Než jsme se ráno vyhrabali z postele, náš poloprázdný kemp byl už úplně prázdný. Doplnili jsme tedy vodu a vyrazili na jih. Nejprve jsme se přeplavili před Daintree river a pak už si to zamířili do vnitrozemí. První zastávku jsme si dali v městě Mareeba . Po rychlé procházce a zjištění, že krom pár obchůdků s rychlým občerstvením tu nic jiného není, zasytili jsme v jednom z nich své žaludky a vydali se ke místu zvaném Granite Gorge . Cestou jsme přece jen narazili na něco zajímavého a to pražírnu kávy jménem Coffee Works . Byli jsme trošku líní dát za prohlídku s ochutnávkou 20 dolarů a raději jsme si velmi podrobně prohlédli přilehlý obchod, nakoupili zásoby kávy a vyzkoušeli něco málo v kavárně. Odtud už nás cesta vedla ke zmíněné soutěsce. Zaplatili jsme poplatek a vydali se po kamenité cestě na průzkum. Nejprve se na nás vrhlo asi 10 walabby ( rock wallaby ), ale když zjistili, že fakt nemáme nic k jídlu, zase se stáhli zpátky do chládku. Na základě informací, že tato řeka neukrýv

Drazí čtenářové, Vánoce se nám kvapem blíží a články nám nepřibývají. Nedivte se, nejsme doma. Snažíme se vyhnout předvánočnímu shonu tím, že trávíme čas na místech, kde Vánoce nejsou . Domů přijedeme 22. prosince, abychom se nepřipravili o dárky a kapra :) Ale abychom nenechali bez dárku Vás, aspoň vykecám, že po Vánocích se můžete těšit na hromady zážitků z cest po zbytku Austrálie , z kousku Indonésie , a z ještě menšího kousku Číny . Takže si prozatím užívejte zimu nebo léto (podle toho, na které polokouli si zrovna sedíte) a těště se! Jirka a Gabča

Jelikož Gabča předchozí den usnula velmi brzy, ráno pochopitelně velmi brzy procitla a začala budit mě. Já už tak nadšený nebyl, takže jsem první hodinu, až do osmi, odolával. Až příslibem snídaně ve formě krupičné kaše mne přesvědčila. Další hodinu trvalo, než jsme se najedli, vyhrabali a skutečně odjeli. Mezitím se mi ale stala vtipná příhoda. Když jsem se vydal opláchnout hrnek, byl jsem líný zajít do kuchyňky, takže jsem použil kohoutky u našeho místa určené k napouštění nádrže na vodu v autě. Když jsem kohoutkem otočil, voda dost rychle vytryskla a v hrnku jsem viděl něco černého. První dojem, že je to jen nějaký usazený sajrajt ale vystřídalo mírné překvapení, když jsme zjistil, že je to asi dvoucentimetrová žába. Asi si tak odpočívala a já jí naráz vyplivnul do hrnku. Hned po vyjetí jsme zase zastavili, jen o pár kilometrů dále v Daintree Wild ZOO , takovém malém parčíku s místními zviřátky. U vchodu nás uvítalo první zviřátko, papoušek řvoucí "Hello" na všechny příc

Ráno jsme zmokli. Teda stan zmoknul a jelikož pršelo celou noc a nepřestávalo, měli jsme trochu obavy o jeho trvanlivost, zvlášť protože jsme neměli všechny kolíky a stan tudíž nebyl zcela vypnutý. Proto jsme relativně časně ráno naběhli na recepci a přestěhovali se do chatky, tedy do sucha. Během chvíle už jsme měli všechny věci nacpané tam, stan rozhozený před chatkou pod střechou ve snaze ho sušit, a čučeli jsme na televizi. Kabelovka kvůli dešti nešla :( Abychom nelenili, následovala cesta do města. Primární důvod byl získat od autoservisu odhad ceny opravy na papíře, aby nás nenatáhli tak, jak se nám stalo o pár dní dříve. Cestou jsme jak jinak zmokli, a to až na kost. Chlapík v servisu taky nevypadal moc nadšeně, a prý že to bude mít zítra. Nebyli jsme moc rádi, ale co, nějak jsme se s takovýmahle věcma začali smiřovat. Na spravení nálady jsme šli do našeho oblíbeného informačního centra na roku Aplin a Sheridan St, kde jsme objednávali potápěčský výlet a vůbec zjišťovali všechno

