney. Zde jsme museli chvilku čekat na pokoj, ale snídaně v příjemné restauraci s výhledem na rýžová políčka mě opět nabila ztracenou energií. Venku to vypadalo na pěkný den, tak jsme začali zjišťovat, kam vyrazit. V hostelu nám nakalkulovali dvě varianty. Jedna byla do vesnice Hapao  a druhá do další vesnice Batad – oboje do 20 km. Měli jsme na výběr tři varianty dopravy – soukromé jeepney, van nebo tricykl. Bohužel klasická veřejná doprava do těchto míst prý nejezdila a všechny navrhnuté varianty nám přišli dost drahé. Po krátkém přemýšlení jsme se rozhodli navštívit vesnici Hapao a její horké prameny a hlavně zkusit si sehnat nějakou vlastní dopravu. Nakonec se zadařilo a ve městě jsme sehnali tricyklistu, který byl ochoten nás vzít všechny asi o polovinu levněji, než spočítali v hostelu. Načep

Ráno jsme se sbalili a vyrazili na letiště. Naštěstí byl den volna, takže doprava byla dost v pohodě a my se ocitli na malém letišti s výraznou časovou rezervou. Na palubě letadla Cebu Pacifik opět proběhla soutěž, tentokráte ve zpěvu, na což ani jeden z nás nemá dispozice, takže jsme si nechali ujít lákavé výhry.  V Manile jsme se hned po příletu přesunuli k autobusovému nádraží a zaplatili zamluvené lístky na noční autobus do Banaue, kde se měli nacházet vyhlášené rýžové terasy. Průvodce zmiňoval dvě autobusové společnosti, které do těchto končit jezdí a já, podle záhadného klíče, vybrala společnost Autobus. Už nevelké nádraží bez jakéhokoliv autobusu mě mělo varovat. Ale v dobré víře jsme zaplatili lístky, uložili batožinu do vyznačeného prostoru a šli zabít odpoledne, protože autobus vyrážel až v deset večer.

Dnes nás čekal další přesun a to do Cebu city. Vypadli jsme tedy hned ráno s hostelu a jali se hledat odvoz. Našli jsme hloučet nic nedělajících tricyklistů a začali domlouvat odvoz na autobus. Jeden nám s pošklebkem na tváři oznámil cenu, která byla asi třikrát vyšší, než po nás bylo požadováno cestou sem…se asi zbláznil. Tohle tedy za vyjednávání stálo a nakonec se nám to i trochu povedlo. Stejně si ale vydřiduch pěkně namastil kapsu.

Již v průběhu noci bylo jasné, že pár následujících dnů bude ve znamení nepříjemných bolestí. V posteli jsem neobjevila jedinou polohu, která by nenamáhala spálené části těla. Až nalezení borůvkové a jahodové marmelády u snídaně trochu zmírnil mé utrpení. V rámci balení jsme na sebe nevlekli, co jsme mohli, abychom zakryli postižené částí a zároveň si neuhnali upal a vydali se na přesun na vedlejší Cebu ostrov. S batohy na zádech jsme příliš dlouho nevydrželi a hned před hostelem jsme chytli tricykl do přístavu. Loď vyrážela asi za 5 minut po našem příjezdu a za dalších dvacet minut jsme se již vyloďovali na Cebu. Hned nás odchytla paní s dvěma dětmi, že se podělíme o tricykl k autobusu do našeho dnešního cíle, města Moalboal. Nedostali jsme příliš času nějak odporovat, takže jsme se v počtu pět dospělých, tři děti a tři batohy nasoukali na motorku. Naštěstí toto utrpení trvalo jen pár minut.

Tak dnes jsme se šli konečně potápět a to dokonce na jedno z nevyhlášenějších míst na Filipínách Apo Island. Po brzkém budíčku jsme tedy hned vyrazili na snídani, která se opět skládala s toustů a džemů. Bohužel ani pomerančová ani limetková marmeláda nepatří k mým oblíbeným, ale v každém případě limetková je při slabé vrstvě relativně snesitelná. Po snídani už nás čekalo jen vyzkoušení vybavení a přesun k lodi. K naší výpravě se nakonec přidala ještě holanďanka korejského původu studující v Pekingu čínštinu a Skot, kterému jsem, ač mluvil anglicky, nerozuměla ani slovo. Plavba na ostrov trvala asi 40 minut a my jen doufali, že mraky a chladné počasí necháme na Negrosu. Předpovědi ale nezklamali a první ponor jsme už dělali v pěkném parnu, kousek od malého ostrůvku.

