Fraser Island, spousta písku

Ráno jsme vstali časně, už před půl šestou. Před recepcí hostelu na nás čekala Toyota Landcruiser, lepší než jsme čekali. Sice Toyota jako Toyota (připomínám, že my jezdíme v Toyota Camry), ale dalo to trochu práce zvyknout si na tak velké auto. Po krátké instruktáži k řízení s pohonem všech čtyřech (4WD) a k ježdění po písku jsme dostali klíčky a vyrazili přeházet věci z jednoho auta do druhého. Jak jsme až později zjistili, udělali jsme to téměř dokonale, až na jednu drobnost - tyčky od stanu. Bez těch se stan postavit nedá, ale k tomu až pozdějí.
Jakmile bylo vše naloženo, vyrazili jsme - špatným směrem, jak jinak. Trochu jsme si pobloudili po Hervey Bay, ale jeden dotaz na člověka na ulici a už jsme pádili správným směrem, k River Heads, místu, odkud odjíždí trajekt na Fraser Island. Cesta to byla nečekaně dlouhá, přinejmenším půlhodina, takže jsme dorazili jen pár minut před odjezdem lodi v 7:15. Nalodili jsme se mezi posledními auty a záhy jsme vypluli. Plavba zabrala asi 50 minut. Pak už to byla rychlovka, v městečku Kingfisher Bay na ostrově jsme vyjeli naopak mezi prvními a zamířili na parkoviště. Pak jsme zašli na recepci místního resortu, kde jsme museli zakoupit povolení pro auto k vjezdu do národního parku Great Sandy National Park a povolení ke kempování tamtéž. To nám sice chvíli zabralo, ale kolem deváté už jsme stáli na konci asfaltové silnice a před námi jen písčitá cesta. Po upuštění pneumatik na cca 3/4 původního tlaku jsme směle vyrazili vpřed.



Jestli jsem napsal, že chvilku trvalo přeorientovat se ze řízení osobáku na Landcruiser, zvyknout si na ježdění bez silnice zabralo déle. První minuty až hodiny jsem nevěděl, co si dovolit, takže jsme jeli 10-20 km/h a byli jsme rádi. Pravda, trochu mě zaráželo, že ostatní auta mě předjíždějí (resp já je pouštím, jelikož všude je jen jeden pruh s občasným vyhýbacím prostorem). Ale i přesto při pohledu na půlmetrové jámy v písku, kořeny čouhající až bůhví kam, měkký hluboký písek a podobné jevy jsem vůbec neměl chuť zrychlovat. Cesta z Kingfisher Bay na Eastern Beach nám díky tomu zabrala něco přes hodinu, přestože je to jen kolem 15km. Až tam jsme jeli jen lesem, pořád jen stejný pohled na písečnou cestu a stromy kolem, na nebe vidět jen škvírami mezi stromy. Ale na konci se nám otevřel neskutečný pohled - nehorázně dlouhá pláž táhnoucí se na obě strany, přímo před vjezdem na naši cestu (jménem Cornwells Break Road) auto uvíznuté v písku a asi 10 lidí pomáhajících ho vyprostit, báječně modré nebe i moře, a na té dlouhé pláži auta svištící sem a tam rychlostí kolem 80 km/h jako po dálnici. Ta pláž se jmenuje Seventy five mile beach, a pravděpodobně to s její délkou něco společného mít bude - 75 mil. Nelenili jsme, vyfotili si vše kolem a hnedka se zařadili mezi svištící auta. Naše cesta vedla na sever.
Na pláži se dalo jet mnohem rychleji, vlhký písek je tvrdý a neklouže, jediné zpomalovače byly občasné hrbolky suchého písku, lidé chodící přes "silnici" (rybáři, turisté jako my, a podobní), občasný potok vtékající do moře, a v neposlední řadě policie. Ano, i ta tam byla. Místo krajnic sloužil příboj na jedné straně a měkký (suchý) písek na druhé. To nám dávalo většinou deset a víc metrů širokou dráhu. Za pár minut jsme zjistili, že dráha není dost široká jen pro nás, ale i pro letadla - na pláži stálo zaparkované malé letadlo a mělo vyznačený začátek a konec své dráhy, kde auta museli při přistávání a vzletu uhybat. Pozdějí na jiném místě jsme to i zažili.
První zastávka byla hned za rohem a jmenovala se Eli Creek. To je vcelku velký potok vtékající do moře, je děsně čistý a hlavně má dostatečně silný proud, takže lidé dojdou po dřevěném chodníku kus do lesa, skočí do potoka a na lehátkách a jiných nafukovacích nesmyslech se nechávají nést až k pláži. Prostě přírodní tobogán, i když dost pomalý, bez té nafukovací věci to moc nefunguje, jak se Míša přesvědčila. Musela potok proplavat či projít. My s Gabčou jsme si to nechali ujít, vstup po kolena nás přesvědčil, že na tak studenou vodu nám až takové vedro není (do té doby jsme seděli v autě a jeli lesem, takže vedro na nás moc nemohlo).
