19. 2. 2010 Bohol, Tarsieři, Loboc river

Ráno jsme si přivstali. Rozhodli jsme se totiž večer přejet lodí na ostrov Negros a ještě jsme chtěli vidět další zajímavost Boholu, a to malé opičky Tarsier a řeku Loboc. Po vynikající snídaní v hostelu, jsme tedy hned běželi koupit lístky a pak známou cestou na autobusák. Tentokráte jsme zde byli natlačení do jeepney a po pár minutách už jsme opět stáli na kraji silnice u cedule označující rezervaci Tarsierů. Zaplatili jsme pár peso za vstup a byli jsme zavedeni do oplocené části lesa, kde nám náš průvodce postupně ukázal asi sedm opiček. Tarsieři jsou noční tvorové, takže všichni spali zavěšeni ve větvích stromů a nechali se ochotně vyfotit. Jsou tak malinký, že nemít průvodce, tak je tam asi nenajdeme. No já jsem tímto měla pro dnešní den splněno.


 Další plán, pokračovat dále v cestě směr Loboc, nám zkazila paní v rezervaci, která nás bohužel mylně informovala o tom, že našim směrem již žádný spoj nejede a že se musíme vrátit zpět do Tagbilaranu. Když nás po pár minutách na autobásáku v Tagbilaranu rvali do toho samého jeepney, bylo nám jasné, že paní neměla úplně pravdu. Vymanili jsme se tedy ze spárů jeepney naháněčů a zamířili si to vedle k autobusům, které jsme si úspěšně vyzkoušeli předešlý den a tušili jsme, že přes Loboc jedou.
Loboc je moc příjemné město. Čisté náměstí ruší pouze betonový most před řeku, který končí přímo před kostelem. Ti blbci ho postavili přes celou řeku a až na druhém břehu si všimli, že jim ústí právě do zmiňovaného kostela, který by kvůli mostu samozřejmě nezbořili.
Na druhé straně bylo velké přístaviště s hromadou turistů. Projížďka po zelené řece skrz prales je velkým a hlavně dobře dostupným lákadlem pro turisty každého věku. Takže jsme se zařadili mezi důchodce, rodiny s dětmi a tak podobně a čekali na naši loď. V rámci jízdenky byl oběd formou bufetu, takže jsme se ještě před jízdou pěkně přežrali. Některé věci nechutnaly úplně tak lákavě jako vypadaly, ale každý si našel několik specialit, které opravdu stály za to. Projížďka s obědem po řece byla moc příjemná. Navíc se docela rozpršelo, takže by se stejně nedalo nic moc jiného dělat.
Z lodi jsme vystoupili docela pozdě odpoledne, takže jsme jeli rovnou zpět do Tagbilaranu a odpustili si návštěvu dalších docela zajímavých míst.
Vyzvednutí batohů v hostelu a přesun do přístavu a lodi byl naprosto bez problémů. Loď byla poloprázdná a jako vždy klimatizovaná. Cestu nám měl zpříjemnit film, na který jsme z naší páté řady skvěle viděli, ale vůbec jsme ho neslyšeli. Ale hýbající se barevné obrázky a nenáročný děj nám jako zábava chvilku vystačil.
První zastávka lodi byla hned v Dumaguete. Ještě jsme ani nenašli naše batohy a už nás zase tahal nějaký člověk do tricyklu. Opět jsme vědomky zaplatili více, ale už jsme to nějak neřešili. Hostel vypadal na první pohled super. Sice jsme museli chvilku čekat na pokoj, ale za tu cenu to stálo. Po krátkém zkulturnění jsme vyrazili do města na jídlo a pivko. Chvilku jsme hledali nějakou tu vhodnou restauraci. Nechtěli jsme táckárnu, spíše něco s jídelním lístkem, číšníkem a hlavně pivkem. Protože už bylo docela dost hodin, vzali jsme k ruce opět LP a narazili na popsanou pizérku. Míša byla s touto volbu naprosto spokojena…její chuť na něco neasijského nějak stále nepřecházela. Mletý řízek s bramborovu kaší naprosto splnil její očekávání, i když celkově musím říct, že toto místo na mě působilo dost průměrně. Hlavně bychom asi uvítali více exotiky a ne partičku Čechů u vedlejšího stolu, ale hlad byl silnější. Cestou do hostelu jsme narazili na pár zajímavějších míst, takže určitě bude co zkoušet.

Náklady: Ubytování Dumaguete – Harolds Mansion Tourist Inn – třílůžák 920 peso (koupelna, televize, klimatizace, snídaně, kafe, voda a čaj zdarma), Loboc river Luise 350 peso, Tarsier rezervace 20 peso