17. 2. 2010 Bohol, Alona Beach

Dnes nás čekal přelet na Bohol, tentokrát naštěstí z normálního letiště kousek od centra. Co jsme se ale dozvěděli, tak vzhledem rozlehlosti Manili toto letiště příliš nedostačuje provozu, takže se stejně uvažuje o přesunu na jiné. Kvůli dopravě jsme ale stejně vyrazili docela brzo. Informace na recepci ohledně přesunu na letiště byla opět vyčerpávající „taxi“. Rozhodli jsme se tedy, že to zkusíme po vlastní ose. Nejdříve na LRT,kde nás opět čekala kontrola batohů dřevenou hůlkou, potom pár stanic na EDSA. Odtud by měly jezdit jeepney nebo bychom vzali taxi. Míša měla EDSA docela zmálkou, protože ji tam předešlý večer vyhodil autobus z letiště. Cestou jsme ještě museli projít nákupním centrem, kde opět proběhla hůlková kontrola, která mě začíná trochu štvát, jelikož nemá absolutně žádný smysl, akorát nás nutí pokaždé sundat batohy, rozepnout a zase zapnout a to je vše. Když jsme sešli na ulici málem nás sejmul minibus s nápisem airport terminál. Zamířili jsme do dvora, počkali asi 15 minut a bus byl tu. Za 20 peso nás pohodlně dopravil až na letiště, takže taxi je naprosto zbytečný a jak jsem již zmínila, v místních zácpách, určitě ne nejrychlejší.


 Odlet byl kolem poledne, takže jsme měli spoustu času. Míša se začala poohlížet po nějakém obědě, Jirka relaxu a já po záchodě kvůli mírným střevním protížím, které mě od rána provázely.
Opět jsme letěli nízkonákladovkou Cebu Pacific, takže se bohužel opět nekonala žádné jídlo zadarmo, pouze nás překvapila soutěž o reklamní předměty. Měli jsme co nejrychleji dát nad hlavu věc, kterou letuška řekla. Místní ale byli připraveni lépe než my, takže bankovku s rýžovými terasami a další předměty vytasili dříve než jsme se stihli rozkoukat.
Za hoďku jsme už přistávali v Tagbilaranu na Boholu. Letiště bylo ještě menší než to nízkonákladové v Manile. Před budovou nás oslovila tlupa Rusů a společně jsme vzali van na Alona beach. Malinká vesnička s krásnou pláží ale byla přeplněna turisty a najít ubytování se zdálo být nemožné. Nejdříve se nás ujal nějaký naháněč, vláčeli jsme se za ním s batohy asi do tři resortů a všude plno. Poslali jsme ho tedy někam, Jirku jsme nechali s baťohy a zakoupeným mangem a vydali se hledat ubytko. Když už jsme obešli úplně všechno a já vymyslela užasnou zkratku zpět na pláž k Jirkovi, narazili jsme na jeden resort, který měl jeden dvoulůžkový pokoj a pro Míšu matraci. Cena vcelku šla a vypadalo to dobře. Hlavně už bylo docela pozdě a mě se nechtělo nikam přesouvat, takže jsme to vzali. Bohužel z mého původního plánu (i na mapě to tak vypadalo) zkratky na pláž, se nakonec vyklubal konec slepé ulice, takže to zpět bylo přes celou vesnici a ještě kousek dál. V tu chvíli jsme nabyla dojmu, že mě Míša trochu nenávidí, ale naštěstí byla natolik vysílena, že mě už nezvládla zabít a Jirku jsme zastihli v dobrém rozmaru na pláži.
Zabydleli jsme se vcelku rychle, Míša sbalila špinavé prádlo a vydali jsme se zpět do vesnice kouknou na pláž, možnosti potápění, nějaké to jídlo a najít prádelnu. Resortů s potápěním tam bylo více než dost, cena 1000 peso na ponor s vybavením, ale vzhledem k tomu, že tam na nás bylo moc bílo, nechali jsme ještě potápění na jiné lokality. Prošli jsme pláž a začali vybírat restauraci. Jediným kritériem bylo najít nějakou, která bude mít uspokojující evropské jídlo pro Míšu, rýže a ryb už měla po těch dvou měsících v Asii plné zuby, a zároveň něco zajímavého pro nás. Nakonec padla volba na zastrčenou restauraci a po pročtení jídelního lístku jsme na začátek udělali testování piva – san miguel, red horse. A to jsme posléze doplnili vepřovým s bramborem, curry a kuřetem adobo. Vše k naší plné spokojenosti. Závěr byl opět doplněn desertem v podobě palačinek s mangem. Po návratu do resortu jsme ještě jirku vyhnali koupit další pivko a vyvalili se na verandu a začali plánovat další dny.


Náklady: poplatek na letišti: 200 peso (mrzáci)