Den devátý - Lautoka a malinký kousek hlavního ostrova Viti Levu

Předposlední fijiské ráno se nám opravdu nechtělo vstávat, ale nakonec jsme se vyhrabali a došli na snídani, která byla tradiční - toasty, kafe, čaj. Poté se ještě zastavujeme u informačního koutu, kde nám v podstatě nebylo vůbec nic doporučeno a pouze jsme vyzvěděli cenu taxíku do Lautoky (cca $30). Slečna z travel corner (cestovatelský koutek, rady pro turisty, letáky, nabídka aktivit a výletů a tak) byla vůbec taková nápomocná – na otázku "Co je tady v Nadi k vidění?" odpověděla, že nic, že obchody jsou zavřené; na stejnou otázku ohledně Lautoky – "Tam nic není, to je jen město". Zajímalo by mě, jestli je podle ní na někde na ostrově Viti Levu vůbec něco k vidění. Nakonec jsme si teda výlet pro jistotu naplánovali sami. Vezmeme si taxi do zahrad Gardens of Sleeping Giant, které nám doporučil Lonely Planet, pak se přesuneme do sousedního města Lautoka a zpátky chytneme bus zpět do Nadi.



Před hotelem čekal jeden taxikář, se kterým jsme se domluvili, že nás odveze do zahrad a zpět za $15. Přesněji to sám nabídnul. Většina taxikářů jsou Indové a ani tento nebyl výjimkou. Cestou nám vypravěl o cukrové třtině, cassavě (takové ty divné brambory, kterými se místní obyvatelé živí), místních Fijijanech a Indech,a že zrovna začíná sezóna manga, což nás hodně zaujalo. Všude cestou jsme potkávali takové malé vláčky, které tahají děsně moc vagónků plných cukrové třtiny. Cukrová třina je tam vůbec dost velký business, všude se jí váleli hromady. Při povídání jsme se prokecli, že ještě chceme do Lautoky, takže se taxikář velmi ochotně nabídnul, že na nás u zahrad počká a odveze nás až do Lautoky. My už tak nadšení nebyli, jelikož jsme tušili, že nebude sranda se ho zbavit.
Zahrady byli úžasné, kam se člověk podíval, všude orchideje a jiné podivné rostlinstvo. Různé tvary, barvy i velikosti. Okolo byl prales s leknínovým jezírkem, kterým se proplétala hromada pěšin. No koukněte na fotky, tohle je zbytečné popisovat. Na konci prohlídky jsme dostali mango-pomerančový džus a vydali se hledat taxikáře. Ten už byl připraven a cestou do Lautoky opět vyprávěl, zastavoval na focení, ukazoval zajímavosti a dokonce litoval, že nemůžeme přijít další den (v neděli) k němu na oběd, protože odlétáme. Když jsme se ale dostali do centra města, tak začaly problémy... Taxikář nás chtěl mermomocí provést po městě, abychom nezabloudili, a pak odvézt zpátky do Nadi. A nějak nechtěl pochopit, že my už o jeho služby nemáme zájem. Byli jsme na problémy připraveni, protože jsme se před cestou pořadně nedomluvili na ceně (zásadní a velká, velká chyba), ale cenou $80 mě stejnak pořádně vyděsil a Gabču dost naštval. Nejdřív jsem mu vrazil $40, ale Gabča se dostala do ráže a ještě mu stihla $5 vyškubnout z ruky… jo, neměl si zahrávat. Ind-řidič byl dost naštvaný, ale jelikož se k nám začal blížit jakýsi člověk a začal si opisovat číslo taxíku, rychle naskočil do auta a ujel. Náš zachránce se hned začal zajímat o co šlo a jestli jsme mu zaplatili hodně, tak že má jeho číslo a dá ho na policii. Po odvyprávění našeho příběhu nás spolu s dalším taxikářem uklidnili, že normální cena je tak $25 až $50, takže jsme měli radost, jak fikaně jsme nad tím dobrákem vyzráli, a vydali se v klidu na průzkum města. Každopádně jsme dostali rady, že nemáme lézt do taxíku bez předem domluvené ceny, a že v případě jakýchkoliv problémů začít vyhrožovat turistickou policií – to určitě není znalost k zahození, pro příště.
Už při příjezdu jsme viděli cíl všech těch vláčků – velký ošklivý a smradlavý cukrovar na kraji Lautoky. Další exportní komodity jsou dřevo a dřevěné piliny, kterých jsme viděli v přístavu hromadu připravených k nakládání na lodě.
Centrum města je ale vcelku normální. Hlavní ulice Lautoky je široká, rušná, s řadou obrovských palem uprostřed a s butikama po jedné straně. Na jednom konci ulice stojí dost velká bílá mešita. Gabča hned na začátku určuje cíle – první zastávka je na čůrání, druhá v krámku s hadříkama. Takových je tam spousty, některé takové normální, jiné plných těžce indických závojů a postrojů. V jednom obchodě jsem zahlédl žabky značky Batu, jejíž logo dost výrazně připomínala značku Baťa – asi náhoda. Po chvíli jsme narazili na místní trh, kde měli kořínky kavy (to se namele nebo nažvýká, rozpustí a pak pije – tradiční fijiská kava), melouny, ananasy a jiné dobroty. Hned vedle je i veliké autobusové nádraží, takže máme o cestu zpět postaráno.
