14.2. 2010 Přílet, Manila, oslava Nového čínského roku

Přelet do Manily už byl naprosto v pohodě a po necelých 4 hodinách nás již vítalo sluníčko a tři tucty bus a taxi naháněčů na opět nízkonákladovém letišti skoro 200 km od hlavního města…bohužel nevýhoda nízkonákladových společností. Další nevýhodou tohoto letiště, spíše teda nevelkého domku v probíhající rekonstrukci, byly pouze dva naprosto nefunkční bankomaty, což nás uprostřed pole ničeho, trochu zaskočilo. Nakonec nás ale jeden člověk nahnal do autobusu a zastavil nám ve městě, kde jsme mohli obohatit naši peněženku o nějakou tu hotovost. Cestou jsme ještě zastavili na autobusovém nádraží v městě San Fernando. Do autobusu se nahrnulo několik prodavačů s jídlem a vodou...docela praktické, hned jsme toho využili.
Po dvou hodinách jízdy v extrémně klimatizovaném autobuse jsme se ocitli uprostřed chaosu. Řidič nám ještě poradil cestu k hotelu a my se skrz dav lidí a podivně vyhlížejících dopravních prostředků přesunuli na nadzemku a zamířili do čtvrti Malate.



U vchodu do stanice nás zastavili dva uniformovaní pánové s dřevěnou hůlkou…prý že musí prohledat batohy. Už jsem je viděla, jak přehrabují můj perfektně zabalený batoh a dostávala jsem vztek. Ale celá prohlídka spočívala v umístění dřevěné hůlky na jednu z věcí navrchu batohu a to bylo vše…nechápu.
Na nástupišti jsme rychle pochopili, že nadzemka LRT je jedním z mála fungujících způsobů přepravy po centru, jen se do ní musíte vejít. To se nám napoprvé moc nepovedlo, ale napodruhé jsme se poučili. Navíc jsme oproti místním o dost vyšší a každý z nás měl na ramenou krosnu…to byl poměrně pádný argument pro vstup do vagónu. Výstupní stanice byla Qurino St., odtud už to bylo jen pár minut do našeho hostelu Malate Pensionne. Měli jsme dopředu zamluvený pokoj bez koupelny, který jsme chtěli na místě změnit na pokoj s koupelnou, ale bohužel měli plno…prý kvůli novému čínskému roku a prázdninám. Vyfasovali jsme tedy skromně ale čistě vyhlížející pokojík s výhledem na stavbu.
Zbylé odpoledne jsme věnovali prohlídce Manily a večer se domluvili se známými (=mladý pár filipínců Tim a Janice, které jsme potkali předloni na velké čínské zdi) na večeři. Měli jsme trochu obavu, jak se poznáme, přeci jenom jsme se viděli jen pár hodin, ale naštěstí nás vyzvedli přímo u hotelu. Nastoupili jsme do luxusního BMW a vydali se skrz příšernou zácpu do čínské čtvrti, kromě čínského nového roku se ještě slavil valentýn a zřejmě všichni filipínci se rozhodli někam cestovat. V restauraci nás čekalo velké překvapení. Z klidného poklábosení ve čtyřech nad kouskem dobrého jídla se vyklubala rodinná oslava čínského roku, takže jsme se velmi rychle seznámili s Timovou rodinou včetně babičky a všech sourozenců. Všichni ale byli naprosto úžasní a za chvilku jsme se s nimi opravdu cítili moc příjemně, i když já na takového velké sešlosti příliš nejsem. Také jídlo bylo vynikající. Kromě nejrůznějších druhů masa a zeleniny mi na talíři přistál i krab. Timův tatínek mi ho rád přenechal…prý nejí oranžové. Dost jsem s ním bojovala, ale to by bylo abych se do něj nedostala.
Po večeři a rozloučení se s rodinou jsme ještě navrhli našich hostitelům zajet někam na kávu a oplatit (hlavně i finančně) jejich pozvání a pohostinnost. Asi po dvou hodinách jízdy ve stále vydatném provozu jsme se ocitli na druhé straně 15 milionové Manily uprostřed klidnému obchodního komplexu…prý jedna z těch luxusních čtvrtí. Kávu a dort jsme opět neměli šanci zaplatit, takže jsme se domluvili ještě na jednu večeři…pravou filipínskou. Zavezli nás opět až před hotel asi ve dvě hodiny v noci, kde i přes stále probíhající práce na stavbě za netěsnícími okny, spokojeně usnuli.

Náklady:
bus Clark Airport – Manila 300 peso, hotel Malate pensionne 750 peso, voda 30 peso, LRT 15 peso