Poslední dny na Samoe
28/5/2008
Ráno jsme začali zatím neúžasnější snídaní, protože jsem si vyžádala jiný než ananasový džem, a Jirka si poručil Coco Samoa, což je něco mezi kakaem a kafem, akorát že děsně sladký. Plán dněšního dne bylo prozkoumat východ a jih Savaii. První zástávka byla u Saleaula Lava Fields a sousední vesnice Fagamalo. U vchodu jsme dostali průvodkyni s poměrně slušnou angličtinou, která nás dovedla přes lávou zaplavený hřitov ke zbořenému kostelu. Musím připustit, že to působilo vcelku monumentálně...jen zdi a černa láva na zemi. Pak jsme se ještě dostali k Virgin grave...což byl hrob jakési dívčiny, který láva obtekla. Váže se k tomu pověra, že prý nabádala vesničany, aby v neděli nepracovali, a asi 20 let po její smrti přišla láva a zničila celou vesnici a jen její hrob ušetřila. Vzhledem k tomu, že láva postupovala několik let, neměla tato pohroma nějak extra zvlášť ničivé následky na životech.
Po této prohlídce jsme výrazili na nejzazší bod toho dne a to Blowholes. Cesta z hlavní silnice byla dost hrbolata, takže jsme nechali auto hned u první fale a šli dále pěšky. Tím jsme se možná vyhnuli dalšímu placení. A hlavně procházka podél pobřeží byla moc pěkna. Hlavně Jirka byl nadšený z burácejícího moře, kokosů všude na zemi a motýlů. Pak jsme se dostali k již zmiňovaným blowholes...dírám v pobřežním útesu, jimiž proudí voda a dělá vysoké gejzíry. Zatímco Jirka tento úchvatný jev fotil, mě malinko sejmula jedna z těch vln.
Odtamutud jsme jeli dále a cestou si všimli odbočky na Black Sand Beach, což podle našich načtených vzpomínek byla jedna z atrakcí, prostě pláž s černým pískem. Nadšeně jsme tam tedy zajeli, pláž byla asi jen deset metrů od silnice a byla fakt černá. Nicméně kromě toho nic, takže po povinné fotce jsme se zase chystali vyrazit dále. Jenže tu kde se vzala tu se vzala, z křoví tu vylezla Samoanka a začala se domáhat poplatku. No co, řekli jsme si, to se tu děje, tak jí ty 2-5 tala dáme. Ale že prý 10, že jsme přijeli autem. Sice jsme se dost hádali, až vyhrožovali (pravda je, že kdybychom věděli, co to bude stát, nelezli bychom tam - navíc i mnohem proflálejší místa byly levnější), ale strach, že z křoví vyběhne další banda Samoanů s mačetama nás donutil jí ty peníze dát.
Další naše cesta pokračovala k Olemoe Falls (neboli Afu Aau). Slibovaný vodopád ale jaksi netekl, prý na to bylo málo vody. Nicméně sladkovodní jezírko pod vodopádem tam bylo, bylo křišťálově čisté (to je možná ještě slabě řečeno, ta voda prostě nebyla ani vidět jak byla čistá), takže jsme do něj skočili a zaplavali si.
Tímto jsme splnili dnešní plán a vydali se hledat benzinku a něco k jídlu. Dle průvodce jsme vybrali restauraci v resortu Lusias...kousek od wharfu. Jídlo bylo vskutku skvělé...ryba a nudle s kuřetem. V půl 4 jsme předali auto a začali zjištovat, jak že se dostaneme zpátky do našeho resortu. To se po pár minutách stalo nadlidským výkonem, protože všechny autobusy odjeli s ferrynou ve 4 a další jel až na hodinu a půl. Naštěstí projíždějící taxikář se nám hned velmi ochotně nabídnul,že nás odveze. Tímto jsem sice neušetřili naše penízky,ale aspoň čas, takže v našem resortu si ještě jdem zašnorchlovat.
Na večer jsme vyrazili do baru na nějaký ten míchaný koktejl. Ještě před tím jsme se snažili trochu zkulturnit, akorát že vypadnul proud a s tím přestala téct voda, takže jsem zůstala trochu bezradná a hlavně namydlená. Naštěstí voda z minibaru postačila a mohli jsme se vydat na můj vytoužený koktejl. Ač jsme původně nechtěli jíst, nakonec jsme vybrali...pro změnu opět rybu...z jídelního lístu. Stějně tam bylo servírek jak much a furt otravovali, takže nás k tomu v podstatě přinutili. Hezky opojeni a nasyceni jsme se odebrali do postele. Klidný spánek nám ještě kazí telefon z recepce, kdy nám ráno jede ferry na letiště. Jelikož jsme odlétali až za pár dnů a už jsme byli trochu rozespaní, dost nás to zaskočilo, ale nakonec jsme to uvedli na pravou míru a pokojně usínáme.
