New Zealand 2019 - Odlet/Bay of Islands

Dovolenou na Nový Zéland jsme plánovali dlouho...teda hlavně Jirka o tom neustále mluvil. Nakonec jsme koupili letenky na konec ledna, tedy konec letních prázdnin, a doufali jsme, že se tak vyhneme davům turistů. Plán jsme trochu přizpůsobili Ančeti, takže jsme vybrali tři destinace na severu Severního ostrova, kde vždy zůstaneme 4 noci a pak se přemístíme jinam.



1. poloha - Bay of Islands
2. poloha - Rotorua
3. poloha - Coromandel

Odlet/Paihai Bay of Islands

Z Waitara jsme vyrazili jako normální lidi kolem 6:30 ráno a na letišti jsme byli 2 hodiny před odletem, ale vše proběhlo naprosto v pohodě, tak možná do budoucna trochu přehodnotím své nutné minimálně 3 až 4 hodiny.
Let samotný trval 3 hodiny, což je dost na pohodu. Normálně po Sydney cestujeme hodinu až dvě, než se někam dostanem. V rámci úspor a rozptýlení dítěte jsme zaplatili jeden extra balíček s jídlem a TV pro Anču (jídlo bylo fajn, ale moc se nepředali). Na letišti v Auckland proběhlo také vše hladce a i když mají docela striktní kontroly na to, co se může přivézt (hlavně čerstvé jídlo), nikdo nás nekontrolovat a skoro vše jsme mohli pronést. V příletové hale jsme už jen našli náš shuttle, který nás odvezl do půjčovny aut (půjčili jsme si Huyndai Tuscon přes OMEGA car).
Bohužel vymotání se z letiště, papírování ohledně auta a dopravní špička přes celý Auckland nám sebrali pár drahocenných hodin a do našeho ubytka v Paihia jsme museli vcelku kmitat a ještě v půlce cesty jsme volali, že dorazíme o pár hodin později.
Bounty motel v Paihia byl postarší, ale vše čisté a plně funkční (v přední části kuchyňka, jídelní stůl a židle plus velká postel, v chodbě sociálka a vzadu ložnice s třemi postelemi) I přes pozdní hodinu byla Anča docela dost v pohodě...díkybohu.

Na druhý den jsme vyrazili na průzkum. Motel byl kousek od pobřeží, kde jsme museli nutně sbírat mušle. Pláž je tak napůl kamenitá a napůl tmavý písek a nevypadá moc lákavě, ale dítě bylo naprosto spokojené. I když jsme po chvilce trochu popošli, program byl stejný. Nakonec jsme se dostali až na konec pláže, kde byl stánek s pronájmem kanoí. Docela nás to zaujalo a vyptali jsme se, co obnáší půjčení. Paní, co tam kanoe půjčovala, byl nakonec nejlepší zdroj informací, který jsme mohli mít.
Na kanoe nám doporučila jet až za dva dny, prý bude nejlepší počasí a hlavně bezvětří (cena 20/osoba, dítě zdarma, pokud se vrátíme dřív sleva)
Pokud máme rádi horké prameny bez davu turistů, což máme, tak asi 20 km daleko je koupaliště Nwagha Springs s 16 bazénky a vodou od ? do 48 stupňů Celsia (vstup $4/osoba, jen cash)
Určitě stojí zato si koupit lístek na ferry a svézt se na největší ostrov v zátoce Urupukapuka (45/osoba, dítě zdarma)
Cestou zpět jsme se už jen stavili na jídle. My pizza, Anča těstoviny se seafoodem. Moc toho nesnědla, ale vyjedla všechny krevety...mrcha. Zbytek odpoledne jsem se poflakovali po centru Paihia. Je to v podstatě jen taková vesnice, ale jelikož je to vstupní brána na všechny ostrovy v okoli, je tam dost živo. Chvilku jsme pozorovali helikoptéru, která dělá vyhlídkové lety nad zálivem, prošli si místní trh, koupili knížku s pohádkami v antikvariátu, nutně museli koupit červenou zmrzlinu a pak konečně do motelu. Večer jsme se ještě dojeli kouknout pár kilometrů na Haruru vodopád (dá se k němu popádlovat po řece kanoií), stavili se na nákup jídla a jeli domů. Anča byla děsně rozjetá a usnula až asi po dvouhodinovém boji.

