2. 3. Výlet na Taal Vulcano

Na Filipínách už nám zbývali jen dva poslední dny, a proto jsme se rozhodli už moc nepřesouvat. Předposlední den padla volba na výlet na Taal vulcano – sopečný kráter uprostřed velkého jezera asi 100 km od Manily. Již znalý místních poměrů jsme bez problému nalezli správný autobus, který nás vyklopil na kraji města nad vulkánem. Nás a ještě rodinu Španělů, kteří vystoupili s námi, hned obstoupil hlouček tricyklistů. Po chvilce vyjednávání jsme se složili na dva a vyjeli dolů k jezeru. Vzhledem k atraktivitě místa a snadné dostupnosti z Manily zde byli na turisty více než připraveni. Řidič vedoucího tricyklu byl zároveň vlastník jakéhosi pensionu na kraji jezera a organizoval výlety na kráter. Měli jsme dvě možnosti – levnější, ve které byla doprava lodi k upatí vulkánu a výstup na vyhlídku a dražší, kdy loď obeplula vulkán na stranu, ze které se dalo sejít přímo k sopečnému jezeru uvnitř. Nakonec jsme se nechali nalákat na dražší variantu, jenž slibovala kromě vyhlídky ještě možnost pozorování vulkanické činnosti přímo u jezera.

Náš organizátor nám po celou plavbu sliboval, jak nám všechno ukáže, ale když jsme dorazili na místo, ukázalo se, že si musíme za další peníze pronajmout průvodce nebo jít sami. On, že prý na nás počká u lodi. To nás pěkně dožralo a rozhodně jsme neměli v plánu dávat tomuhle vydřiduchovi ani nikomu jinému žádné další peníze, takže jsme se vypravili po cestě sami. Výstup na vyhlídku byl docela náročný. Cesta byla složena převážně z jemného černého písku, který se na naše zpocená těla úspěšně chytal a navíc byl od sluníčka pěkně rozpálený, takže jinak na Filipíny pohodlné sandály v tomto případě nebyly nejvhodnější obuví. No ale nějak jsme se na vyhlídku vydrápali. Po krátkém odpočinku jsme se odhodlali na sestup k jezeru. Přidal se k nám ještě mladý Španěl, jehož rodinka nakonec výstup vzdala a vrátila se zpět k lodi. Cesta vypadala docela v pohodě až to té doby, než si Jirka ukopnul nehet na malíčku a já se několikrát vyválela v horkém písku, ale nakonec jsme se dostali až ke kraji jezera, kde jsem doufala, že se trochu osvěžím. Bohužel voda měla asi 50 stupňů a nevypadala moc na koupání, což mi vzalo poslední zbytky sil. Jirka se Španělem se vydali na průzkum okolí a já věděla, že to asi nedám. Vedro bylo nesnesitelný a nám docházela zásoba vody, takže jsem to zabalila a vydala se sama nahoru. Musím přiznat, že cesta mi dala dost zabrat. Děkovala jsem se za každý stín, ve kterém jsem si mohla odpočinout. Od půlky výstupu už jsem měla před sebou jen vychlazenou láhev coca-coly, kterou za nehorázné peníze prodávali místní na vyhlídce. S  vypětím opravdu všech sil jsem se vydrápala nahoru, ale během čekání jsem se naštěstí dala docela do kupy. Útěchou mi bylo, že i Španěl měl prý problémy a Jirka ho musel nadopovat naši vodu a bonbóny, aby ho dostal nahoru. Zpět k lodi už to byla pohodička a já si opět slíbila, že už nikdy na žádnou sopku nepolezu.
Výlet jsme úspěšně zakončili v městě nad jezerem. Koupili jsme si vyhlášený kokosový koláč -Buko pie, který sice stál 130 peso, ale byl ohromný a naprosto úžasný. A dali nějakou tu večeři – bez mučení přiznávám, že padnul i hamburger ve filipínském mekáči Jollibee. Když oni na to dávají takovou kečupovou majonézu, na kterou mám trochu závislost. V Manile už jsme jen zapluli do hostelu a zabookovali hostel v Kuala Lumpur.

Náklady: bus do Tagaytay 156 peso/osoba, tricykl do Talisay (k jezeru) 70 peso/2 osoby, tricykl zpět do Tagaytay 135 peso, buko pie 130 peso, lod 2000 peso.