29/5/2008
Ráno jsme začali balením, protože se přesouváme do posledního resortu naší výpravy. Bohužel nás opět zaskočil telefonát z recepce ohledně naší ferry...to už bylo trochu na pováženou. Nenechali jsme se tím už rozhodit a raději jsme šli na snídani. Byla opět úžasná...hlavně banánová buchta...a pro Jirku ananas. Po snídani a krátkém šnorchlování nás odvezli do Siufaga resortu. Dostali jsme pěknou chatku kousek od pobřeží, akorát nás od moře dělila silnice...vzhledem k provozu spíše pěší cesta. V celém resortu snad krom nás nikdo jiný nebyl...pohodička. Museli jsme ho samozřejmě pořádně prozkoumat, vypadal jak park, ještě uprostřed na takovém náměstníčku se stavěl bazen. Prošli jsme až k restauraci, takže jsem podrobnější průzkum nechali až budem posilnění. Dali jsme si pro změnu opět rybu a Vailima pivo. Potom jsme se vydali z resortu, prošli pobřeží a dostali se až k nemocnici v dalším městě. U ní byl docela velký obchod, kde jsme si koupili velkou Vailimu a koblihu plněnou kokosem (říkají tomu German Bun, zase jeden dobrý pozůstatek německé kolonizace). Jelikož bylo venku celý den škaredě a foukal vítr, zalezli jsme do pokoje, pak se šli koupat a šnorchlovat a tak strávili celý zbytek dne.
30/5/2008
Jelikož ošklivé počasí nepřešlo ani další den, Gabča od rána remcala. Po snídani jsme chytili autobus do Salelology, měl se tam ten den konat trh. Řidič nás tentokrát překvapil, nechtěl vyšší cenu, naopak nám vrátil! Nevídané, jedeme jen za WS$3. Trh se skutečně konal, bylo tam spousty ovoce a zeleniny, nějaké ryby (většinou tuňáci, semtam chobotnice, a i jeden malinkatý žralok), oblečení, nesmysly pro turisty, i jídlo. Nakoupili jsme povinné suvenýry (mimochodem, ceny sarongů jsou dnes, v pátek, nepatrně vyšší než v pondělí) a vyrazili na oběd do stejné restaurace jako před pár dny. Šli bychom i do jiné, ale dost pršelo a jakákoliv jiná byla dost daleko. Tentokrát jsme se nechali překvapit (vždycky to je překvapení, ačkoliv vidíme, co si dáváme) párkama v kečupu, kari s kusama kostí, obaleným kuřetem (dobře, to překvapení nebylo) a tarem. Jídlo na trhu nás popravdě moc nelákalo, a to nejsme až tak zmlsaní.
Kolem poledne se vracíme zpět, autobus je skoro prázdný a řidič nás zaveze až téměř k resortu, a to chce jen WS$2.8, zdá se to čím dál lepší, už nás berou jako místní. Po troše odpočinku (je to třeba, ten dopolední výlet unaví, znáte to) jsme zjistili, že v resortu jsou i další hosti. Ne moc, jen dvě chatky jsou obsazené. Pro jistotu jsme se ujistili, v kolik zítra odjíždíme. A nebylo to na škodu, měli v tom trošku bordel.
Abychom jen tak nelenošili, vyrazili jsme alespoň na procházku do sousední vesnice Lano. Cesto podél silnice a pláže je celkem příjemná, aut moc nejezdí, a všude kolem Samoani gruntují jak na Vánoce. Zdá se, jako by zametali po dešti, ale spíš to bude kvůli sobotě a neděli.
Navečer se vracíme a jdeme ještě na poslední večeři páně (malé P, pro věřící). V restauraci hraje kapela, dokonce tam jsou i další hosté, což je lehce nečekané. Jak záhy zjišťujeme, jsou to Australani a Novozélanďani - asi jako když člověk v Chorvatsku potká Němce, taky je hnedka pozná. Po pizze jsme ještě jednou pořešili ranní odvoz na trajekt, opět v tom měli bordel, ale prý nás odveze majitel hotelu.
31/5/2008
Celou noc leje jako z konce, pravý tropický deštík v plné parádě. Člověk by si to kolikrát klidně i nechal ujít, zvlášť s vidinou toho, že brzy ráno musí odcestovat.
