Den pátý - Wanna Taki a Waya Lailai

Námořnický den jsme začali snídaní ve formě bufetu. Já vim, že píšeme stále o jídle, ale když to byly takové ty chvilky, které člověku fakt utkví v paměti - všechny ty klobásky, fazolky, toasty, ovoce, ... mňam. Během dopoledne se kapitán rozhodl pohnout s lodí, takže jsme se vzdálili od Naviti a zakotvili o kus dál mezi ostrovy Nanuya Balavu a Drawaqa. Abychom se neflákali na lodi, vyrazili jsme na návštěvu ostrova Nanuya Balavu. Pěkně jsme si vyšlapali na skálu, odkud byl fantastický výhled na pobřeží s kotvící Wanna Taki, na Drawaqu a ještě jeden ostrov, jehož jméno nám náš průvodce sice sdělil, ale já neudržel. Pod námi na stromech rostoucích ze skal spinkají netopýři, a jelikož zjevně nejsme dost tišší, pár jich přelétává sem a tam. Němka se nám při tom snažila z nějakého podivného důvodu vysvětlit, že to jsou létající psi. Němci jsou prostě jiní. Abych nezapomněl, tenhle první výhled jsme všichni draze zaplatili. Průvodce nás totiž dovedl na skálu a ukázal, že máme jít o kousek dál na lepší vyhlídku. Sám přitomsednul na místě a čučel. Zjevně věděl, že po celém kraji té skály roste ta pitomá rostlina, která se chytá na úplně cokoliv a když ji chcete dostat pryč moc agresivně, píchá a celkem to i bolí. Zlatý čumbrky teda. Samozřejmě jsem si ten ksindl pichlavej i vyfotil, ale Gabča mi zavrhla ho sem dát.



Když jsme se dostatečně pokochali, vyrazili jsme kousek zpátky (stejnou cestou, tentokrát mnóóóhem opatrněji, vyhýbajíc se té místní květeně) a pak skrz les na druhou stranu ostrova, na vyhlídku na Manta Ray Resort. Cestou zpátky ke člunu náš průvodce občas sáhnul a urval ze stromu papayu, zjevně k vylepšení večeře/snídaně. Když už nezvládal pobrat, začal papayu podávat holce, co šla za nim. Ač jsme čekali, že se ke člunu nakonec vrátíme všichni ověšeni ovocem jako reklama na zdravou stravu, nakonec to vyžrala jen ta kanadská holčina. Dola na pláži jsem našel pár fakt hezkých škeblí, ale jelikož dovézt do Austrálie se to nedá, jen jsem je vyfotil.
Člun nás namísto zpátky na loď zavezl k protějšímu ostrovu, tuším že to byla Drawaqa. Pláž byla fajnová a navíc bylo vedro, takže jsme si sebrali šnorchlovací nádobíčko a vyrazili na druhou stranu pláže. Odtamtud jsme obeplavali celou pláž, prohlédli si další útes a vrátili se zpátky na odpočinek, znovunamazání se krémem a na pozorování, jak posádka chystá barbecue oběd na pláži. Celkem hezká podívaná. Pečené kuře, skopové, zelenina, rýže, salát (s ananasem, jak jinak), meloun a brambory. A ideálně všechno dohromady.
Po obědě jsme si počkali, až se napapá i posádka, až si zaházejí míčem na pláži, zahrají fotbálek, a za slabé dvě hodinky se přiblížil čas našeho odjezdu a tudíž i návratu na loď. Takže nás milostivě odvezli zpátky na Wanna Taki, my se spakovali a čekali na odvoz na žlutý člun. Abych o to nepřišel, ještě jsem si na rozloučenou skočil z horní paluby do vody. Nezdálo se to, celkem výška, ale stálo to za to. Těsně před odchodem z lodi nám posádka tradičně zazpívala - a musím říct, že i mému netrénovanému uchu (jinak mám sluch samozřejmě absolutní a dokonalý) zněla Isa Lei čistě v mužském podání (ano, posádku tvořili jen Fijiani, žádné Fijianky) jinak, ale celkem se to dalo. Wanna Taki spolu s námi opouštěla většina z těch 16 lidí, co tam byli, takže to loučení i mělo smysl.

