27. 2. 2010 Subic bay

V Manile jsme přešli na jiné autobusové nádraží a chvilku čekali na autobus do Subic bay, kde jsme se měli s Timem a Janice potkat a strávit tam víkend. Jízda měla opět trvat asi dvě hodiny a my samozřejmě hned totálně vytuhli. Bohužel jsme nějak nepochopili instrukce od Tima a vystoupili ve špatném městě, takže jsme vysolili ještě pár stovek navíc za jeepney, který nás převezl do přístavu. Tam už nás naštěstí vyzvedli Timovi rodiče. Tyhle lidi nějak furt nechápu. V podstatě jsme se vůbec neznali a už nás někde vyzvedají a vezou k sobě domů. Míša je označila za masové vrahy, protože přece nikdo nemůže být tak hodný a přátelský bez postranních úmyslů.  A to jsme ještě nevěděli, jaká další překvapení nás čekají.

Jinak přístav Subic Bay byla původně americká základna, ke které patřilo i nízkonákladové letiště, na které jsme přistávali. Až výbuch sopky v devadesátých letech odtud vojáky vyhnal a celé město se stalo hlavní rekreační oblastí pro obyvatele Manily. Rozhodně se tu ale americké osídlení výrazně podepsalo a celé tohle místo je naprosto odlišné od zbytku Filipín. Velké široké bulváry, luxusní hotely, velká obchodní centra s cenami v amerických dolarech a sídla mezinárodních společností, dávají tomuto místu punc exkluzivity.
No ale zpět k našemu cestování. Po vyzvednutí jsme naštěstí ještě zajeli na nákup, takže jsme alespoň mohli zaplatit nějaké pitivo a necítili se jako chudí příbuzní, kteří je přišli vyžrat. V tuhle chvíli jsme pořád moc netušila, co si o Timově rodině myslet. Určitě nebudou chudí, ale jak bohatí jsou, se ukázalo, až když nás vysadili před jejich skromným víkendovým sídlem, ohromnou vilou s vlastním kuchařem a hostinskou. Aby nás ještě více šokovali, vzali nás na oběd do jejich klubu na pláži. Čechy jsou oproti Filipínám na o dost vyšší úrovni, ale tady jsem se cítila jako totální žebrák. Stačilo lusknout prstem a už se kolem nás motala spousta personálu nabízející cokoliv a navíc Timovi rodiče by nám objednali, co nám na očích viděli.
Po pořádném obědě jsme si prošli celý klub s velkým bazénem a výřivkou a vyvalili se na soukromou pláž. Mimochodem, luxusnější záchody – navíc na pláži, jsem snad v životě neviděla. Po západu slunce nad pláží jsme ještě byli pozvání na místní dezert Halo-Halo (zmrzlina s jakýmsi želé, ovocem a fazolemi), který bych komentovali slovy „dobré, ale jednou stačilo“ .
 Jelikož je bohužel na Filipínách sobota normální pracovní den, Tim s Janise dorazili až večer. Ale my se alespoň stihli pořádně seznámit s rodiči, kteří byli naprosto úžasní a neustále se o nás starali, vyptávali se a vůbec byli velmi milý a přátelští. Dokonce nám Timova maminka koupila trička. Jirka dostal od tatínka jako dárek pár starých mincí do své sbírky a metr asi s miliónem nejrůznějších délkových jednotek.  Už jsme se docela báli něco pochválit, protože by nám to byli schopni všechno dát.
Zbytek večera se odehrával ve znamení klábosení a hodování. Na stole přistála nejedna filipínská specialita včetně mého oblíbeného kuře Adobo. Také jsem poprvé viděla plod keču. Je to v podstatě taková hruška, z které roste nám dobře známý oříšek. Hruška se dala i jíst, ale žádný gurmánský zážitek.  V průběhu večera jsme také naplánovali výlet na neděli. Původně jsme byli pozváni na místo zvané Anawangin cove (asi hodinu od Subic Bay), ale bohužel došla zpráva o zemětřesení v Chile a s tím spojené varování o tsunami, takže jsme výlet změnili na návštěvu místní zoo ZOOBIC.