Den první Stan jsme sbalili kolem půl šesté a se dvěma úhlednýma taškama vyrazili k recepci. Byli jsme domluvení s manažerkou, že nám je tam uschová. Paní už skutečně čekala, přestože normálně otevírají až v sedm nebo půl osmé. V šest přijel minibus Prodive řízený Japoncem s tragickou angličtinou, spíš japgličtinou teda. V tu chvíli jsme ještě netušili, že je to náš budoucí instruktor. Jinak bychom asi trochu znervózněli. Spolu s námi nasedli u kempu ještě dva Němci. Postupně se bus naplnil a za pár minut nás dovezl k obchodu Prodive v centru Cairns. V obchodě jsme se zapsali, naložili své věci a trpělivě čekali, než se seběhlo dohromady asi třicet lidí. Ti se pak postupně nasoukali do busů a nechali se, včetně nás, odvézt do přístavu. Loď Scubapro je na míru dělaná potápěčská loď pro maximálně 36 lidí. Bydlení je ve dvoulůžkových pokojích a místa byla všude spousta. Kapacita byla skoro vyčerpána, bylo nás 33 a dalších šest lidí z posádky - skipper, kuchařka, supervisor a tři instruk

Ráno jsme se tedy rozhodli vyzkoušet "prý" opravené auto. Do Port Douglas to bylo asi 80 km, takže jsme to riskli. Nějak po půlce cesty se ukázalo očekávatelné a pár km před Port Douglas jsme dali naši standardní přestávku na vychladnutí auta. Asi hodina strávená v Port Douglas se nesla v nepříliš pozitivní náladě a naložení dostatečnými zásobami vody jsme se vydali zpět do Cairns. Zpáteční cestu auto ustálo, takže jsme v Cairns akorát vyhodili Míšu s věcma v kempu, a šli seřvat lidi do servisu a najít nějaký jiný servis. Byli jsme trochu bezradní, ale nakonec nám bylo porazeno zavolat na RACQ, to je obdoba NRMA v NSW. Na infolince, která je mimochodem placena...ať žijou Australské služby...se nám dostalo kontaktů na pár servisů v Cairns. Obešli jsme dva a jelikož byl pátek v prvním nám řekli, že se k tomu dostanou v pondělí a v druhém, že až ve úterý. Takže jsme vyložili věci potřebné na náš třídenní výlet na Velký bariérový útes, a nechali auto napospas prvnímu servisu. Ve

První věc ráno byla pochopitelně odvézt auto do servisu . Nechal jsem Gabču i Míšu v kempu a vyrazil jsem. V servisu mě chlapík přijal v pohodě, chvilku mě nechal v čekací místnosti a pak přiběhl se "super zprávou", že nemáme prasklé těsnění pod hlavou, že to je maximálně vodní pumpa. Trochu se mi to nezdálo, ale co, je to profík. Prý že nejdřív zkusí vyčistit chladič, protože ta pumpa je drahá oprava. OK, říkám, a on mě odváží do kempu. Je určeno, že den strávíme v Cairns , večer si auto vyzvedneme a další den pojedeme dál, tzn do Port Douglas. Šli jsme tedy do Cairns. Je to malé město, cca 100tis obyvatel. Centrum tvoří pobřeží a ulice Esplanade a její blízké okolí. Prošli jsme tedy Esplanade ...člověk by očekával, že taková Esplanade bude uhledný chodníček se spoustou zeleně lemující blankytně modré pobřeží, což v případě Cairns není tak úplně pravda. Cesta a zelené palmy tam skutečně byly, akorát pobřeží začínolo o pár kilometrů dál a proto byl výhled spíše bahnitý. Jedin

Ráno začalo dost dobře. Vstávání časně a báječná snídaně z recepce našeho kempu. Vyrazili jsme a hned po pár metrech zastavili, abychom se koukli na tu slavnou Mission Beach . Byla pěkná, pravda, zrovna byl odliv, pláž byla úplně žlutá a moře teplé. Další cesta vedla opět na sever, směr Innisfail . Městečko jsme projeli a zamířili od něho na západ. V plánu bylo projet tamtudy až do Port Douglas. Po cca 30km jsme zastavili u atrakce jménem Mamu , což je procházka deštným pralesem. Doporučil nám to chlapík na informacích v Inghamu . Stálo to $20 za člověka, ale peněz netřeba litovat, pohled to byl zajímavý. Až potud byl den dobrý. Pokračování už ne. Hned jak jsme vyjeli (řídila Gabča), začala ručička teploty vody v chladícím zařízení ukazovat nepěkné věci. Ač jsem chvíli uklidňoval, že to auto nějak ustojí, neustálo a v jednom z nesčetných kopců začalo vařit (asi kafe, nebo co). Tak jsme si tam skoro hodinku postáli, abychom vychladli. Takhle zblízka jsem takovou událost ještě neviděl a