Druhá a podle itineráře (od cestovky) poslední zastávka na pláži byl vrak lodi Moheno. Tahle loď byla původně luxusní parník jezdící začátkem dvacátého století po světě, ale nakonec byla roku 1935 prodána do starého železa a Japonci si ji chtěli odtáhnout do Japonska. To se jim ale kvůli nečekanému cyklonu nepovedlo a loď byla vržena na pobřeží Fraser Island. Vytáhnout ji nešlo, tak ji tam nechali a ona si tak leží dodnes, jen trochu rezne a zahrabává se do písku.
Po pláži se dá jezdit jen za odlivu, což pro nás znamenalo asi do čtyř odpoledne. Bylo teprve poledne, takže jsme se rozhodli pokračovat dále na sever. Jeli jsme, jeli. Všichni - Míša i Gabča se pěkně projeli po pláži. Za asi půl hodiny jsme stáli i vršku Indian Head, jeden z mysů na severu ostrova. Abychom pořád neseděli v autě, dali jsme si pěší výšlap nahoru. Byl to kousek, ale ten výhled by stál i za delší cestu. Celá pláž před námi, na druhé straně malá laguna, a ze samotného útesu vlny tříštící se o skály. Ve vlnách plavalo několik rejnoků (sting ray, po místním), pár turistů se zmínilo, že jen o chvíli dřívě viděli i delfíny, my bohužel ne. A po slibovaných žralocích ani vidu, ani slechu.
Na Indian Head jsme se otočili a začali se vracet zpátky na jih. Jeli jsme bez zastávky až k vraku Moheno, kde nás ne zcela dobrovolně zastavili policisti a donutili v tu chvíli zrovna řídící Gabču dýchnout do trubičky. Byli jsme zcela alkoholu-prosti, takže nás zase rychle nechali jet. Ale brali to tam napořád, stavěli všechna projíždějící auta v obou směrech. Podle toho, kolik jsme tam všude viděli chlastu, museli někoho dřív nebo později čapnout. Snad možná ten v Austrálii povolený limit někoho mohl zachránit.
Pokud jít na procházku do Red Canyon nám nevyšel, jelikož jsme ho přejeli. Namísto toho jsme zastavili u The Pinnacles, taky červených skal. Bohužel to tam zrovna bylo zavřené, takže jsme toho moc neviděli.
Už se připozdívalo, takže jsme jeli až na naplánované tábořiště Cornwells Break Camp Zone, u té cesty ze které jsme přijeli a po které jsme potřebovali následující ráno pokračovat zase do vnitrozemí. Jako na potvoru jsme to zase přejeli, takže jsme se aspoň podívali do Eurong, což je místní pravděpodobně osídlení a určitě hotel a policejní stanice. Nečekejte zase moc, zašli jsme se podívat a je tam jen pár budov v písku, rozhodně nic co by připomínalo město. Na druhou stranu před Eurongem na pláži přistávají letadla, je tam heliport, policejní stanice, a podle letáků i bazén a podobné vymoženosti. Pro nás z toho nejzajímavější bylo nabrání vody.
Pozvolnou jízdou zpět na sever a velmi pečlivou kontrolou cedulí a vjezdů do vnitrozemí se nám podařilo konečně dorazit do kempu, přesněji zóny vyhrazené jako kemp, nijak se neliší od jiných míst na ostrově. Našli jsme si příhodně klidné a skryté místečko na spaní a jali se vybalovat. Právě tady jsme zjistili, že přeze všechny přípravy se chybička vloudit může a že bez tyček to stát nebude. Brainstorming nouzových plánů zavrhl spaní venku a skončil tím, že se tu jednu noc vyspíme v autě. Beztak je dost velké, věci se přerovnají na přední sedačky a bude to. Tak velké bylo dost, ale zrovna pro mne krátké. Nejsem zrovna čahoun, svými 180cm nikde neohromuji, z davu nečním a o futra hlavou nemlátím, přesto mi 10cm prostoru k pohodlí chybělo. Myslel jsem, že to nějak půjde, až noc a bolavá kolena mě poučily, že nohy je prostě potřeba občas natáhnout.
Po nachystání spaní v autě a kompletním přerovnání zavazadel jsme usedli k nedělní večeři. Kam jinam než do písku, ten je ostatně všude. Všude jako fakt všude, kam se podíváte nebo šáhnete, všude písek. K večeři, stejně jako k obědu, byly konzervy. Vařič ani jiný přístroj na vaření jsme s sebou netahali, na dva dny nám to přišlo zbytečné.
