Den třetí - Taweva a Nanuya Lailai

Ráno jsem se probudila na východ slunce. Jen jsem si sedla na posteli a viděla, jak vychází nad protějším ostrovem a odráží se na hladině. Do snídaně jsem už neusnula…na rozdíl od Jirky. Snídaně byla bohatá…domácí pečivo, mé oblíbené tousty s máslem a marmeládou a kvanta ovoce. Asi uprostřed jídla začala předpovídaná přeháňka…co se týče počasí, tak předpovědi fijijanů začínám dost věřit. Naštěstí to byla opravdu jen přeháňka a na náš výlet do Modré laguny už bylo nádherně. Na loď se nás nasoukalo asi osm a vydali jsme se na protější ostrov. Nejdříve jsme se s Jirkou rozhodli, že ostrov Nanuya Lailai prozkoumáme, což asi v půlce cesty zhatil velkej pavouk se zelenou prdelkou. Jirka mě naštěstí nenutil jít dál, tak jsme se už jenom věnovali šnorchlování, které bylo snad ještě lepší než na našem ostrově. Na oběd jsme dorazili opět kvůli Fiji času se zpožděním, což zavinil hlavně náš průvodce na Nanuya Lailai, který se orientoval spíše podle slunce než podle hodinek. Šťastný to člověk.



Oběd byl výtečný…i když opět bez masa…taková zeleninová směs s lilkem a brambory a opět všudypřítomné ovoce, hlavně papaja. Asi v půlce jídla jsem v něm objevila něco jako rozinky…no dalo to práci, ale povedlo se mi je vybrat. Kdyby mě na to Jirka neupozornil, tak to sním i s nimi a jsem spokojená. Po obědě byl tradičně loučící ceremoniál…všichni původní hosté odjížděli a my na chvilku zůstali v resortu jen tři. Po obědě se jdeme plácnout na chvilku do bure…k našemu příjemnému zjištění máme ustláno.
I když jsme po obědě dost líní, vydáváme se na kopec odkud by měl být výhled na Modrou lagunu a ostatní ostrovy. Asi v polovině kopce, kdy se nám chvilkami ztrácela cesta pod nohama, jsme zjistili, že žabky nejsou úplně nejvhodnější obuv do terénu. Navíc jsem ten den dostala skvělý nápad, že si na tu odřenou nohu nebudu patlat opalovací krém, a samozřejmě jsem si ji spálila. Asi ve dvou třetinách naší cesty jsem propadla mírnému zoufalství a zhodnotila, že výhled je pro mne naprosto dostačují a že jdu maximálně dolů. Jirka ještě vyběhl na vrcholek a já jsem si snažila skrýt nohy před sluníčkem a představovala si, jak si je za chvilku zchladím v moři. Výstup mě stál dost sil a hlavně celou vodu, tak zkoušíme koupit novou v druhém resortu v naději, že bude levnější. Není a dokonce je ještě o dolar dražší. Cestou také potkáváme pár lidí a také místní děti, které naštěstí dnes nejsou tak otravné jako včera…asi se už vyřádili na nově příchozích. Jelikož mě zelenina k obědu moc nezasytila, začínám se čím dál víc těšit na večeří a ženu Jirku zpět do resortu. K večeři bylo maso…věděla jsem to…hurá. Přisedli jsme si ke stolu, kde už seděl jeden pár. Byli to Angličani, kteří absolvovali takovou dovolenou kolem světa. Na Fiji měli v plánu být 2 týdny a měli koupenou jen jízdenku na Yasawa Flier plus ubytování a jen přejíždějí mezi ostrovy a zůstanou vždy tam, kde se jim líbí a kde je volno. Spolu s Angličany přijeli ještě dva Norové, Brazilka, opět Kanaďanka a ještě dvě holky, také z Anglie. No ale zpět k jídlu…maso to skutečně bylo...asi vepřové…ale zkazili ho hnusným ananasem. Několik kousků, které se naštěstí dotýkali jen přiložené zeleniny, Jirka pečlivě odstranil, aby neinfikovaly maso. Po této operaci jsme si to mohla vychutnat…opět to nemělo chybu. Po večeři byl tradiční uvítací ceremoniál, pak jsme ještě poklábosili s našimi přísedícími a šli se uložit do postele. Byla jsem docela unavená, hlavně ze sluníčka, které nás i přes silnou vrstvu opalovacího krému, trochu sežehlo. Rychle jsme se uvelebili v posteli, ale po zhasnutí to začalo. Z našeho bure se ozýval divný zvuk…jako kdyby ho chtělo něco rozchroupat. Jirka měl samozřejmě potřebu najít původce zvuku (já snad ani ne), ale nezadařilo se a hlavně se ten zvuk začal přemisťovat a sílit. Usínala jsem s pocitem, že „to něco“ se snad spokojí jen s naším dřevěným bure a moskytiéru nechá na pokoji a budu tedy od případného kontaktu s „tím něčím“ aspoň trochu uchráněna.