Z Townsville jsme vyrazili vcelku pozdě, proto jsme dorazili k vodopádu Wallaman po poledni. Byla to také vcelku zajížďka...asi 50 km od hlavní silnice, navíc kus cesty nebyl zpevněn. Ale byli jsme predešlý večer našimi novými známými upozornění, že stojí za to. Padající proud vody ma tuším skoro 300 m. Od vyhlídky nad vodopádem jsme ještě sešli přímo dolů k vodopádu, snažili jsme se dostat před velké balvany přímo pod vodopád, ale nakonec jsme se spokojili pozorováním živočištva v přilehlých tuních. Výstup zpět nahoru byl více než vyčerpávající. Navečer jsme složili hlavu v Mission Beach ...přesněji Wongaling Beach .

Jak už to u mne bývá dobrým zvykem, tak ráno mě migréna neopouštěla a navíc se můj žaludek potýkal s večerním přísunem vína. Proto mě plán tohoto dne a hlavně přesun lodí na Magnetic Island moc netěsil. Ale naštěstí jsem to zvládla v pohodě. Na ostrově jsme si navíc zakoupili lístek na autobus, takže jsme mohli celý den cestovat všemi, dvěma , směry za pouhých šest dolarů. Nejprve jsme dojeli na Horseshoe Bay . Tam mě chytla lehká nevolnost, která byla záhy vyřešena tuňákovou bagetou. Pak jsme popojeli na procházku ( Forts walk )...byl to výstup na kopec, kde bylo jakési opěvnění a pozorovací stanice (jedna přístupná, druhá zavřená, ale nakonec také přístupná)...v každém případě odtamtud byl krásný výhled na okolní zátoky. Průvodce ještě sliboval koaly , ale až na pár ještěrek jsme nic jiného živého neviděli. Aspoň jsme je ale slyšeli. Jelikož frekvence autobusu nebyla z nejčastějších k části Arcadia jsme se přesunuli po vlastní ose. Zkusili jsme šnorchlování na Alma Beach ...pár ryb

Z Airlie Beach jsme to vzali dál na sever. Cestou jsme se zastavili v městě Bowen. Vyjeli na kopec nad městem odkud byl 360 stupňový výhled. Pak jsem se ještě vykoupali na místní pláži a přesunuli se do dalšího města Ayr , kde jsme se ubytovali. Vybraný kemp byl vcelku útulný a hlavně pekelně levný (17 dolarů), tudíž jsme se rozhodli ušetřené peníze roztočit v jednom ze dvou přilehlých barů. Zde jsme ale narazili na nekompromisní barmanku, která mě a poté i Míše odmítla nalít. Mezitím, co jsme mazali pro nějaký průkaz, Jirka jako nejmladší z nás si spokojeně uskrkával své pivo...pěkně nefér. Poté co barmanka zjistila, že nám místo na 18 táhne spíš na 30, hrozně se nám omlouvala a celý večer jsme neměli jediný problém. Další den jsme dorazili do Townsville . Hned jsme se ubytovali v kempu u pláže a vyrazili do města. Příjemnou procházku po promenádě jsme si ještě více zpříjemnili jídlem, kávou a nejakých tím lahodným nápojem...tentokrát bez ukazování průkazu a podobných problémů. Cest

Když jsem ráno vykoukla ze stanu, zdálo se, že naše tři dny v ráji - jak jsou Whitsundays ostrovy nazývány - nebudou zrovna obšťastněny nejlepším počasím. Už u balení stanu se to potvrdilo. Jen co jsme se nasoukali do auta, začalo vydatně pršet. V Airlie Beach - město odkud jsme měli vyrážet na loď - jsme se proto rozhodli přečkat nepohodu v kavárně a dali si na zlepšení nádady vydatnou snídani. Po dobu našeho občerstvování nejen že déšť neustával, ale navíc v celém městě vypadl proud, což dost hatilo plánovené nákupy a navštěvu internetu. Nakonec se to ale trochu umoudřilo, takže jsme zvládli oboje a natěšeni jsme odjeli do přístavu čekat na loď. Podle instrukcí z agentury jsme tam měli být hodinu před naloděním - což se ukázalo jako naprosto zbytečným, protože první člověk se ukázal až asi po 50 minutách. Samotné nalodění proběhlo docela v pohodě. Na horní palubě jsme byli seznámení s chodem lodi (jak se splachuje záchod apod.) a ostatními pravidly. Také nám byla přidělena místa na

