18. 2. 2010 Bohol, Chocolate hills

Čekání na prádlo nás odsoudilo strávit dopoledne na Alona Beach. Hned při kupování snídaně jsme narazili na krajánka…jakýsi podivný pán v „nejlepších“ letech, který si moc chtěl povídat. Když jsme se ho zbavili, uvelebili jsme se na pláži. Zkusili jsme i šnorchlování, ale nic moc zajímavého. V poledne jsme vyzvedli prádlo a šli se sbalit s tím, že se přesuneme na hlavní ostrov do Tagbilaranu. Obtěžkáni batohy jsme dorazili na stanoviště tricyklů. Hned se na nás vrhli a začali nabízet odvoz, ale nějak se nám furt nezdálo, že bychom se na jeden všichni vešli a dva se nám platit nechtělo. Nakonec jeden z přihlížejících zastavil auto, chvilku mluvit s řidičem a už jsme se vezli.


Nechali jsme se vyhodit u jednoho hostelu dle Lonely planet, sice byl hned u rušné silnice a okna pokoje opět příliš netěsnili, ale jinak se ubytko zdálo čisté a za velmi lidovou cenu (650 peso). Po ubytování nastal čas na oběd. Zapluli jsme do nákupního centra přes ulici a prošli až do jídelny nahoře. Připraveným a dobře vyhlížejícím pokrmům jsme neodolali a plni spokojenosti jsme začali přemýšlet co s načatým dnem. Rozhodnutí padlo na Chocolate hills…tisíce divně vyhlížejících kopečků asi 2 hodiny jízdy autobusem od Tagbilaranu. Před obchoďákem jsme tedy vzali tricykl na autobusové nádraží. Bez baglů jsme se do něj pohodlně vešli, i když Jirka musel sedět na motorce za řidičem a trochu se mlátil do hlavy. Po pár minutách a asi třech kilometrech jsme už seděli v autobusu směr město Cameron. Opět mě zde udivila ochota lidí. Sice nás chtěl řidič tricyklu natáhnout, ale nakonec s navrhnutou cenou souhlasil a na nádraží se nás hned ujal jakýsi člověk a dovedl nás až do autobusu a hlavně vůbec nic za to nechtěl. Byla jsem v šoku a příjemně překvapena, že to takhle ještě může někde fungovat.
V buse jsme museli chvilku čekat než se zaplní, což nám „zpříjemňovaly“ výfukové plyny ze všech okolo stojících autobusu včetně toho našeho. Tohle je další specialita asijských měst. Většina čekajících dopravních prostředků je permanentně nastartována. U autobusu s okny to chápu kvůli klimatizaci. Ale na tomto nádraží měly autobusy okno pouze přední, takže buď chtěli udusit cestující, nebo měly odměnu za propálení co největšího množství pohonných hmot.
Přežili jsme čekaní a načas jsme vyrazili na cestu. Bylo docela teplo, takže chybějící okna začaly při jízdě plnit svoji pro nás zajímavější funkci – chlazení. Asi po hodině a půl autobus přibrzdil, někdo cosi zařval a my najednou stáli na kraji silnice před cedulí Chocolate hills. Než jsme se stihli rozkoukat, už u nás stál mladík a nabízel nám projížďku na motorce. To se nám docela zamlouvalo, takže po chvilce smlouváni o ceně, kterou jsme nesnížili ani o peso, jsme nasedli na dvě motorky. První zastávka byla u jednoho toho divného kopečku, na který jsme se bez větších problémů vydrápali. Náš průvodce nám cestou vysvětlit původ kopců a jejich počet. Prý je jednou počítali a zjistili, že jich je něco přes tisíc, no a pak je počítali ještě jednou a napočítali jich více než dva tisíce…no tisíc sem tisíc tam, kdo by to řešil. Jak jsme se také dozvěděli, tak kopečky byly původně mořské dno, takže jsou převážně tvořeny zbytky korálů a název čokoládové hory dostal od toho, že v období sucha se porost na kopcích zbarví do hněda.
Jelikož už hodina docela pokročila a sluníčko se začalo nebezpečně přibližovat západu, nasedli jsme opět na motorky a pokračovali dále do nitra kopců. Na první motorce jsem jela já s Míšou a náš průvodce. Měla bych zmínit, že z motorek nám přirozený respekt a jízda ve třech na mě vůbec nepůsobila bezpečně. První část cesty jsem absolvovala uprostřed, ale pocit, že se nemohu ničeho pevného držet, mě příliš neuklidňoval. Takže i přes Míšino varování, že její místo není vůbec pohodlné, jsem si to s ní vyměnila. Po pár metrech cestou…teda spíše necestou…jsem pochopila, co měla Míša na mysli. Polovinu zadku jsem totiž měla na kovovém nosiči motorky a to se s častými výmoly na cestě příliš neslučovalo. Projeli jsme několik vesniček, kde jsme ztropili nemalé pozdvižení…všude na nás pořvávali jakési slovo, v překladu prý „bílý“ a bohužel do těď netuším, jestli to měl být údiv nebo nadávka. Na závěr jsme se nechali vyvézt k hlavní vyhlídce. Odtud byl opravdu krásný výhled, navíc zapadající sluníčko všechny kopce zajímavě osvítilo. A pak honem rychle na poslední autobus do Tagbilaranu.
Docela dlouho jsme postávali u silnice a zkoumali projíždějící dopravní prostředky a hlavně cestující téměř vypadávající na silnici nebo sedící na střeše. Rychle jsme dospěli k závěru, že jelikož náš autobus je poslední, který jede v tomto směru, může být docela plný a pomalu se smiřovali místem na střeše. Naštěstí vše dopadlo dobře a po pár minutách čekaní už jsme se těsnili na sedačce autobusu. Příjemné odpolední profukování skrz otvory na okna se po západu změnilo za mrazivý vichr z hor, takže jsem si přirozenou klimatizaci moc neužívala. Skoro až na konci cesty jsme zjistili, že se přes okno dají vysunout dřevěné okenice, ale u naší sedačky šly stejně jen do půlky, takže žádná výhra. Bus nás naštěstí vyhodil v centru, takže jsme ušetřili cestu z nádraží. Hned jsme se šli poohlédnout po nějaké večeři. Restaurací jsme příliš nenašli, takže jsme vzali na pomoc Lonely planet. První restauraci v kovboj stylu s hluchoněmým personálem jsme zamítli a zkusili štěstí v restauraci Payag. Přivítala nás klidná…trochu západně vyhlížející… restaurace s filipínským menu. Něco málo jsme si nechali vysvětlit od číšnice a nakonec vybrali Adobo, Kinilaw (oboje nakládané v octu) a cosi v kokosovém mléku. Pivo a sladká tečka v podobě kokosové zmrzliny se zeleným želé samozřejmě nechyběli.


Náklady: Ubytko: Tagbilaran Nisa Travelers Inn - 650 peso třílůžkový pokoj s klimatizací, bez koupelny, se snídaní, hodinová jízda kolem Chocolate Hills 250/osoba (šlo by asi levněji – neumíme smlouvat), vstup na vyhlídku 50 peso, bus 50 peso/jízda/osoba