Vedle našeho hostelu v Dumaguete byl Dive shop - co víc jsme si mohli přát. Moc jsme tedy neváhali a hned využili nabídky na nedělní potápěčský výlet na Apo Island – vychvalovaný to ráj. Sobotu jsme se ale rozhodli strávit v okolí hlavního města ostrova. Ranní polojasné počasí přímo vyzívalo vyrazit někam do přírody, takže jsme jako první zvolili návštěvu Twin Lakes, kráterových jezer. Velmi lehce jsme nalezli jeepney, v době našeho nástupu již vcelku plného, takže jsem vyfasovala místo vedle řidiče a dalšího pasažéra. V pozici koleno pod bradou a jedna ruka z okénka jsem cestu zvládla vcelku pohodlně. Když jsme se začali blížit k místu našeho výstupu, obloha se zatáhla a začalo trochu pršet. Jeepney zabrzdil na kraji silnice a opět se opakovala klasická situace, kdy jsme ocitli před jakousi cedulí uprostřed ničeho, pouze v obležení místních motorkářů Habal-habal nabízejících nám odvoz k jezerům. Déšť trochu zesílil, takže jsme se schovali pod provizorní stříšku a začali vyjednávat o c

Ráno jsme si přivstali. Rozhodli jsme se totiž večer přejet lodí na ostrov Negros a ještě jsme chtěli vidět další zajímavost Boholu, a to malé opičky Tarsier a řeku Loboc. Po vynikající snídaní v hostelu, jsme tedy hned běželi koupit lístky a pak známou cestou na autobusák. Tentokráte jsme zde byli natlačení do jeepney a po pár minutách už jsme opět stáli na kraji silnice u cedule označující rezervaci Tarsierů. Zaplatili jsme pár peso za vstup a byli jsme zavedeni do oplocené části lesa, kde nám náš průvodce postupně ukázal asi sedm opiček. Tarsieři jsou noční tvorové, takže všichni spali zavěšeni ve větvích stromů a nechali se ochotně vyfotit. Jsou tak malinký, že nemít průvodce, tak je tam asi nenajdeme. No já jsem tímto měla pro dnešní den splněno.

Čekání na prádlo nás odsoudilo strávit dopoledne na Alona Beach. Hned při kupování snídaně jsme narazili na krajánka…jakýsi podivný pán v „nejlepších“ letech, který si moc chtěl povídat. Když jsme se ho zbavili, uvelebili jsme se na pláži. Zkusili jsme i šnorchlování, ale nic moc zajímavého. V poledne jsme vyzvedli prádlo a šli se sbalit s tím, že se přesuneme na hlavní ostrov do Tagbilaranu. Obtěžkáni batohy jsme dorazili na stanoviště tricyklů. Hned se na nás vrhli a začali nabízet odvoz, ale nějak se nám furt nezdálo, že bychom se na jeden všichni vešli a dva se nám platit nechtělo. Nakonec jeden z přihlížejících zastavil auto, chvilku mluvit s řidičem a už jsme se vezli.

Dnes nás čekal přelet na Bohol, tentokrát naštěstí z normálního letiště kousek od centra. Co jsme se ale dozvěděli, tak vzhledem rozlehlosti Manili toto letiště příliš nedostačuje provozu, takže se stejně uvažuje o přesunu na jiné. Kvůli dopravě jsme ale stejně vyrazili docela brzo. Informace na recepci ohledně přesunu na letiště byla opět vyčerpávající „taxi“. Rozhodli jsme se tedy, že to zkusíme po vlastní ose. Nejdříve na LRT,kde nás opět čekala kontrola batohů dřevenou hůlkou, potom pár stanic na EDSA. Odtud by měly jezdit jeepney nebo bychom vzali taxi. Míša měla EDSA docela zmálkou, protože ji tam předešlý večer vyhodil autobus z letiště. Cestou jsme ještě museli projít nákupním centrem, kde opět proběhla hůlková kontrola, která mě začíná trochu štvát, jelikož nemá absolutně žádný smysl, akorát nás nutí pokaždé sundat batohy, rozepnout a zase zapnout a to je vše. Když jsme sešli na ulici málem nás sejmul minibus s nápisem airport terminál. Zamířili jsme do dvora, počkali asi 15 m

Dnes jsme konečně pořádně dospali cestu. Z hostelu jsme se vykopali pozdě dopoledne. Jelikož dnes měla dorazit Míša, potřebovali jsme nejprve dořešit ubytování. V našem hostelu nebyl volný žádný třílůžák a ani místo v dormitori, proto jsme zavítali do hostelu Friendlies Guest House přes ulici a alespoň tam zamluvili jedno místo pro Míšu. Poté jsme se vydali na další průzkum Manili a naplanovali si, že projdeme až k Intramuros, když tu se nám postavil přes cestu velká nákupák. Čas mírně před polednem a spousta stánků a restaurací nás velmi rychle dovedli k myšlence oběda. Naše hodování jsme zahájili v restauraci Penang Hill. Měli jsme docela hlad, tak jsme si objednali dvě jídla – smaženou rýži s mořskými potvorami a polévku se stejným obsahem. K tomu všemu místní pivo San Miguel. Když nám vše přinesli, bylo nám hned jasné, že tohle nedáme, ale nakonec jsme se s tím statečně poprali. Oběd jsme zakončili sladkou tečkou v podobě vafle s mangem a čerstvým džusem z melounu a manga. Naši zn