Jelikož jsme hladoví, opět bereme na pomoc průvodce Lonely Planet a podle jeho rady nacházíme místo "vypadající spíš jako bývalý autoservis", kde si dáváme moc dobré kuře v pikantní omáčce (Chicken in spicy sauce). Kromě kuřete je na tom místě spousta bělochů (turistů samozřejmě), víc než jsme jich potkali v celém městě, takže buď je to fakt tak dobré jídlo, anebo všichni čtou Lonely Planet. Jináč co se složení obyvatel týče, Lautoka je plná Indů, Fijiani jsou vidět jen velmi zřídka. V Nadi mi to přišlo spíš tak půl na půl. Na rozdíl od Nadi tady ale člověka nikdo nechytá na ulici, neptá se na jméno ani odkud je, a nesnaží se nic prodat, což je od nich hezké. Po tomhle obědě se Gabča konečně nechala přesvědčit a šla si koupit sukni, která se jí předtím v jednom z obchůdků na hlavní ulici líbila. Dokonce dostala $1 slevu.
Jelikož je to přeci jen poslední den na Fiji, peněz máme ještě relativně dost a navíc já chci taky dárek, jdeme ještě koupit pravý fijiský rum Bounty složený mimojité z cca 60% alkoholu, mňam mňam.
Město jsme si jakž-takž prohlédli, tak následuje cesta domu. Autobus jsme našli bez problémů, dokonce hned dva. Nasedáme do toho, do kterého většina lidí, a asi dvacet minut čekáme, než se dá do pohybu. Dvacet minut není žádná sranda, vzhledem k tomu, že zrovna tenhle autobus má okna a sluníčko do něj pere horem dolem. Mimochodem, ve srovnání s taxíkem je trochu jiná třída – cesta zpátky do Nadi za $1.9 za osobu skutečně není předražené. Kromě oken má ten náš autobus (ani předchozí ani následující neměli) i další vychytávku – televizi. Celou cestu jsme tak mohli sledovat nějaký dost brutální americký akční sci-fi film, to je paráda, co? A to všechno za necelé dva fijiské dolary! Sydneyjáci by se měli učit... Co bylo úžasný – způsob, jakým se tam žádalo o zastavení. Po obou stranách autobusu se při stropě táhl provázek, na kterém byl vepředu pověšený zvoneček. Takže stačilo zatáhnout za provázek, zvonek zacinkal a řidič zastavil. Geniální, ne? Cestou míjíme místo, kam připluli první Fijiani (first landing place) - vesnici Viseisei.
Ač bez mapy, díky vrozené sebedůvěře jsme si mysleli, že místní geografii máme zmáknutou, takže hned kousek za letištěm jsme vystoupili z autobusu u supermarketu, že nakoupíme nějaké jídlo a pití na další den a pak že dojdeme do hotelu pěšky. Nákup byl pravda báječný, spousta zajímavých a levných věcí, třebas litr a půl vody za 99 centů, přičemž dosud jsme jí kupovali za $3-$5.5. Procházka do hotelu už tak báječná nebyla, jelikož nám trvala asi dvě hodiny, s žabkama na nohách spíš cvičení pro jogína než závěr dovolené. Jako kompenzace se dá brát, že jsme třebas potkali malý tržík u silnice, kde kromě tradiční cassavy (Fijiani prý jedí pořád a ke všemu, takový kořeny to jsou) měli i parádní manga, takže jsme dvě velký koupili. Cestou samozřejmě aspoň fotím, mimo jiné i náš první hotel Nadi Bay, pak i Smuggler’s Cove, „shopping centre“ vypadající spíš jako bouda s elektrické rozvodny než . Celou dobu jsme šli v podstatě kolem letiště a těsně před cílem míjeli konec runwaye, takže jsme měli i tu fantastickou možnost vyzkoušet si, jaké to je stát pod přistávajícím letadlem. Skvělý zážitek, vřele doporučuju – dělá to trošku kravál, ale vypadá to hezky.
Po příchodu do hotelu a nutné sprše zdoláme jedno mango (skutečně byly dost velký), dorazíme zbytek sušenek (poslední ze zásob nakoupených na ostrovy) a vůbec se tak nějak válíme na pokoji. Kolem osmé večer nastal čas na další jídlo, takže opět bereme útokem restauraci v hotelu. Já si dávám nějakou fijiskou specialitu, jejíž jméno sice už nevím, ale byla to ryba se zeleninou a rýží. Gabča měla hromadu chobotniček s hranolkama. K tomu dva půllitry (skutečně půllitr, žádná blbá třetinka!) Fiji Bitter každý, takže už v tuhle chvíli se večer vydařil. Do toho nám dva Fijiani hrají na kytaru a zpívají klasiku – Bob Marley, Hotel California (Eagles tuším), La Bamba (Ritchie Valens) atd. Každou druhou písničku dávají pauzu a pokřikem "Kava time" zve lidi na kavu. Postupně se poměr písničky / kava dost snižuje, samozřejmě. I my máme dost a Gabča usíná v podstatě hned po návratu na pokoj.

K fotkám – nechal jsem tam dost kytiček, takže pokavaď nejste kytkaři, prvních 30 s klidným srdcem přeskočte :)