Žlutý člun přijel přímo k Wanna Taki, takže jsme mohli přestoupit přímo, úplný žůžo. Na Yasawa Flier jsem tentokrát strávili jen asi hodinu, než jsme dorazili k našemu dennímu cíli - jižnímu cípu ostrova Waya Lailai. Už tam čekali čluny z našeho Ecohaven resort a sousedního Kuata Island Resort. Nás vyrazilo celkem 8, já s Gabčou, Eva a Lenka, dva Briti a dva Němci (zajímavé, jelikož to byl takový stařík - dosud jsme potkávali jen dost mladé lidi). Obtloustlý Fijian jménem James, který je s námi v člunu, je hrozně přátelský a dokonce zná i Čekoslovakia. Po vyklopení na Waya Lailai nás místní černoška asi chtěla provést po ostrově, protože nás asi deset minut táhla skrz celou vesnici, až do resortu tak kilometr daleko. Aspoň jsme měli šanci poznat starou vesnici - hromada vlnitého plechu kombinovaného se slámou. Stará proto, že jak jsme se dočetl už v průvodci, před pár desítkami let ji vláda prohlásila za nebezpečné místo (něco kvůli útesu, který by mohl spadnout, nebo tak podobně) a přesídlila na opačnou stranu ostrova. Nakonec nás tedy dovedla až do resortu, do kanceláře, kde jsme dostali krátký a velmi tichý proslov, a následně nás odvedli do našeho luxusního bure s ensuite (vlastní koupelna) a s parádní verandou přímo na oceán. Dokonce nám byla nabídnuta masáž (za drobnou úplatu, samozřejmě) a byl nám odnesen baťoh. Je nutné uznat, že postupem času se kvalita ubytování výrazně zvyšovala a na druhou stranu rodinnost prostředí ubývala.
Hned po zabydlení jsme vyrazili na nabídnutý afternoon tea, kde jsme zahlédli spolu-hosty, převážně starší lidi. Mezidobu čekání na večeři jsme strávili couráním se po pláži. Večere byla nic moc. Zatim nejslabší - kus jehněčího s převážně tlustým masem (moji neradost všichni, kdo mě znají, jistě pochopí), klobása (ta byla dobrá, pravda), zeleninový salát, brambora (ne brambory, JEDNA brambora), nějaký zelený kuličky (nepřišli jsme na to, co to bylo - vznesené tipy zahrnovali řasy, jikry a zeleninu, ale kdyby mi někdo řekl, že to byly bobky mořskýho trpaslíka, klidně bych tomu věřil) a ovoce (meloun a ananas, ze kterých jsme všichni až na Gabču měli radost). Po večeři rychlá sprcha a po návratu už na nás čekala lepší část večera. Nejdřív to byl Fire dance, kdy místní svalovci (myšleno ironicky) v čele s místním svalovcem (to už ironie není, jeden byl fakt dost namakanej, musím uznat)
mávali na přihlížející s pochodněma a vůbec dělali všechny ty věci, co nemáte zkoušet doma. Nakonec dva z nich předvedli zvlášť speciální kousky s hořícím klackem - pokládali si ho na různé části těla a vůbec nic jim to nedělalo. Pak následoval další tanec, tentokrát už bez pyromanských pomůcek. Při něm jeden tlouštík ukazoval, jak se to dělá, a pak vyzval přihlížející, aby se připojili. Bylo to něco ve stylu Macareny, nejzábavnější z toho bylo asi mlácení se dlaněma do loktů. Na závěr udělali takový vlášek, v jehož průběhu jsem Gabče zavadil o tu nohu poškrábanou od korálu a spálenou od sluníčka, za což jsem pak musel nést dost těžké následky.
Nakonec jsem to vykoupil pivem na dobrou noc - značka Fiji Gold není nic extra, ale chtěli jsme něco lokálního a moc na výběr nebylo. Nabídnutou kavu jsme pro dnešek zavrhli a šli spát. Za zmínku ještě stojí, že naše bure tady bylo první, které mělo i zámek! Holt civilizace.

V galerii k tomuhle článku jsou jen fotky z lodi Wanna Taki. Na ostrov Waya Lailai se můžete těšit příště.