Až na tu jednu blešku vše nasvědčovalo tomu, že se schyluje k nudnému závěru dne, koukneme se na film a zalehneme do spacáků. Když v tom, zrovna když jsem si čistil zuby, přijelo auto, z něj vyběhly dvě Angličanky, prohodili pár slov s Gabčou a Míšou, a odjeli. Zpovzdálí od zubů jsem pouze zaslechl otázku, zdali je prý vytáhneme. Uh, no, proč vlastně ne, když nám řeknou co, odkud a čím. Brzy se vše vyjasnilo, ale nevyřešilo. Holčiny byly jen částí celkem osmičlenné skupiny (všichni v jednom autě, starší Landcruiser), která uvízla v písku asi půlhodinu jízdy daleko v lese. Mimoto ještě narazili kolem do něčeho tvrdého, ohnuli si ráfek a kolo utíkalo. Z písku se nějak vyprostily, ale musely jet rychle k pláži a lidi tam z nějakého důvodu nechat. Dole hnedka začaly holčiny řešit, jak zajet pro trosečníky. Banda chlapíků z vedlejšího ležení se nabídla, že vymění kolo (naštěstí měly rezervu), a my se vydali zachraňovat. Neujeli jsme ani dvacet metrů, když jsme zjistili, že na tu cestu se nevyhrabeme, bylo to do zatáčky. První pokus objet celý kemp se nevyvedl, na druhé straně cestu blokovala dvě uvíznutá auta a taky je tam lidi tahali. Projeli jsme tedy problémovou křižovatku rovně až na pláž a zkusili jiný směr, ale tam nám pro změnu v cestě bránil hluboký písek, kde byly zjevné díry po dříve zahrabaném autě. Pár pokusů tohle projet či obět zklamalo, takže jsme to vzdali ve chvíli, kdy přijel další člověk schopnější v hrabání se v písku a nabídl se, že tam zajede. Postupující příliv nám taky odvahy moc nedodal, nebylo už skoro ani kde se na pláži otočit.
Vrátil jsem se tedy s drobnými obtížemi a sklopenou hlavou zpátky k našemu místu a aspoň pomáhal postavit pro ty lidi stany. Má to ale šťastný konec, za pár minut banda Anglánů vyskákala z auta, které pro ně dojelo asi 15 minut směrem do vnitrozemí, zaradovali se, že mají vyměněné kolo a nachystané stany, a začali chlastat. Ty dvě holky vypadali jako kdyby je někdo zrovna pustil z cely smrti.
My se vrátili k původnímu plánu, koukli na Pelíšky a v klidu a pokoji (ehm, autě) usnuli kolem půl desáté.

Druhého dne jsme vstali už kolem sedmé. Taky kdo by spal déle, když usnul před desátou, že jo. Hned při čištění zubů jsem si všiml takové vyhrabané jámy v písku. Po mnoha předchozích poučeních jsem věděl, že je to od dinga, který hledal něco k snědku. No a taky byla všude kolem jámy spousta psích ťápot, no.
Po rychlé snídani na stojáka jsme vše sbalili a vyrazili. Počáteční obavy, jak vyjedeme ten kopec, do kterého jsem se předchozí večer nedokázal vyškrábat, se ukázaly jako plané. Včerejšek totiž byl vynikající trénink, takže tentokrát jsem najisto projel až na pláž (kde pokračující odliv uvolňoval stále víc a víc místa pro silnici), otočil se, rozjel, a do kopce jsme se vyhrabali na první pokus. Dojeli jsme až k vyhlídce na písečnou pláň, tam na pár minut zastavili, a pak pokračovali k jezeru Lake Wabby. Nehody se nám však nevyhnuli, po pár kilometrech jsme také nemohli hlubokým pískem projet, ale den ježdění v těhle podmínkách a s takovým autem byl znát - už jsme to zvládli. Jak jsem tak napjatě pozoroval cestu, zahlédl jsem jednou skoro metrovou ještěrku guana utíkat těsně před naším autem. Bylo docela brzo ráno, takže se asi vyhřívala v písku na cestě.
U Lake Wabby na nás čekalo prázdné parkoviště a toalety. Taky voda na nabrání, ale tentokrát cedule o tom, že voda se má před použitím ošetřit, nekecala. Voda smrděla chlórem jako kdybyste ji právě nabrali z plavečáku. Chvíli po nás dorazil na parkoviště autobus plný lidí.
