Zpátky do Sydney - dva dny v Hong Kongu

Stejně jako při letu do ČR jsme si naplánovali takzvaný stop over, mezizastávku. Při letu zpátky to byl Hong Kong. V tomhle městě jsme ještě nebyli a zdálo se to jako dobrá příležitost se tam alespoň narychlo podívat.
Let s Lufthansou nebyl o mnoho lepší než let Singapore-Mnichov, přesněji byl co do kvality úplně stejný. Snad jen letušky a letušáci byli milejší (a hezčí).
Ale i hnedka přílet do Hong Kongu byl dost nasírající. Dost málo jsem spal (to je vůbec můj problém při dlouhých letech) a po výlezu z letiště jsme vyrazili vyměnit peníze. Naneštěstí jsem si nepamatoval PINy ani jedné ze svých karet. Po několika pokusech a nouzové kontrole PINu uloženého na internetu jsem zjistil, že mi PIN na kreditní kartu dokonce nefunguje. Na podpis mi nikde nic nedají. Nakonec jsme vybrali peníze z poslední zbylé karty, české kreditní (čtvrtá v pořadí) - sice drškuju na Českou spořitelnu jak jen můžu, ale v tomhle případě nezklamala. Dále, vylezli jsme ven, našli autobus, který měl jet k našemu zarezervovanému hostelu, a po několika minutách čekání, když autobus přijel, autobusák nám bez zaváhání oznámil "no change" - že nevrací, musíme mít přesnou částku. Naše čerstvě vybrané pětistovky nějak nefungovaly. Takže jsme klusali zpátky na nádraží a tam koupili lístek.



Pak už následovala pohodová cesta asi hodinu k hostelu do čtvrti Kowloon na ulici Nathan Road. Ten měl být v 16. patře budovy Mirador Mansion. Nebyl. Cestou výtahem nás odchytl Číňan, jestli jedeme do Kowloon New Hostel. Jeli. Tak že prý to musíme do patra třináctého, kde je recepce. Recepce spočívala ve skládacím stolku rozloženém na chodbě a ve slečně sedící u něj. Ta nám pověděla, že jestli chceme středně velký pokoj (dokonce s oknem), bude to o něco dražší. Spali jsme jen jednu noc, takže jsme nechtěli, ale stejně nám ho dala za cenu malého (jak jinak bez okna). Že prý ten malý není ještě připravený a jistě jsme unaveni, což byla i pravda. Nechali jsme se do něj nadšeně odvést (patro desáté).
Pokoj nás překvapil dvou rozlehlostí - připraveni na stísněné prostory, o kterých nám nespočet lidí vyprávěl, to nebylo až tak zlé - tři lůžka, samostatná koupelna, která se dala i zavřít, a považte, i stůl! O několik minut později však přiběhl malý ošklivý Číňaň a vehementně nás začal přemisťovat do vedlejšího pokoje, který nám prý skutečně patří. Najednou asi volný byl. Byli jsme oba tak vyplivaní, že ani jeden z nás neprotestoval, což by si ten skrček zasloužil. Díky tomu jsme měli to ště;stí poznat i pokoj malý. Okno měl, ale my neměli odvahu zjišťovat, kam vede. Klimatizace začala čas od času vydávat prapodivné zvuky, ale po dvou třech ranách z boku to vždycky přešlo. Pokoj celý měl tak metr a půl na dva a půl, a to včetně koupelny. No, možná mu pár centimetrů ubírám, řekněme že měl ty metry tři. I jeden člověk měl co dělat, aby se uhnul dveřím.
Po prohlédnutí tohoto našeho nového bydliště jsme usoudili, že zas až tak unavení ještě nejsme, a že vyrazíme do ulic na průzkum Kowloonu. Nathan Rd je jednou z hlavních tepen celé této živé části Hong Kongu, takže jsme nemuseli daleko - všude se něco dělo nebo prodávalo. Prolezli jsme pár obchodů, nakoupili vodu a nějaké jídlo (mimochodem náš první výběr byl dost špatný, ale co se dá dělat, bez obrázků to prostě moc nejde). Vyrazili jsme od hostelu na jih, což nás dost rychle dovedlo k přístavu trajektů spojujících Kowloon s dalšími ostrovy (Hong Kong je celý rozmístěný na několika ostrovech, není to souvislé město). Možná i díky únavě, ale především na základě výborného osobního rychloprůvodce, který sepsala Gabča (na základě Lonely planet, Wikipedie a spousty jiných zdrojů), jsme vybrali za denní cíl ostrov Lantau, jeden vzdálenější ale dost zajímavý. Trajekt nám zrovna jel, dokonce zrychlený (pro obzvatele Sydney - stejně jako JetCat na Manly), takže jsme na něj naskočili a za přesně půl hodiny už vystupovali na východní části Lantau. Kolem přístavu byly vyrovnány tisíce kol, prostě parkoviště. Odtud jsme jeli autobusem číslo 2 do vesnice Ngong Ping na západní (takže opačné) straně ostrova, podle Gabčina průvodce prý v 500 m.n.m., což je dost možné, poněvadž ta hodinová cesta připomínala spíš horskou dráhu než autobus. Ngong Ping byl zajímavý tím, že v/u něj leží klášter Po Lin, u kterého pro změnu sedí Buddha. A ne lecjaký, ale největší sedící pod širým nebem na světě. Dost komplikovaná klasifikace, asi chtěli najít, v čem je tenhle nejlepší. Fakt je, že byl docela majestátní, leze se k němu po schodech (v počtu 260) a socha vypadá velká i z dálky. Pojmenovaný je Tian Tan - netuším, co to znamená (tipuju něco jako velká socha).
Na Lantau je k vidění ještě pár vesnic, jako třeba Tai O, nebo úžasně dlouhá lanovka, ale díky nedostatku času jsme tyhle atrakce vynechali a po prohlídce samotného kláštera Po Lin vyrazili stejným busem zpátky, a pak běžným (hodinovým) trajektem zpět. Na Gabču už dolehl spánkový deficit a na trajektu usnula. Kvůli tomu neviděla dost úchvatný pohled na ostrov Hong Kong. Po rychlém přestupu na trajekt do Kowloonu a dalších 10 minutách jízdy jsme už kráčeli směrem k Night Market, známému nočnímu trhu v uličce Temple St. Ještě cestou jsme prošli Kowloon Park, vcelku hezký parčík, který měl na jedné straně plavecké (a možná i jinak sportovní) centrum. Přestože byla už noc (tj tma), bylo vedro jak v sauně a při pohledu na ty lidi cachtající se v několika bazénech nás o to víc zalil pot. Jenže pro plavky se nám už nechtělo.
Celý Kowloon byl kolem té deváté večer nabitý lidma, všude to žilo, od obchodů až po restaurace. Night Market sám byla spousta stánků postavených všude po ulicích, dalo se tam koupit cokoliv od hi-tech věciček (LCD panely do aut, mikrokamery) přes suvenýry a zaručeně falešné Rolexky, až po šunt největšího kalibru. Na kvalitu se tu nikdo neptá, ale levné to všechno bylo až hanba.
Nakonec jsme sedli do jedné z restaurací na ulici a dali si nudle s mořskými breberkami a pivo jménem Tsingtao Beer, které se nakonec ukázalo jako fakt dobré. Jiné než české, ale dobré.