No, vstali jsme, ač neradi, a čekali zda pro nás skutečně někdo přijede. Dokonce i o několik minut dříve skutečně dorazilo auto, přímo před náš dům, a na dveře nám zaťukal Samoan s výbornou angličtinou a během půl hodinky (ještě za tmy) jsme stáli u přístavu trajektu. Chlapík se mimojiné zmínil, že podobné deště tu v období sucha jsou dost vzácné a že máme štěstí. My to tak už neviděli. A prý také přijel později, protože musel vzít offroad místo normální dodávky, protože by cesta přes řeku mohla být pro normální auto neprůjezdná.
Trajekt přijel i odjel na čas, na ostrově Upolu jsme byli velmi časně. Bohužel ne náš odvoz. Po asi půlhodině čekání, několika pokusech o telefonát do agentury, a mém veleúspěšném vyválení v bahně (prostě jsme uklouzl, zaprasil se od hlavy k patě, a ještě si sedřel půlku nohy ve sterilní samojské louži, abych si ji pak ambulantně ošetřil na hajzlíku v čekárně), jsme to vzdali a přijali nabídku jednoho taxikáře, který se nám párkrát nabízel, a nechali se odvézt na letiště za 11 tala. Už cestou jsme zahlédli dodávku Polynesian Explorer mířící dost snaživě k přístavu. Bylo jasné, že jela pro nás, vzhledem k faktu, že jsme tam jediní vypadali jako turisti. Bohužel pozdě. Na letiště to bylo nějakých 10 minut jízdy. Překvapivě velmi krátce po našem příjezdu tam přijela i zmíněná dodávka. Šel jsem se ho zeptat, kde byl (přesněji, šel jsem ho aspoň decentně seřvat, poněvadž jsem si potřeboval někde vylít zlost z odřené nohy), ale člověk mě uzemnil tím, že se okamžitě zeptal, kolik stál taxík, a zaplatil mi ho. No, uklidnila mě teda až snídaně na letišti. Letiště bylo vcelku malé, ale náš let s Polynesian Blue letěl načas a později odpoledne jsme už v klidu odpočívali doma u televize.
Tádyjádydá, that's all folks. Konec dovolené na Samoe. Pokračování z Austrálie bude následovat.
Ráno jsme začali zatím neúžasnější snídaní, protože jsem si vyžádala jiný než ananasový džem, a Jirka si poručil Coco Samoa, což je něco mezi kakaem a kafem, akorát že děsně sladký. Plán dněšního dne bylo prozkoumat východ a jih Savaii. První zástávka byla u Saleaula Lava Fields a sousední vesnice Fagamalo. U vchodu jsme dostali průvodkyni s poměrně slušnou angličtinou, která nás dovedla přes lávou zaplavený hřitov ke zbořenému kostelu. Musím připustit, že to působilo vcelku monumentálně...jen zdi a černa láva na zemi. Pak jsme se ještě dostali k Virgin grave...což byl hrob jakési dívčiny, který láva obtekla. Váže se k tomu pověra, že prý nabádala vesničany, aby v neděli nepracovali, a asi 20 let po její smrti přišla láva a zničila celou vesnici a jen její hrob ušetřila. Vzhledem k tomu, že láva postupovala několik let, neměla tato pohroma nějak extra zvlášť ničivé následky na životech. Po této prohlídce jsme výrazili na nejzazší bod toho dne a to Blowholes. Cesta z hlavní silnice byla dost hrbolata, takže jsme nechali auto hned u první fale a šli dále pěšky. Tím jsme se možná vyhnuli dalšímu placení. A hlavně procházka podél pobřeží byla moc pěkna. Hlavně Jirka byl nadšený z burácejícího moře, kokosů všude na zemi a motýlů. Pak jsme se dostali k již zmiňovaným blowholes...dírám v pobřežním útesu, jimiž proudí voda a dělá vysoké gejzíry. Zatímco Jirka tento úchvatný jev fotil, mě malinko sejmula jedna z těch vln.Odtamutud jsme jeli dále a cestou si všimli odbočky na Black Sand Beach, což podle našich načtených vzpomínek byla jedna z atrakcí, prostě pláž s černým pískem. Nadšeně jsme tam tedy zajeli, pláž byla asi jen deset metrů od silnice a byla fakt černá. Nicméně kromě toho nic, takže po povinné fotce jsme se zase chystali vyrazit dále. Jenže tu kde se vzala tu se vzala, z křoví tu vylezla Samoanka a začala se domáhat poplatku. No co, řekli jsme si, to se tu děje, tak jí ty 2-5 tala dáme. Ale že prý 10, že jsme přijeli autem. Sice jsme se dost hádali, až vyhrožovali (pravda je, že kdybychom věděli, co to bude stát, nelezli bychom tam - navíc i mnohem proflálejší místa byly levnější), ale strach, že z křoví vyběhne další banda Samoanů s mačetama nás donutil jí ty peníze dát.
