Daintree

Jelikož Gabča předchozí den usnula velmi brzy, ráno pochopitelně velmi brzy procitla a začala budit mě. Já už tak nadšený nebyl, takže jsem první hodinu, až do osmi, odolával. Až příslibem snídaně ve formě krupičné kaše mne přesvědčila. Další hodinu trvalo, než jsme se najedli, vyhrabali a skutečně odjeli. Mezitím se mi ale stala vtipná příhoda. Když jsem se vydal opláchnout hrnek, byl jsem líný zajít do kuchyňky, takže jsem použil kohoutky u našeho místa určené k napouštění nádrže na vodu v autě. Když jsem kohoutkem otočil, voda dost rychle vytryskla a v hrnku jsem viděl něco černého. První dojem, že je to jen nějaký usazený sajrajt ale vystřídalo mírné překvapení, když jsme zjistil, že je to asi dvoucentimetrová žába. Asi si tak odpočívala a já jí naráz vyplivnul do hrnku.



Hned po vyjetí jsme zase zastavili, jen o pár kilometrů dále v Daintree Wild ZOO, takovém malém parčíku s místními zviřátky. U vchodu nás uvítalo první zviřátko, papoušek řvoucí "Hello" na všechny příchozí. Byli jsme toho dne první příchozí, takže se nám toho dostalo nepočítaně. Mezi běžné osazenstvo ZOO patřil ale v první řadě černý cockatoo Teddy, kterého nám dopočila už paní z informací v Maryborough před několika dny. Tady hned po zaplacení (mimochodem celkem vysokého) vstupného jsme dostali informace, co za zajímavou zvěř uvidíme, a také nám bylo nabídnuto, jestli chceme vyndat Teddyho z klece. Chtěli jsme a Teddymu to zjevně dělalo dost dobře. Sednul Gábině na ruku, chvilku se ostýchal, pak jí začal žužlat klobouk. Když sednul na ruku mě, byl už o dost otrlejší, okamžitě odkráčel na rameno, chytil moje sluneční brýle a mrsknul s nima na zem. Bylo to dost legrační, paní vysvětlovala, že ho baví pozorovat, jak to člověk zvedá. Báječný pták. V ZOO dále byl ke krmení ochotný kasuár (cassowary; teda krmení - člověk mu podal rajče a on ho celé spolknul), krokodýli (ty jsme se už krmit nepokoušeli), emu, dingové (žlutí a dokonce jeden černý), jedna ještěrka, pár possumů a podobných chlupatců, několik povinných klokanů a wallaby, dva hadi (python) a nepočítaně papoušků a cockatoo.
Po takovémhle uspokojení Gábininy potřeby chlupatých tvorů jsme pokračovali v normálním cestování. Pokračovali jsme na sever, až k přívozu přes řeku Daintree River. Tam jsme nechali naše nové vozidlo přepravit a tak jsme se ocitli v národním parku Daintree. On teda pravděpodobně začínal už dřív, tohle byl jen takový symbolický vstup pro nás.
Trochu mi to přišlo jako vjezd do jiné země, jakkoliv otřepaně to zní. Silnice byla užší, nad ní vysoké stromy uzavírající se jakoby do tunelu, aut méňe a většinou to byly offroady nebo vany jako my, a vůbec všecko takové víc pralesoidní. A taky všechno hrozně zelené. Naposled si takovouhle zelenou pamatuju z Nového Zélandu, taková až svítivě zelená.
V téhle části země (nazývané Far north) nejsou vzdálenosti nijak ohromující, naopak všechno se zdá dost blízko. První vyhlídka jned po pár kilometrech, Alexandra Range Lookout. Náš první trek do lesa po dalších pár kilometrech a jmenoval se Jindalba Boardwalk. Jak jinak, byl to dřevěný chodník, po kterém se můžete procházet v tenečních střevíčkách, nějaké pohorky jsou úplně zbytečné. Nicméně deštný prales sám byl docela pěkný, obrovské stromy, legrační tvary, semtam nějaká cedulka s informacemi. Těsně před začátkem téhle trasy je atrakce jménem Discovery Centre, kam jsme ale nešli. Podle letáků to vypadá úplně přesně jako Mamu, které jsme navštívili o pár dní dříve, jen trochu menší.
Další cesta vedla kolem Daintree Icecream Company, no nezastavte tam. Doporučení paní z kempu z předchozího dne. Zmrzliny měli ten den příchutě kokos, meruňka, black sapote (taková kulatá věc, trochu jako velké rajče; zmrzlina chutnala a vypadala čokoládově) a wattle seed (nejenže nevím, jak se to řekne česky, ale ani nevím, co to je; chutnalo kávově). Fantastické, fakt doporučuju. O kus dál jsou ještě čajové plantáže, takové malé keříky kolem silnice. Místní čaj se dal koupit u té zmrzliny.
Další dvě procházky, Marrdja Boardwalk a Dubuji Boardwalk už byly takové jednotvárné. Sice se člověk prošel močálem, ale kromě té vody toho moc jiného nebylo. Zato na Cape Tribulation, tam to bylo fajn. Středně velká pláž, teplý oceán s malýma vlnama, deštný prales za zády, vyhlídka, žůžo. Na tomhle místě končí zpevněná silnice, pokračuje už jen taková cesta. Jak jinak, najeli jsme na ní a zkusili prvních 100m. Nic moc, v tomhle autě, chtělo by to něco s většíma kolama.
Auto jsme tedy otočili a jeli zpátky, zastavili jsme jen na Thornton Beach, pláži kterou jsme minuli cestou na sever. Je taková pěkně placatá, plná děr od krabů i těch pobíhajících krabů, před ní je takový malý ostrůvek. Opět, moc pěkné místo.
Už se připozdívalo, takže jsme se vydali do vybraného místa k přenocování, což byl Lync Haven Rainforest Retreat. Malý kemp s luxusně vypadající předzahrádkou a malou nemocnicí pro zvířata byl celkově dost prázdný, jak od lidí tak od zvířat. Kromě personálu jsme tu napočítali jeden campervan, jedno auto se stanem, dvě obsazené kabiny, dva wallaby a dva klokany. Nutno podotknout, že i přes malý počet hostů (anebo právě proto) byli všichni takoví dost přátelští, v podstatě každý, kdo prošel kolem nás (což byl po půlhodině každý, kdo tu bydlel), si s námi začal povídat. Při focení klokana jsme potkali chlapíka jménem John a jeho ženu Ruby. Asi půl hodiny jsme tam vedle klokanů a při občasném krmení jablkem probírali Hong Kong a Las Vegas - jak se ukázalo, tyhle dva důchodci docela cestují. Večer nás hrozně žrali mouchy, kousali neskutečně.
Kolem auta nám běhal bandicoot nebo něco takového.
Večeře, psaní deníku a spát.