Pár obecných postřehů:
- nevím, co to bylo, ale celé město i všechny ostrovy byly zahaleny v jakémsi oparu. Kouř to nebyl, mlha nejspíš také ne, takže nás napadl jedině smog. Bylo vidět jen několik set metrů, a barvy byly v dálce dost nejasné. Je to dost vidět na fotkách. Vzhledem k fotkám na internetu a k pohledům to ale asi není stálý stav.
- všude je plno mrakodrapů, ale zdaleka ne všechny jsou tak pěkně naleštěné a zánovní jako v centru. A i tam se najdou mezi dvěma bankami dost oprýskané a zašedlé budovy, vedle kterých by klasický český třicetiletý panelák vypadal jako z katalogu. V jednom takovém jsme měli to potěšení přebývat - uvnitř to až tak zlé nebylo, ale ani tak by to člověka zrovna netáhlo přestěhovat se do Hong Kongu.

Druhý den se nám moc nepovedlo časné vstávání, přeci jen ten šestihodinový časový posun znát je.
Cílem následujícího dne byl ostrov Hong Kong. Spousty moderních mrakodrapů, velkých firem, a všudypřítomného smogu. Cestu jsme už znali - z přístavu na jihu Kowloonu za dva hongkongské dolary až na Central Pier. Odtamtud pěšky směrem ke Graham St, kde začíná 800m dlouhý eskalátor, nejdelší na světě. Ten vás postupně může dovézt až někam nahoru - ale to nás až tak moc nezajímalo. Došli jsme k němu, ale on se tak nějak pohyboval spíš dolů, což by při pokusu dostat se po něm nahoru znamenalo celkem dost práce. Nicméně jsme vzdělaní lidé a po chvíli jsme se dočetli, že do 10.00 jede dolů, a od 10.20 až do večera zase nahoru. Takže jsme potřebovali jen pár minut počkat. Čekání jsme si zkrátili procházkou po okolních ulicích, třeba Li Yuen St East, kde se zrovna chystaly otevřít pouliční obchůdky, opět se vším možným, od jídla až po nářadí.
V 10.20 skutečně přijela průvodčí (ano, je to jen eskalátor), zastavila lidi, a za pár sekund se začal pás sunout nahoru. Hnedka jsme naskočili a jeli. Jeli a jeli, udělali pár kroků k dalšímu (vždy takové výstupní/nástupní ostrůvky či zatáčky), jeli dál, až nás to přestalo bavit a slezli jsme. To bylo někde kolem Caine Rd. Odtamtud jsme šli opět po svých kolem St John's Cathedral do Hong Kong Parku, pak kolem budovy Bank of China (mimochodem jedna z nejvyšších budov na světě, ačkoliv v Hong Kongu jsou snad i vyšší - ale z hlavy nevím, jen tahle mne napadá), až k Convention and Exhibition Centre. Před touhle budovou je pamětní socha zlaté Bauhinie (nějaké kytka), která byla vztyčena v roce 1997 při oficiálním předání Hong Kongu Číně.
Měli jsme po tom dni chození plné zuby, takže už jsme jen naskočili na sousedním Chan Wai Ferry Pier na trajekt a jeli zpátky do Kowloonu. Tam jsme se trochu prošli, vyzvedli si batohy z úschovy a mazali zpátky na letiště chytit letadlo do Sydney.
Na letišti jsme měli už jen jeden zajímavý zážitek, a sice sprchu. Teda sprchu jsme už zažili i před tím, ale tahle byla speciální, přesněji nejdražší jakou jsem si kdy v životě dal. Po dni v Hong Kongu jsme byli zpocení jako potkani, takže představa sezení deset hodin v letadle v tomhle stavu nebyla moc hezká. Hledali jsme sprchu a našli jen jedinou, v nějaké luxusní lounge, kde si za sprchu řekli 120 HKD za osobu. No, co se dalo dělat, peníze jsme ještě měli a lepší utratit je a být čistý než si domu přivézt kraviny a smrdět. Sprcha byla ale vážně báječná, to se musí nechat.