Pracovně do Kuala Lumpur

Masjid Jamek

Těsně před naším výletem na Istrii začátkem září se objevila možnost jet na školení do Kuala Lumpur. Řekl jsem si, co by ne, a když jsme se vrátili z chorvatského výletu, už na mě čekala letenka za 2 týdny jsem balil kufry.
Z Prahy nejsou přímé lety do Kuala Lumpur, takže mi let s Emirates přes Dubai umožnil zdržet se pár dní ve Spojených arabských emirátech. Jelikož tam jsem byl poprvé a snažil jsem se vidět co nejvíce, skončil jsem s několika stovkami fotek a spoustou zářitků. O Emirátech napíšu raději článek zvlášť.
Do Kuala Lumpur jsem dorazil v neděli 19/10/2010 večer. Na normálním terminálu KLIA jsem předtím nebyl. S Air Asia jsme totiž vždy letěli na/z LCCT (Low Cost Carrier Terminal) - terminálu pro nízkonákladové lety. Příletový terminál KLIA je hezčí a větší, a proti Dubaji hlavně přehledný. Venku jsem byl za pár minut, a cítil jsem se jako doma. Na informacích byli lidi milí a usměvaví, přestože bylo pozdě večer, venku bylo teplo tak akorát (odhadem 25°C), a všechno mi přišlo tak nějak povědomé.

S tímhle pocitem jsem odmítnul možnost předplatit si taxi do KL za 90 ringittů - přece to dokážu levněji, ne? Je to jinak dobrý způsob, jak uchránit turisty před taxikáři - prostě si koupíte lístek a taxikář si ho jen vezme, žádné dohadování ceny v autě. Začátek byl slibný, za pár minut už jsem seděl v autobusu a za 40 minut vystupoval na KL Sentral. Odtud jsem plánoval chytit taxi k hotelu, což by mělo vyjít levněji. Hnedka u terminálu autobusu se taxiky nabízeli, opět předplacené (oficiálně), pevná sazba 45 ringitt. Zase jsem si říkal - to je moc, chytnu si normální taxi s taxametrem. Prostě chytrák, no. Takže jsem vylezl ven na ulici, kde mě nabral měřený taxík, který sice už měl klienta, ale že prý mi pak zapne taxametr od KL Sentral. No, zkrátím to, ta asi hodinová okružní jízda po KL mě vyšla na 140 ringitt. Což je 3x víc než kdybych si vzal předplacený z KL Sentral, a asi o polovinu víc než kdybych jel pohodlně taxikem rovnou z letiště (a byl v hotelu za 40 minut).
Poznámka: když píšu 1 ringitt, 1MYR nebo RM1, myslím tím místní malajskou měnu, toho času cca RM1 = necelých 6 Kč.

Výhled z okna pokoje hotelu
Holiday Inn Glenmarie

Hnedka první den, po asi 5 hodinách spánku, jsem seděl do 5 odpoledne v kanceláři a následně do půlnoci u počítače na pokoji. Žádná sláva, ale je to holt pracovní cesta. Jediným zpestřením byl oběd - skvělá smažená rýže, pěkně pálivá. Nevydá to na celý den, ale lepší než rezatym drátem do oka, co řikáte.
Naštěstí se to hned od druhého dne zlepšilo. Večer jsem se sebral, pěšky došel na Subang Parade, což je komplex 2 nákupních center (staré a nové), kde jsem nakoupil pečivo (2 kusy kobliho-tyček a nějaký koláč za asi RM2, nekupte to) a hlavně kartu do telefonu, protože těch pár SMS a hovorů, které jsem stihl provést ze svého českého T-Mobilu, mě pravděpodobně budou stát 100Kč+. Ta SIM karta stála RM8.5... Z nedaleké stanice KL Komuter (vlaku) jsem jel do centra, odkud dál na Bukit Bintang monorailem (nadzemní jednokolejka), pěkně mezi lidi a na večeři, mimochodem - garlic tiger prawns a čerstvý kokos, mňam mňam. Procházka zpátky kolem KL Tower, Chinatown... Dokonce jsem to zvládnul bez mapy - tohle město se nezapomíná.
Tady musím dát vsuvku o hotelu Holiday Inn Glenmarie. Ten hotel je sám o sobě fajn, lobby dokonce úžasné. Pro golfisty malý ráj s tím výhledem na 18tijamkové hřiště přímo z pokoje. ALE! Po pohledu na mapu jsem původně myslel, že ty cca 2km vzdušnou čarou do kanceláře budu chodit pěšky (ranní procházka je vždycky fajn). To jsem ale netušil, že v cestě z tohodle hotelu kterýmkoliv směrem je 6tiproudá dálnice! Tedy abych přetlumočil svojí pěší cestu na Subang Jaya, stanici vlaku KL Komuter - obnášelo to asi 45 minut chůze podél dost frekventovaných silnic s snahy dostat se přes ně. Tenhle hotel je prostě postavený pro taxíky, bez nich se člověk neobejde. Na druhou stranu, taxi z hotelu kamkoliv stojí RM25, nic hrozného. Překvapivě v opačném směru (třeba ze zastávky Kelana Jaya LRT do hotelu) to vyjde na RM15-20. Prostě Holiday Inn.