Další naše cesta pokračovala k Olemoe Falls (neboli Afu Aau). Slibovaný vodopád ale jaksi netekl, prý na to bylo málo vody. Nicméně sladkovodní jezírko pod vodopádem tam bylo, bylo křišťálově čisté (to je možná ještě slabě řečeno, ta voda prostě nebyla ani vidět jak byla čistá), takže jsme do něj skočili a zaplavali si.
Tímto jsme splnili dnešní plán a vydali se hledat benzinku a něco k jídlu. Dle průvodce jsme vybrali restauraci v resortu Lusias...kousek od wharfu. Jídlo bylo vskutku skvělé...ryba a nudle s kuřetem. V půl 4 jsme předali auto a začali zjištovat, jak že se dostaneme zpátky do našeho resortu. To se po pár minutách stalo nadlidským výkonem, protože všechny autobusy odjeli s ferrynou ve 4 a další jel až na hodinu a půl. Naštěstí projíždějící taxikář se nám hned velmi ochotně nabídnul,že nás odveze. Tímto jsem sice neušetřili naše penízky,ale aspoň čas, takže v našem resortu si ještě jdem zašnorchlovat.
Na večer jsme vyrazili do baru na nějaký ten míchaný koktejl. Ještě před tím jsme se snažili trochu zkulturnit, akorát že vypadnul proud a s tím přestala téct voda, takže jsem zůstala trochu bezradná a hlavně namydlená. Naštěstí voda z minibaru postačila a mohli jsme se vydat na můj vytoužený koktejl. Ač jsme původně nechtěli jíst, nakonec jsme vybrali...pro změnu opět rybu...z jídelního lístu. Stějně tam bylo servírek jak much a furt otravovali, takže nás k tomu v podstatě přinutili. Hezky opojeni a nasyceni jsme se odebrali do postele. Klidný spánek nám ještě kazí telefon z recepce, kdy nám ráno jede ferry na letiště. Jelikož jsme odlétali až za pár dnů a už jsme byli trochu rozespaní, dost nás to zaskočilo, ale nakonec jsme to uvedli na pravou míru a pokojně usínáme.
29/5/2008
Ráno jsme začali balením, protože se přesouváme do posledního resortu naší výpravy. Bohužel nás opět zaskočil telefonát z recepce ohledně naší ferry...to už bylo trochu na pováženou. Nenechali jsme se tím už rozhodit a raději jsme šli na snídani. Byla opět úžasná...hlavně banánová buchta...a pro Jirku ananas. Po snídani a krátkém šnorchlování nás odvezli do Siufaga resortu. Dostali jsme pěknou chatku kousek od pobřeží, akorát nás od moře dělila silnice...vzhledem k provozu spíše pěší cesta. V celém resortu snad krom nás nikdo jiný nebyl...pohodička. Museli jsme ho samozřejmě pořádně prozkoumat, vypadal jak park, ještě uprostřed na takovém náměstníčku se stavěl bazen. Prošli jsme až k restauraci, takže jsem podrobnější průzkum nechali až budem posilnění. Dali jsme si pro změnu opět rybu a Vailima pivo. Potom jsme se vydali z resortu, prošli pobřeží a dostali se až k nemocnici v dalším městě. U ní byl docela velký obchod, kde jsme si koupili velkou Vailimu a koblihu plněnou kokosem (říkají tomu German Bun, zase jeden dobrý pozůstatek německé kolonizace). Jelikož bylo venku celý den škaredě a foukal vítr, zalezli jsme do pokoje, pak se šli koupat a šnorchlovat a tak strávili celý zbytek dne.