Ferry do Russell

Russell je městěčko přímo naproti Paihia. Pyšní je prvním evropským osídlením a  přístavem na Novém Zélandu. Leží na poloostrově, tudíž se tam dá i hroznou oblikou dojet, ale lodí, která jezdí co pár minut, se je to o dost pohodlnější, hezčí a hlavně rychlejší. Ráno jsme se dost flakali a vyrazili jsme na wharf až kolem 10. Cesta lodí zabrala opravdu jen pár minut a Anča se mezitím naučila dvě užitečná slova ''sail boat" a "speed boat". Russell je malebné město se spoustou kaváren podél pobřeží, koukli jsme ještě na místní historickou památku a tou kostel Christ church...samozřejmě nejstarší na NZ.
Odpoledne jsme došli napříč ostrovem na Long beach. Jak už název napovídá byla to velká pláž s úžasně jemným pískem, který spíš připomínal svou konzistencí bahno. Děsivé bylo, že tam nebyli skoro žádní lidé. Jen jedno pojízdné kaféčko, záchody a sprcha.
Celý den byl vcelku idilický, než sebou Anča na zpáteční cestě řízla o zem a odřela si do krve obě kolena. Bohužel to prožívala dost dramaticky, asi hodinu řvala a do večera v podstatě neudělala krok. Zpět v Russell jsme koupili peroxid a aspoň to trochu vyčistili a mezitím si Jirka ještě odskočil na vyhlídku Flagstaff hill. Původně jsme to chtěli udělat všichni společně, ale madam jen řvala a řvala a nechala se uklidnit až videem s krtkem. Večeři jsme dali u číňanů. Nezdravé smažené nudle jsou vždy naše záchrana. Asi vzhledem k vysilujícímu zážitku to večer Anča zabalila rychle a my měli volný večer.

Ferry do Otehei Bay

Anča hned ráno hlásila, že kolena už jsou suchý, tak padlo rozhodnutí jet na Urupukapuka ostrov. V 10 jsme koupili lístky na ferry (žlutá ferry Explore), nakoupili ještě nějaké jídlo a vyjeli. Ze začátku to trochu houpalo, ale pak už se Anča chopila foťáku a začala fotit. A musím uznat, že bylo co.
V 11:15 jsme byli na ostrově. Pár lidí, co s námi přijelo se rozprchlo ani nevím jak a kam, v podstatě jsme celý den nikoho neviděli. Paní v Conservation Centre nám dala mapku a poradila kam jít. První jsme vybrali cestu před kopec k Cable bay. Všude byly krásné výhledy na tyrkysové moře, okolní ostrůvky a ukryté pláže. Na ostrově nejsou žádní predátoři, člověk slyšel jen vítr a občas nějakého ptáka...super klid. V Cable bay (asi 10 minut od wharfu) byla kamenitá pláž a vysekaná tráva na stany, záchody, pitná voda a venkovní sprcha. Kempovali tam jen nějaký důchodci, kteří tam přijeli v kajaku.
Mezitím, co Anča vyhrabávala kameny na pláži, Jirka skočil na průzkum Sunset Bay (vedlejší pláž). Tam byla pro změnu písčitá pláž, takže jsme se tam po chvilce přesunuli všichni. Nakonec jsme ještě zašli kouknout na Urupukapuka Bay a zpět na ferry, která odjížděla tak akorát po 4 zpět do Paihia.

Waitangi Treaty Grounds, Ngawha Springs

Dnes jsme měli poslední den v našem motelu. Ráno jsme sbalili věci a protože chtěl Jirka mermomocí nějaký kulturněvzdělávací zážitek, dopoledne jsme strávili ve Waitangi Treaty Grounds. Je to v podstatě takové otevřené muzeum pojednávající o historii této oblasti a Nového Zelandu vůbec. Součásti bylo kulturní představení s tancem a tradiční hakou. Celá prohlídka areálu byla s průvodcem (potomek Jamese Busbyho). Vyprávěl o historii Maori, tradicích, co předcházelo Treaty of Waitangi, prohlídka válečné kanoe (největší 36 m). Z výkladů měl samozřejmě víc Jirka než já, ale musím říct, že i přes poměrně drahé vstupné 50 dolarů za osobu, jsme si to všichni užili.
Odkud jsme popojeli na horké prameny. Ngawha springs je takové rustikální koupaliště s káděmi horké vody. U každého bazénku byla tabule s teplotou vody, která se několikrát za den přeměřovala. Z asi 16 bazénů bylo otevřeno jen 9. Některé zavřené měli moc vysokou teploty. Voda je prý nejchladnější ráno a v průběhu dne může stoupnout až o pět stupňů. Můj neojblíbenější měl 38 stupňů. Anča si stěžovala, že jsou všechny moc horké. Jirka chtěl zkusit všechny, ale ty nejteplejší otevřené pojmenované Doctor a Bulldog (45-48 stupňů), dal jen po kotníky. Určitě to stojí za návštěvu. Je to levné (4 dolary/osoba) a má to svou nezaměnitelnou atmosféru.
I když jsme se po koupelích vysprchovali (jen venkovní hadice), smrděli jsme sírou ještě večer a plavky chytili jemný hnědooranžový nádech a smrděli ještě po týdnu v Sydney, když jsem je dávala do pračky.
Naší delší destinací byla slavná geotermální oblast kolem Rotorua, ale protože to bylo asi 4 hodiny řízení, popojeli jsme jen pár kilometrů do Whangarei a složili hlavy tam. Naslepo jsme našli motel (Continental motel) za 140 dolaru na noc. Sice trochu nad náš rozpočet, ale paní na recepci byla milá, měli bazén a spa, tak jsme to vzali. Večer jsme se rochnili v bazénu a spa, akorát jsem skočila pro jídlo do indické restaurace. Anča si oblíbila mango curry, které mi celé snědla, takže jsem se musela spokojit s vegetariánskou kormou.