26. 2. 2010 Batad

Dnes jsem se probudila s okamžitou myšlenou na snídani. Včerejší palačinka s banánem, omeleta a polévka byli naprosto úžasné a musím říct, že ač kuchyně v našem hostelu nebyla z nejrychlejších, jídlo bylo perfektní. Uspokojeni jídlem jsme tedy začali přemýšlet o dnešním programu. Zbýval nám výlet na rýžové terasy a vodopád u vesnice Batad a večer jsme už chtěli jet zpět do Manily. 
Nejprve jsme opět chtěli jet na náš výlet tricyklem a naskytla se možnost vzít více lidí a složit se na jeepney. Vycházelo to o chlup dráž, ale vypadalo to o dost pohodlněji. Nakonec jsme jeli my tři, postarší pár Britů, kteří už byli dva roky na cestě kolem světa, jeden Australan a dva mladíci z Anglie, takže docela povedená partička. Cesta do Batad byla stejně hrozná jako předešlý den do Hapao. Samá zatáčka a díra. Asi po hodině nás vyklopili nad vysokým údolím, kde v dálce bylo vidět pár domků vesnice Batad. Zde končila cesta pro auta. Dolů už se muselo po vlastních.

 V rámci tohoto výletu jsme vyfasovali i vlastního průvodce, takže jsme alespoň moc nebloudili a navíc byl velmi ochotný a vyprávěl nám o rýži, pěstování a vůbec o všem možném. Do vesnice to byl pěkný krpál a jelikož to byla jediná možná cesta, tak dost lituji místní obyvatele, kteří toto musí podstupovat pokaždé, když chtějí něco mimo vesnici…což je prakticky vše krom rýže. Prošli jsme skrz pár domku a pak už jen šplhali mezi terasami až k vodopádu. Nejdříve jsem myslela, že do studeného jezírka pod vodopádem nevlezu, ale když jsem zjistila, že celá záda mám pokryta odloupanou spálenou kůží a takovými vodnatými puchýřkami, tak jsem to přehodnotila a se sebezapřením tam vlezla. Musím uznat, že to bylo osvěžující…občas až moc. Cestou zpět k našemu vozidlu nás ještě čekal objednaný oběd – polévka nebo rýže s nějakou konzervou. A pak už jen ten děsnej kopec nahoru k našemu jeepney. 
V průběhu dne se naše partička spolucestovatelů ukázala jako velmi přátelská a sympatická, takže jsme po příjezdu do Banaue hned zapadli do našeho hostelu na večeři a pár piv. Škoda jen, že jsme museli na autobus. Ten jsme si nakonec nechali zamluvit z našeho hostelu a tentokráte jsme zkusili konkurenční společnost Florida. Byl sice o 50 peso dražší, ale pokud bude jen o malinko lepší než předešlý Autobus, tak to za to stojí. Nakonec nás na nádraží i zadarmo z hostelu odvezli, takže s Greenview Lodge jsem nadmíru spokojená.
Florida Bus už na první pohled vypadal lépe. Navíc měl záchod, což při devítihodinové cestě beru jako velkou výhodou. Ani klimatizace nebyla tak hrozná a navíc měl ještě televizi. Takže to určitě stálo za více než 50 peso. Usnula jsem ani nevím jak a ještě za tmy jsme druhý den ráno vystupovali v Manile.