30/5/2008
Jelikož ošklivé počasí nepřešlo ani další den, Gabča od rána remcala. Po snídani jsme chytili autobus do Salelology, měl se tam ten den konat trh. Řidič nás tentokrát překvapil, nechtěl vyšší cenu, naopak nám vrátil! Nevídané, jedeme jen za WS$3. Trh se skutečně konal, bylo tam spousty ovoce a zeleniny, nějaké ryby (většinou tuňáci, semtam chobotnice, a i jeden malinkatý žralok), oblečení, nesmysly pro turisty, i jídlo. Nakoupili jsme povinné suvenýry (mimochodem, ceny sarongů jsou dnes, v pátek, nepatrně vyšší než v pondělí) a vyrazili na oběd do stejné restaurace jako před pár dny. Šli bychom i do jiné, ale dost pršelo a jakákoliv jiná byla dost daleko. Tentokrát jsme se nechali překvapit (vždycky to je překvapení, ačkoliv vidíme, co si dáváme) párkama v kečupu, kari s kusama kostí, obaleným kuřetem (dobře, to překvapení nebylo) a tarem. Jídlo na trhu nás popravdě moc nelákalo, a to nejsme až tak zmlsaní.
Kolem poledne se vracíme zpět, autobus je skoro prázdný a řidič nás zaveze až téměř k resortu, a to chce jen WS$2.8, zdá se to čím dál lepší, už nás berou jako místní. Po troše odpočinku (je to třeba, ten dopolední výlet unaví, znáte to) jsme zjistili, že v resortu jsou i další hosti. Ne moc, jen dvě chatky jsou obsazené. Pro jistotu jsme se ujistili, v kolik zítra odjíždíme. A nebylo to na škodu, měli v tom trošku bordel.
Abychom jen tak nelenošili, vyrazili jsme alespoň na procházku do sousední vesnice Lano. Cesto podél silnice a pláže je celkem příjemná, aut moc nejezdí, a všude kolem Samoani gruntují jak na Vánoce. Zdá se, jako by zametali po dešti, ale spíš to bude kvůli sobotě a neděli.
Navečer se vracíme a jdeme ještě na poslední večeři páně (malé P, pro věřící). V restauraci hraje kapela, dokonce tam jsou i další hosté, což je lehce nečekané. Jak záhy zjišťujeme, jsou to Australani a Novozélanďani - asi jako když člověk v Chorvatsku potká Němce, taky je hnedka pozná. Po pizze jsme ještě jednou pořešili ranní odvoz na trajekt, opět v tom měli bordel, ale prý nás odveze majitel hotelu.
31/5/2008
Celou noc leje jako z konce, pravý tropický deštík v plné parádě. Člověk by si to kolikrát klidně i nechal ujít, zvlášť s vidinou toho, že brzy ráno musí odcestovat.
No, vstali jsme, ač neradi, a čekali zda pro nás skutečně někdo přijede. Dokonce i o několik minut dříve skutečně dorazilo auto, přímo před náš dům, a na dveře nám zaťukal Samoan s výbornou angličtinou a během půl hodinky (ještě za tmy) jsme stáli u přístavu trajektu. Chlapík se mimojiné zmínil, že podobné deště tu v období sucha jsou dost vzácné a že máme štěstí. My to tak už neviděli. A prý také přijel později, protože musel vzít offroad místo normální dodávky, protože by cesta přes řeku mohla být pro normální auto neprůjezdná.
Trajekt přijel i odjel na čas, na ostrově Upolu jsme byli velmi časně. Bohužel ne náš odvoz. Po asi půlhodině čekání, několika pokusech o telefonát do agentury, a mém veleúspěšném vyválení v bahně (prostě jsme uklouzl, zaprasil se od hlavy k patě, a ještě si sedřel půlku nohy ve sterilní samojské louži, abych si ji pak ambulantně ošetřil na hajzlíku v čekárně), jsme to vzdali a přijali nabídku jednoho taxikáře, který se nám párkrát nabízel, a nechali se odvézt na letiště za 11 tala. Už cestou jsme zahlédli dodávku Polynesian Explorer mířící dost snaživě k přístavu. Bylo jasné, že jela pro nás, vzhledem k faktu, že jsme tam jediní vypadali jako turisti. Bohužel pozdě. Na letiště to bylo nějakých 10 minut jízdy. Překvapivě velmi krátce po našem příjezdu tam přijela i zmíněná dodávka. Šel jsem se ho zeptat, kde byl (přesněji, šel jsem ho aspoň decentně seřvat, poněvadž jsem si potřeboval někde vylít zlost z odřené nohy), ale člověk mě uzemnil tím, že se okamžitě zeptal, kolik stál taxík, a zaplatil mi ho. No, uklidnila mě teda až snídaně na letišti. Letiště bylo vcelku malé, ale náš let s Polynesian Blue letěl načas a později odpoledne jsme už v klidu odpočívali doma u televize.
Tádyjádydá, that's all folks. Konec dovolené na Samoe. Pokračování z Austrálie bude následovat.
Komentáře
Okomentovat