Vydali jsme se na vyhlídku na jezero, ta byla jen pár stovek metrů a byla celkem dobrá. Další kilometr nás zavedl k jezeru samému. Bylo sladkovodní, křišťálově čisté a z jedné strany břeh tvořil písek. Ne ledajaký, tenhle písek byl okrajem obrovské duny a ta zas byla součástí celkem velké písečné plochy, taková malá Sahara. Pro mě to byly úchvatné scenérie, takže foťáku jsem žhavil spoušť, co to jen šlo. Pravda, fotky vyšly pěkně, jen trochu jednotvárně - písek, písek, nebe, voda, kus lesa, písek. Kolem té deváté ráno nebylo u vody moc lidí, postupně ale začaly přibývat. Voda byla skvělá na plavání, a duny na okraji byly ještě lepší - běhání, skákání, klouzání. Zvlášť pokud někdo měl s sebou bodyboard nebo jinou desku, daly se s tím dělat divy. Pokud se tam někdo vypravíte, určitě si s sebou bodyboard vezměte a sklouzněte se po písku až do vody. Přeplavali jsme s Gabčou jezero, prošli kus pouště, Míša mezitím přidala ke svému už tak drzému opálení ještě trochu, a vrátili jsme se k autu kolem jedenácté. Tou dobou byly už břehy jezera obsypané lidmi.
Pokračovali jsme po cestě dál směrem k dalšímu z jezer v této oblasti, Lake McKenzie. To je o dost větší, má pozvolnější klesání a jen běžnou pláž, ne tu kolmou dunu. Tady bylo lidí ještě více, parkoviště při našem příjezdu v půl jedné dokonce zcela plné, takže jsme jen rychle skočili do vody a vyráželi zase pryč. Těsně před odjezdem se kolem auta mihl jakoby pes. Opět, díky všem poučkám a instruktážním videím jsem neomylně poznal psa dingo, jiný totiž na ostrově asi nebude jen tak pobíhat. Normálně se tak procházel po parkovišti a lidi si ho fotili. V jednu chvíli dost rychle vyběhl ke stromu a my viděli dva rychlé pohyby, jak dvě guany lezou bleskurychle nahoru. Pak už jsme jeli pryč.
Tím v podstatě skončila naše cesta po Fraser Island, protože odsud jsme jeli už přímo do Kingfisher Bay, odkud měl za dvě hodiny odjíždět trajekt zpět na pevninu. Dorazili jsme s velkou rezervou, ale plánujte to, když nevíte, kde se zaseknete kolem v písku nebo kde bude bloklá cesta. V Kingfisher Bay jsme chtěli dofouknout kola na silniční provoz, ale u benzínky jim prý ukradli hadici a na novou se čeká - tak vida, přeci jen se tu krade. Takže nezbylo než se trochu pocourat, počkat, a kolem čtvrté najet na trajekt a nechat se dopravit zpátky do River Heads. Tentokrát byl trajekt dost plný, kolem dvaceti aut. Cestou tam nás byla stěží polovina - je to znát, v sedm ráno moc lidí nejezdí. V River Heads jsme konečně nabrali vzduch do kol a plnou rychlostí si to řítili do hostelu v Hervey Bay. Cestou jsme ještě nabrali naftu do obou nádrží, ačkoliv nám původně tvrdili, že nevyjedeme ani tu jednu. Druhou jsme skutečně jen tak trochu zažbluňkali, ale hodila se. V hostelu jsme se mimojiné dozvěděli, že jsme auto měli dovézt jinam, ale co, auto si vzali, pokoj nám taky dali, tak se nic nestalo. Po přesunutí věcí do našeho auta a umytí nám už síly na celý den plánovanou večeři nezbyly, takže Gabča s Míšou vytuhnuli na postelích a já do půl jedenácté sepisoval tyhle zážitky, aby se mi do zítřka nevykouřili z hlavy.

Fakta
- Fraser Island je největší písečný ostrov na světě.
- Celkově jsme po Fraser Island najezdili kolem 200km, a z toho pravěpodobně přes polovinu po pláži, což byla hračka. Na ostrovních cestách už horší a chvílemi i dobrodružné.
- Je to oblíbená destinace vážných turistů i baťůžkářů z celého světa.
- Pokud nebydlíte v hotelu (určitě je v Kingfisher Bay a Eurong, ale možná byly někde schované i další), vyplatí se mít s sebou dost vody, benzínu, potravin a nějaké to nářadí.
- Jezdí tam pouze offroady, jak malé osobní, tak i velké autobusy.
- Cesty i pláže jsou velmi frekventované a lidé si pomáhají, takže strach z potíží není třeba mít, vždycky se najde někde, kdo vytáhne z písku.
- Z nějakého důvodu tam hrozně moc lidí chytá ryby.
- Všude jsou cedule upozorňující na nekrmení dinga. V průvodci Lonely planet jsem se dočetl, že před lety dingové začali napadat malé děti, protože byli zvyklí na krmení od lidí. Proto vláda začala dost tvrdě postihovat jakýkoliv kontakt se zvířaty.