16. 2. 2010 Manila, Pevnost, filipínská večeře, Míša přílet

Dnes jsme konečně pořádně dospali cestu. Z hostelu jsme se vykopali pozdě dopoledne. Jelikož dnes měla dorazit Míša, potřebovali jsme nejprve dořešit ubytování. V našem hostelu nebyl volný žádný třílůžák a ani místo v dormitori, proto jsme zavítali do hostelu Friendlies Guest House přes ulici a alespoň tam zamluvili jedno místo pro Míšu. Poté jsme se vydali na další průzkum Manili a naplanovali si, že projdeme až k Intramuros, když tu se nám postavil přes cestu velká nákupák.
Čas mírně před polednem a spousta stánků a restaurací nás velmi rychle dovedli k myšlence oběda. Naše hodování jsme zahájili v restauraci Penang Hill. Měli jsme docela hlad, tak jsme si objednali dvě jídla – smaženou rýži s mořskými potvorami a polévku se stejným obsahem. K tomu všemu místní pivo San Miguel. Když nám vše přinesli, bylo nám hned jasné, že tohle nedáme, ale nakonec jsme se s tím statečně poprali. Oběd jsme zakončili sladkou tečkou v podobě vafle s mangem a čerstvým džusem z melounu a manga. Naši známý nás včera informovali, že je zrovna mangová sezóna, tak proč toho pořádně nevyužít. Ještě jsme nakoupili pár pohledů a vyrazili do víru velkoměsta.


 Prošli jsme Rizal parkem ke starému městskému opevnění Intramuros…takové město ve městě, vystavené za španělské nadvlády a zničené japonci za druhé světové války ukrývající zbytky kasáren, kostely, administrativní budovy a manilskou katedrálu. Ve nejodlehlejší špičce se nalézá malá pevnost Fort Santiago. Za drobné vstupné jsme se dostali do klidného parku a nakoukli do Rizal shrine, kde jsme k našemu údivu nalezli překlad posledních slov místního hrdiny Rizala v českém a slovenském jazyce. Když odpoledne dostatečně postoupilo, vydali jsme se zpět k hostelu počkat na příjezd Míši a domluvený sraz s Timem a Janice. Míša se ale furt nějak neozývala a absolutně nereagovala na naše sms, i když už určitě musela přistát a být v buse. Jelikož jsme neměli žádné info a nechtěli zdržovat naše známé, zaplatili jsme pro Míšu hostel, napsali přesný popis a doufali, že v pořádku dorazí. Když nás Tim s Janisse vyzvedávali v Nissanu Patrol – půjčili si auto od rodičů, abychom se dozadu s Mišou vešli – dost se divili, že jsme jen dva a Tim hned začal obvolávat dopravní informace. Zpráva o zácpě na dálnici od letiště nás vcelku uklidnila a vyrazili jsme na večeři.
Na dnešní ochutnávku místních specialit byla vybrána restaurace v Makati (obchodní centrum Manily, naštěstí ne příliš daleko). V restauraci nás tentokrát nečekala celá rodina, pouze jeden jejich známý…zřejmě společnost pro Míšu. Já jediná jsem si objednala pivo, ostatní nějaký nealko a Tim objednal to nej z místní kuchyně. Po chvilce začalo snášení hromad jídla a vysvětlování, co to všechno je. A musím uznat, že vše bylo vynikající a hlavně toho bylo nehorázně hodně.
Při hodování nás vyrušil telefon, byla to Míša. Dorazila do centra a koupila si místní simkartu. Obdržela naše smsky a byla na ceste do hostelu…no aspoň že tak. Po chvilce Tima napadlo, že muže dorazit za námi, že jsme jen pár zastávek vlakem od Malate. Pečlivě jsme tedy ještě popsali Míše cestu do smsky, která ji bohužel nikdy nedorazila…škoda. Pěkně nacpaní jsme ještě zašli na kafe a horkou čokoládu…tentokráte jsme se nikam dvě hodiny nepřesouvali a zůstali ve stejném komplexu jako restaurace. K placení jsme se tentokráte opět nedostali a už jsme se cítili opravdu trapně. Ještě snad budeme mít šanci jim to nějak oplatit, protože jsme se domluvili, že strávíme víkend v jejich domě v Subic bay (asi 100 km severně od Manily). Opět jsme byli pěkně pohodlně odvezeni k hostelu a hned si to zamířili za Míšou. Po chvilce telefonování jsme se konečně sešli v nedaleké restaurace, kde jsme si konečně ujednotili telefonní čísla a my se rozhodli, že si také pořídíme místní simkartu, protože tohle nahánení a smsky s Timem nám díky super výhodnému roamingu T-mobilu už vyšly pěkně draho. Blbci jsme to měli udělat hned jako Míša…no přeci jenom se za těch pár měsíců cestování něco naučila.