Pokračování deníku z Fiji – den šestý Waya Lailai

Ráno jsem se opět probudila na východ slunce…teda spíš jsem se probudila, protože se mi chtělo na záchod…ale když už jsem byla vzhůru, vyšla jsem před bure a chvilku počkala až se vyloupne za mraky. Jirku uspokojila jen informace, že tam nějaké sluníčko je a spal spokojeně dál. Snídaně nás opět moc nezasytila…dva tousty a nějaký ovoce, které jsme dostali z jakoby švédského stolu, ale naservírováno od personálu…což trochu degraduje jeho funkci. Po rychlé snídaně jsme začali přemýšlet, co dělat a nakonec jsme si u tlustého Fijiana Jerryho vybrali piknik výlet na druhou stranu ostrova, kde jsme mohli navštívit fiji vesnici a místní školu. Jinak, jen pro informaci, ostrov Waya Lailai se prý dá při odlivu celý obejít, ale vzhledem k jeho rozloze a délce odlivu na to není příliš času, takže se jim prý stalo, že jim tam jedna návštěvnice uvízla na útesu a našli ji až druhý den ráno.



My jsme se na druhou stranu ostrova vypravili bezpečně lodí. Nakonec se k nám přidali ještě naše spolucestovatelky Eva s Lenkou. Našim průvodcem pro tento výlet byl opět obtloustlý fijian James. Zakotvili jsme na pláži přímo u vesnice a hned se pustili do šnorchlování. Kousek od břehu byl pěkný útes, ale muselo se k němu proplout mělčinou posetou korály. Takže jsem měla dost obavy o své ještě nezahojené nohy. Náš průvodce se zatím věnoval vydatného a hlasitému odpočinku. Když se konečně probudil, vzal nás k úžině mezi ostrovy Waya a Waya Lailai. Dá se tam v pohodě přejít na druhý ostrov, kde je další resort. Nakonec tohoto výletu nás měla čekat návštěva vesnice a školy, ale následoval oběd na pláži (omeleta, něco jako brambora, ananas, pomeranč, kokos, okurka, salát), čemuž jsme se po chudé snídani ani trochu nebránili. Oběd byl, i když opět bez masa, chutný a konečně i trochu vydatný. James zmizel kamsi do vesnice a asi za půl hodiny, když už nás čekání na pláži přestávalo bavit a na vlastní pěst jsem se chtěla vydat prozkoumávat vesnici, jsme ho potkali a s informací, že z prohlídky školy ani vesnice nic nebude, jsme se vydali směrem k našemu člunu. Prý jsou teď ve škole nějaké zkoušky a prý bychom je rušili nebo něco podobného. No takže náš výlet stál pěkně za prd a rozhodně ne za 20 dolarů, které jsme za něj dali.
Odpoledne jsme se už odmítli účastnit jakýchkoliv organizovaných a samozřejmě placených aktivit a rozhodli jsme se pro výšlap na skálu nad resortem. Už z pláže to vypadalo docela vysoko, ale nenechali jsme se odradit a konečně vybaveni pevnou obuví, jsme vyrazili. Cestou přes resort jsme ještě pochytili pár velmi přesných informací kudy, že máme jít. Tudíž nás menší zkratka přes vesnici moc nepřekvapila. No ale za chvilku jsme se zorientovali a našli správnou cestu. Pěšina vypadala, že už po ní někdo párkrát šel, ale jinak to byla hrůza. Děsnej krpál…už po pár minutách jsem myslela, že chcípnu a jen jsem doufala, že to nahoře bude stát aspoň trochu za to. Asi za hodinu jsem zjistila, že to opravdu stálo za tu námahu, fakt super výhled. Sice jsem původně myslela, že na vrchol ani nevylezu, protože bylo třeba překonat úzkou skálu, ale nakonec jsem to po čtyřech zvládla.
Dolů se šlo naštěstí lépe a dokonce jsme potkali místního zemědělce na poli s Cassavou, což je ta věc, co vypadá jako brambora a chutná jako pečený kaštany. Taky jsem objevila ananas…proč zrovna já. Jirka si ho samozřejmě pečlivě vyfotil a Eva ho chtěla sníst. Také jsme identifikovali mango, ale ještě nebylo moc zralé…škoda. Do resortu jsme se vrátili chvilku před večeří. Měla být tradiční fijijská - Lovo, vařená v jámě. Před večeří se ještě konal kava ceremoniál. Vyslechli jsme tedy pár zpěvů, vypili kavu a hurá na jídlo. Tentokrát jsme byli mile překvapeni. Jídla bylo dost a hlavně hodně druhů…skopové, kuře, brambory, salát, špenát, dýně, fazole, meloun atd. Museli jsme to jíst, dle zvyklostí, rukama bez příboru…pro mne žádný problém. Tentokrát jsem také nezaváhala, a nejen že jsem s holkami vyměnila ananas za skopové, ale ještě jsem si byla přidat. No mňam mňam.
Po večeři jsme si rychle koupili jakousi limonádu s vodkou a přesunuli jsme se na kulturní program…tradičně tradiční písně a tance. No a teď už jen nezbývalo se čekat, co nám přinese další den a náš poslední ostrov Bounty.