Třetí den, ve středu, skončil meeting ředitelů poboček z jednotlivých zemí, takže bylo na odpoledne uspořádáno barbecue - malý kousek Austrálie uprostřed KL. Majitel firmy má nedaleko kanceláře byt v luxusní residenční budově s ostrahou. Uprostřed bloku je bazén, vířivka, kavárna a malý obchůdek. Právě tam se konalo bbq. A čistě pro představu, tenhle byt stál přibližně RM300.000, tedy 1.7 milionu korun.
Večer si kolegové řekli, že se o mě málo starají (to mám na Malajcích rád - jsou neuvěřitelně pozorní), a Henry mě vzal na večeři s rodinou své první ženy Emily (už to je na něm zajímavé, má jich celkem pět :) ). Ten večer byl Chinese Mooncake Festival a rodina byla čínská, takže klub, kam jsme šli, byl vyprodaný a parádně nazdobený na tuhle událost. Navíc všichni (kromě Henryho) pocházejí ze Sabah, což je malajský stát na Borneu, takže mi o něm napovídali spoustu úžasných věcí. Příště jedu rozhodně do Sabah, a zvlášť na jednu z nejlepších potápěšských destinací na světě - ostrůvek Sipadan. Taťka kdysi pracoval v Baku, tak si ještě trochu zavzpomínal.

Ve čtvrtek jsem si udělal znovu výlet do centra, prošel jsem si Pasar Seni (Central Market), nakoupil pár čajů jako suvenýry, prošel kolem (a vyfotil) noční Masjid Jamek (mešita) a došel do Little India. Chtěl jsem si tam nakoupi nějaké knížky, obchod byl ale už zavřený. Byl tam ale pěkný trh, takový malý, ale zato indický. Tak jsem se alespoň prošel a dal si večeři - nemohl jsem si vybrat, takže jsem si objednal prakticky všechno - chicken curry, fish curry, capati s nějakým zeleným pálivým blevajzem, tandoori chicken, a pak ještě naan. Trochu jsem se zastyděl, když si k vedlejšímu stolu sedli 3 Indi a objednali si skoro to samé, akorát navíc s rýží. No dalo to práci, ale snědl jsem to. Hned druhý den ráno jsem toho litoval, a pak průběžně celý den :)

May Key a seafood večeře

V pátek to kolegové pojali ještě vážnějí než ve středu. May Key, Chee Wai a Henry mě vzali na seafood
večeři. Nevím, kde přesně to bylo, ale jeli jsme tam tak dlouho, až se druhé auto s Chee Waiem stratilo. Prý do téhle restaurace berou všechny návštěvy, takže to asi bude dobrý. Každopádně tam měli akvária se všema breberkama - krabi, humři, krevety, ryby, ... Většinu jsem jich ani neznal. Třeba taková mantis prawn je celkem hustá, mohlo by být zajímavé tu půlmetrovou krevetu jíst. Dali jsme si velkého kraba, celou rybu a pak ještě spoustu menších jídel. Fantastické jídlo.
Po večeři jsme s Chee Waiem a Henrym vyrazili na pivko. Přestože Henry je teoreticky muslim (národností Malajec = podle zákona muslim, tzn aplikují se na něj všechna práva i povinnosti, od možnosti mnohoženství až po zákaz pití alkoholu), pije celkem dost. V baru, kam jsme zašli, jsem si dal pravděpodobně nejdražší pivo svého života. Měli jen Hoegaarden, Kilkenny a Guiness. První nepiju, takže jsem večer prožil s Kilkennym a vzpomínal na Irsko. Pinta stála RM24, masakr.