Na dnešní den jsme si stanovili vysoké cíle. Zajet asi 100 km od Manily do místa zvaného Anilao a dát si nějaký ten ponor. Chtěli jsme hlavně využít toho, že jsme stále bez Míši, která by jako nepotapěč tento výlet příliš neocenila. První náročnou věcí tohoto dne bylo vůbec vstát…časový posun a včerejší noční cestování po Manile…nám dali docela zabrat. Ale v půl 10 jsme již seděli ve správném autobusu směr město Batangas. Do těch nechápu, jak jsme to mohli v tom chaosu tak dobře najít. Autobusy v Manile jsou totiž provozovány různými společnostmi a jejich terminály jsou tedy neorganizovaně rozmístěny naprosto všude po Manile. Ke většině se dá bezproblémově dostat nadzemkou, ale musíte vědět kam jaká společnost jezdí, což teda není jednoduché zjistit. Navíc, když vám ve vašem hotelů poskytnou informaci typu „někde tam“ „nevím“ „asi“ „taxi“ s takovým zpruzením, že vám to vezme veškerou energii se ještě na něco ptát.

Přelet do Manily už byl naprosto v pohodě a po necelých 4 hodinách nás již vítalo sluníčko a tři tucty bus a taxi naháněčů na opět nízkonákladovém letišti skoro 200 km od hlavního města…bohužel nevýhoda nízkonákladových společností. Další nevýhodou tohoto letiště, spíše teda nevelkého domku v probíhající rekonstrukci, byly pouze dva naprosto nefunkční bankomaty, což nás uprostřed pole ničeho, trochu zaskočilo. Nakonec nás ale jeden člověk nahnal do autobusu a zastavil nám ve městě, kde jsme mohli obohatit naši peněženku o nějakou tu hotovost. Cestou jsme ještě zastavili na autobusovém nádraží v městě San Fernando. Do autobusu se nahrnulo několik prodavačů s jídlem a vodou...docela praktické, hned jsme toho využili. Po dvou hodinách jízdy v extrémně klimatizovaném autobuse jsme se ocitli uprostřed chaosu. Řidič nám ještě poradil cestu k hotelu a my se skrz dav lidí a podivně vyhlížejících dopravních prostředků přesunuli na nadzemku a zamířili do čtvrti Malate.

Zdárně jsme vše sbalili do dvou batohů a vyrazili se značnou časovou rezervou na letiště. Ráno opět chumelilo, takže jsem celý den sledovala odlety z Ruzyně, zda je vše ok. Naštěstí jsme odletěli dle řádu a v Londýně jsme tedy měli dost času na přestup. Odtud už nás čekal 13ti hodinový let do Kuala Lumpur. Jelikož jsme odlétali kolem půlnoci na první jídlo v letadle jsem se už musela budit. Předplatili jsme si jedno normální a jedno malajské jídlo. Jirka rád zkouší nová jídla, hlavně když podle názvu není vůbec jasné, co se za tím skrývá. Já jsem v tomhle ohlednu konzervativnější a dost se mi to vyplatilo. Kuře s rýží a rozinkami opravdu není pro mě ta pravá pochoutka. A u druhého jídla nebyl spokojený ani Jirka. Nasi Lemak – malajská top specialita – obsahovala krom kuřete a rýže ještě omáčkou se sušených ančoviček, která nechutnala zase tak špatně, ale děsně to smrdělo. V Kuala Lumpur jsme přistáli v sobotu večer na nízkonákladovém terminálu LCCT. Byla jsem dost rozespalá, takže si j

Už je tomu nějaký ten čas, kdy jsme se rozhodli připojit se k naší kamarádce Míše na její cestě po jihovýchodní Asii. Po dlouhém rozhodování jsme vybrali Filipíny a letenky tomu chtěly, že jsme k tomu ještě přidali týden v Malajsii. V listopadu 2009 jsme se domluvili u našich zaměstnavatelů – já výpovědí a Jirka skoro výpovědí - a začali s přípravami. Skyscanner.com nám nakonec vyplivl nejlevnější letenky s Air Asia (nízkonákladovka) a EasyJet s přestupem v Londýně a Kuala Lumpur za cca 20 tis. jedna. Zodpovědně jsme vyhledali očkovací kliniku a nechali se za nemalý peníz naočkovat proti hepatitidě A, B a břišnímu tyfu. Pořídili cestovní pojištění (nejlevnější jsem našla od Victorie za 1760,- včetně 100% přirážky na potápění), začali pořizovat další nutnosti jako foťák s podvodním pouzdrem a plánovat harmonogram.