Ráno jsme se probudili opět kolem sedmé, už se z toho stává skoro zvyk. Rychle jsme se zabalili, odepsali z hostelu, naskákali do auta, kam už Gabča stihla pěkně srovnat zpátky všechny naše věci, a poodjeli do Hervey Bay na Esplanade , takovou promenádu u pláže. A jali jsme se hledat, kde nám dají snídani. Věřte nevěřte, v 8:15 ráno na maloměstě to není až tak jednoduché. První kavárna nám přišla zbytečně drahá, druhá ale už byla fajn, tak jsme tam usedli a spořádali dvě anglické snídaně (full english breakfast), pár kafí a jeden domácí jumbo muffin. Fantazie, zvlášť po dvou dnech na konzervách. To nám dodalo sílu, abychom vyrazili. Ne moc daleko, už po nějakých 100km jsme opět stavěli ve městě Bundaberg (čtěte Bandabbbrk, jinak se vám Australani budou smát, přestože nevědí, že původní výslovnost je jiná). Každý, kdo v Austrálii nějaký čas pobyl, jistě ví, že toto jméno nese i nejslavnější rum australské provenience, Bundaberg rum nebo zkráceně Bundy . Město Bundaberg je jak jinak do

Ráno jsme vstali časně, už před půl šestou. Před recepcí hostelu na nás čekala Toyota Landcruiser , lepší než jsme čekali. Sice Toyota jako Toyota (připomínám, že my jezdíme v Toyota Camry ), ale dalo to trochu práce zvyknout si na tak velké auto. Po krátké instruktáži k řízení s pohonem všech čtyřech (4WD) a k ježdění po písku jsme dostali klíčky a vyrazili přeházet věci z jednoho auta do druhého. Jak jsme až později zjistili, udělali jsme to téměř dokonale, až na jednu drobnost - tyčky od stanu. Bez těch se stan postavit nedá, ale k tomu až pozdějí. Jakmile bylo vše naloženo, vyrazili jsme - špatným směrem, jak jinak. Trochu jsme si pobloudili po Hervey Bay, ale jeden dotaz na člověka na ulici a už jsme pádili správným směrem, k River Heads , místu, odkud odjíždí trajekt na Fraser Island . Cesta to byla nečekaně dlouhá, přinejmenším půlhodina, takže jsme dorazili jen pár minut před odjezdem lodi v 7:15. Nalodili jsme se mezi posledními auty a záhy jsme vypluli. Plavba zabrala asi 50

Sice moc nepršelo, ale ráno nás bohužel nepřivítalo nejvlídněji. Po rychlé snídani, jsme se i tak vypravili do města. Kemp byl docela blízko centra, takže jsme to dali pěšky. Procházka nás ale natolik zmohla, že po dosažení výchozího bodu, jsme zapadli do místní nádražky a trochu doplnili energii. Pak už jsme pokračovali dle našeho průvodce Lonely Planet. Jedna historická...dokonce už možná 100 let stará...budova míjela další a další. Takže po pár metrech jsme opět zapadli do jedné z putik na občerstvení. Když jsme poté prohlídli Parliament House a zrovna rekonstruovaný Old Parlament House vypravili jsme se na opačný břeh řeky k velkému ruskému kolu. Zde jsme ještě objevili Pagodu z výstavy Expo a příjemný park na relax. Jelikož jsme tak nějak ušetřili den oproti našemu plánu, na druhý den jsme se vypravili kousek na západ do Koala parku . Taková malá ZOO, kde krom Koalího duchoďáku a mateřské školky, je pavilón plazů, sem tam nějaký krokodýl, pár dravých ptáků a samozřejě klokani a

Ráno jsme si trošku pospali, protože jsme se rozhodli zůstat v kempu i další noc. Překvapením proto bylo, že nám Jirka po návratu z recepce sdělil, že naše místo už je na další noc zarezervovaný. No takže jsme rychle sbalili stan a vyrazili k cíly dnešního dne a to Movie Worldu ...což je tématický zábavní park ve stylu filmů. Hned u brány nás uvítala ohromná horská dráha. S Míšou jsme ji hned zavrhli a vypravili se na průzkum. Na konci byla vesnička ala divoký západ a také takový sešup člunem z velkýho kopce. To nás s Míšou hned zaujalo, a proto jsme se postavili do fronty na loďku. Jirka vzhledem k vlhkosti této atrakce raději počkal s foťákama dole před atrakci. Původně jsme čekali, že jen nastoupíme do člunu, vyvezem se nahoru a pak se svezem dolů. Ale hned na začátku jsme jen trochu popolezli a už jsme padali pozadu do jakéhosi vodou zaplněného dolíku. V tu chvilku se mě zmocnila panika. Tím pádem jsem si plavbu zbytkem westernového městečka moc neužila. Pak už jsem se jen křečovit