V té hospodě jsme se s Chee Waiem dohodli, že mě následující den vezme na snídani a na nákup koření pro Gabču. Tak se i stalo - speciálně kvůli tomu jsme jeli do SS2, Petaling jaya, kde je morning market s jedním specifickým stánkem, který mi doporučila další kolegyně, Yoke Yee. Mají tam koření i hotové omáčky, zabalená tak, že se dají vzít do letadla, prý to vozí do UK. Otevřeno 7.00 až 11.30, telefon +60122689498. Je to normální stánek uprostřed tržiště, dá práci ho najít, ale mají tam výběr, paní dokáže i poradit a nakonec mi dala i něco zadarmo. Je fakt, že jsem jí tam utratil asi RM50.
Po práci zábava, šli jsme do kopityam (znamená "coffee shop" v Malay - kavárna). Dostal jsem přednášku: kopityam je v Malajsii tradiční, ale první novodobý byl otevřen ve městě Ipoh. Mladík vystudovaný v UK převzal kavárnu svého otce a zařídil ji podle západních zvyklostí, přičemž zachoval tradiční vzhled. Ta první se jmenuje Old Town (což je čtvrť v Ipoh) a později založil veleúspěšnou franšízu. Podle tohodle vzoru vznikly i další podobné řetězce a prý vytlačili i Starbucks.
V podobném podniku jsme tedy dali snídani. Ačkoliv říkat snídaně obrovské asam lakse (spicy and sour - trochu jiná, než kterou jsem měl rád v Austrálii, ale přesto super - tahle je s rybou a vajíčkem), toastům (po místním roti kaya), roti canai (placka s curry - moje nejoblíbenější místní snídaně), místní černá káva, a na závěr ještě veleoblíbené Milo Ice Dinosaur (po ochutnání - oblíbené ostatními, ne mnou).

Chee Wai s kafem

Chee Wai mě následně vzal s sebou do Ipoh, svého rodného města. Měl tam cestu a já toho využil. Řešil své auto, takže nemalou část jsme strávili v pneuservisu a domlouváním nákupů/prodejů.
Rodiče v Ipoh mají obchod, takové smíšené zboží, ale současně také čínskou lékárnu. Dostal jsem na ukázku do ruky kuličku, která ze všeho nejvíc připomínala děsně velkou suchou kuličku od hovnivála. Nebyla to hovniválova kulička, nýbrž jakýsi výměšek dokobrazích vnitřností, který je v čínské medicíně neuvěřitelně ceněn jako všelék, zvláště pro těžce nemocné. Ta kulička prý má cenu přes RM50.000. Po nějakém čtení na internetu jsem se dozvěděl, že se tomu asi říká bezoár. Cheeho rodiče sice moc nemluvili, o to víc mě uváděli do rozpaků - po přibližně 5 minutách mě začali obdarovávat, takže jsem skončil s pytlem darů pro své rodiče (které nikdy neviděli a stejně by se s nimi nedomluvili), ženšenovým čajem (předpokládám, že od lékárníků asi dobrým), moon cakem (takové pečivo plněné pastou z red beans myslím, připravované pro Mooncake festival), pozváním na nejlepší večeří ve městě a dalšími věcmi.

Kolem Ipoh jsou kopce a jeskyně, některé se dají navštívit. Já stihl jen jednu s chrámem a sochami, ale určitě by stálo za to projít i další. Ze zážitků z Ipohu můžu doporučit vyzkoušení kafe prodávaného z vozíku na ulici - je to v igelitovém pytlíku, prý je to směs čaje, kafe, mléka a ledu, a chutná to překvapivě dobře. Jinak nejběžnější malajské pití je Teh Tarik - čaj s mlékem. Je to levné a dá se koupit úplně všude. Za zkoušku stojí i soya beans milk with soya curd (sojové mléko s takovým sojovým blevajzem, který je ale děsně dobrý a mám podezření, že jsme ho měli párkrát předím v dezertech na Bali),
V Ipoh je vyhlášená restaurace slavná jedním jídlem - steamed chicken with bean sprouts (vařené kuře s fazolovými výhonky). Zní to slabě, ale chutnalo mi.