Tak jsme se tedy rozhodli a 19. září jsme našlápli náš rodinný vůz Toyota Camry, nabrali naši kamarádku Míšu, která nás aspoň do Cairns bude rozptylovat a vyrazili jsme ze Sydney směr sever. Samotné balení věcí do auto nám zabralo docela dost času, takže jsme samozřejmě chytli pateční odpolední špičku. Navíc jsme po 11 hodinách letu, kdy jsme sotva zamhouřili oka, nebyli úplně svěží, takže jsme dorazili jen do Hunter Halley a našeho oblíbeného kempu v Cessnocku . Na další den jsme naštěstí nabrali trochu energie a dojeli až do Coffs Harbour (se zastávkou v Nelsons Bay , kde jsme původně mysleli, že něco zajímavého bude a dospěli jsme k závěru, že tam zajímavého není vůbec nic). Cestou do Coffs Harbour nás nepotěšilo přehřívající se auto a předpověď počasí na noc. Do auta jsme dolili vodu a statečně postavili stan, který jsme při noční bouřce museli dost přidržovat, aby vydržel…poprvé jsem byla ráda, že jsem přibrala nějaké to kilo. Další den jsme vyrazili do Byron Bay . Ještě jsme ce

Jak jste si všimli, poslední dobou píšeme dost sporadicky. Začali jsme totiž už naši cestu kolem Austrálie a nejsme moc často u počítače. Ale žádné strachy, zážitky i fotky pečlivě zaznamenáváme a postupně se sem všechno dostane. Právě teď jsme ve státě Queensland a chystáme se vyplout na dvoudenní plavbu po Whitsundays. Drže palce, ať se vrátíme, a těšte se na milión fotek :) Cestování zdar!

Stejně jako při letu do ČR jsme si naplánovali takzvaný stop over , mezizastávku. Při letu zpátky to byl Hong Kong . V tomhle městě jsme ještě nebyli a zdálo se to jako dobrá příležitost se tam alespoň narychlo podívat. Let s Lufthansou nebyl o mnoho lepší než let Singapore-Mnichov, přesněji byl co do kvality úplně stejný. Snad jen letušky a letušáci byli milejší (a hezčí). Ale i hnedka přílet do Hong Kongu byl dost nasírající. Dost málo jsem spal (to je vůbec můj problém při dlouhých letech) a po výlezu z letiště jsme vyrazili vyměnit peníze. Naneštěstí jsem si nepamatoval PINy ani jedné ze svých karet. Po několika pokusech a nouzové kontrole PINu uloženého na internetu jsem zjistil, že mi PIN na kreditní kartu dokonce nefunguje. Na podpis mi nikde nic nedají. Nakonec jsme vybrali peníze z poslední zbylé karty, české kreditní (čtvrtá v pořadí) - sice drškuju na Českou spořitelnu jak jen můžu, ale v tomhle případě nezklamala. Dále, vylezli jsme ven, našli autobus, který měl jet k našem

Tak jedeme domů na asi šestitýdenní návštěvu rodiny, přátel a dvou svateb našich kamarádů. Abychom si zpestřili cestu a lépe se vyrovnali s časovým posun zastavili jsme se na jeden den v Singaporu . Před odletem ze Sydney jsem samozřejmě trpěla mou standardní cestovní horečkou a to hlavně proto, že jsme se snažila natřikrát sbalit všechny naše věci tzn. jednou domů, jednou na cestovani po Austrálii a zbytek do Činy. Na letiště nás odvezl náš známý Dušan. Dorazili jsme docela brzo, ale já jsem aspoň byla v klidu. Po pár hodinách čekání jsme zjistili, že náš let je o pár hodin opožděný, takže místo ve 4 odpoledne jsme měli letět až kolem 7 večer. Byli jsme trochu rozmrzelí, ale nakonec jsme to rozdýchali pár drinky sponzorovanými naší leteckou společností. Kolem sedmé už jsem byla tak rozptýlená, že už mě vůbec nevzrušoval nahlášený důvod zpoždění, a to technické problémy letadla. A na nedávné nouzové přistání letadla této letecké společnosti jsem si už ani nevzdechla. Let probíhal v p