New Zealand 2019 - Hobbiton, Coromandel a odlet

Dnešek byl opět ve znamení balení a přesunu. Ráno se to neobešlo bez hodinové spa a Anči vysedávání na záchodě, i když už jsme měli mít vyklizený pokoj. Si to umí načasovat. Pak jsme vyrazili směr Matamata. Malé bezvýznamné město, které získalo popularitu jen díky Hobbitonu. Farmu nedaleko tohoto města si totiž vyhlídnul režisér Peter Jackson pro natáčení trilogie Pán Prstenů. Bohužel jsem ale zjistila, že je nutné si na prohlídku Hobbitonu udělat dopředu booking a samozřejmě na tento den bylo už vše plné. Ale i tak jsme si říkali, že to máme v podstatě po cestě a tedy zkusíme štěstí na místě. A nakonec se poštěstilo (když to někdo zruší nebo změní, uvolní místo pro další zájemce). Na informacích nám řekli, že pro nás mají místa na další túru asi za asi 45 minut. Musím ale poznamenat, že je to docela masovka. V městě samotném to ještě není tak hrozné, ale autobus od infocentra byl skoro plný a zbytek lidí a naši průvodkyni jsme nabrali asi po půl hodině jízdy před hlavní branou. Tam už to vypadalo o dost hůř, narvané parkoviště a všude davy lidí. Autobus obsazeny do posledního místa nás ještě popovezl asi 5-10 minut k Hobbitonu. Tady jsme všichni vyskákali z busu, nažhavili foťaky  a šlo se. Bylo dost těžké nedohnat a nezamotat se do jiného “zájezdu” před námi (vždy skupina 30-40 lidí), ale jinak byla procházka po Hobbitonu vcelku zajímavá. Dozvěděli jsme, co a jak a proč stavěli a točili. Třeba, že jeden strom na kopci je celý umělý, kde se projížděl Gandalf a že každá nora je unikátní včetně všech miniaturních doplňků před ní, které samozřejmě hned padli do oka naši Anče. Do většiny nor se nedá jít a když už je nějaká otevřená, uvnitř stejně nic objevného nenajdete...většinou jen malý prostor. Ale zvenku byste nehádali, že se nejedná jen o kulisy. Mimochodem to vlastně nejsou ani původní kulisy. Po natáčení filmaři vše rozmontovali a odvezli. Až po několika letech zde vše znovuobnovili. Na konci jsme ještě mohli prozkoumat Green Dragon hospodu a občerstvit se domácím ciderem, pivkem nebo nealkoholickým zázvorovým pivem (vše zdarma v rámci vstupného, ale vzhledem k tomu, že jeden lístek stál přes 80 dolarů, tak je to docela na místě). Bohužel na prohlídku hospody a přilehlé kovárny jsme měli jen asi 15 minut a pak jsme museli kmitat na bus. Ještě jsme se chtěli zastavit v obchodu se suvenýry, ale ani Anča ani čas nám to nedovolil.

Whitianga 

Z Matamata jsme si už rovnou prděli na Coromandel. Cesta nám zabrala něco přes 2 hodiny. Poslední úsek na poloostrově byl dost klikatý, takže si Anča zase začala stěžovat. Ale nakonec to nějak rozdýchala. Naše ubytko bylo na začátku městečka Whitianga. Upřímně jsem asi očekávala trochu víc, ale to už je asi prokletí tohohle výletu. Dům byl uprostřed takové miničtvrti u průmyslového areálu...takže okolí rozhodně žádná romantika. Dům byl postarší a všude děsnej bordel. Jako že ne přímo odpadky, ale staré věci, které (jak říkají naši rodiče) by se třeba mohli ještě někdy hodit. Naše bydlení za domem (vstup ze zahrady) bylo opravdu mini pidi, ale opět vše čisté plus naši domácí byli naprosto super, přátelští a měli dvě malé holky Poppy a Bonie, které hned vypadali jako dobrá zábava pro Anču. No a jako bonus zahrada plná krámů a hraček a pískoviště a houpačky a dvě rezavé trampolíny. Takže pro naše dítě ráj na zemi.

Než jsme se zabydleli, zajeli jsme ještě do městečka na jídlo. Ani Whitianga samotná nepůsobila moc přívětivě. Většina toho byla zavřená, tudíž všude pusto. Nakonec jsme našli jedno otevřené čínské take away s velmi nepříjemnou číňankou za pultem. Jídlo bylo dle mého názoru průměrné. Podle názoru naší dcery (smažené nudle opatlané v sojové omáčce a krevety) minimálně 5* pochoutka. Cestou zpět jsme se ještě zastavili na nákup nezbytných vajíček a slaniny. Večer už Anča nedala ani sprchu a šla rovnou spát. Měla na zemi jen malou matraci s dětskou dekou, což bylo opět zjevně nejvíc cool spaní z celé dovolené. Whitianga z pohledu Anči a rodičů vypadá hodně rozdílně.

Po uspání Anči jsme chvilku s Jirkou seděli venku, jinde to vlastně ani nešlo, a popíjeli vínko. Když jsem se nad tímhle místech trochu zamyslela, musím říct, že mělo svůj potenciál. Chtělo by to jen trochu snahy a přemýšlení a mohlo by to být pěkné a pohodlné bydlení pro návštěvníky. Ale tak daleko se naši domácí bohužel ještě nedostali.

Coromandel Town

V noci Anča nějak cestovala. Sháněla se po tátovi na chodbě. Ještě, že to tam bylo tak malé. Pak ještě cosi klábosila z postele o dortech, ale to už naštěstí jen z postele a se zavřenýma očima. Ráno nás vytáhla z postele už v 8, ale ještě jsme se poflakovali a hlavně vyprali. Až kolem 11 jsme vyrazili natankovat a do Whitianga na Informace. Paní byla opět velmi milá a poradila nám vše, co jsme potřebovali i nepotřebovali vědět. Neb počasí nebylo úplně na pláž, padlo rozhodnutí jen po silnici R309 napříč poloostrovem do Coromandel Town. Z této silnice se postupem času stala hezká turistická atrakce.

• Je to nejbližší spojnice mezi Whitianga a Coromandel Town,
• vede hornatou částí napříč poostrovem a většina je nezpevněná,
• najdete tam různá místa na piknik a koupání,
• prales s ohromnými stromy Kauri,
• vodopád,
• Waterworks (takový kuriozní vodní park, platí se vstupné),
• malá prasátka válící se podél silnice v bahně
• a bohužel zavřená restaurace s místní specialitou “mušlemi”.

Kromě parku Waterworks a koupání jsme dali snad vše. Na oběd jsme museli dojet do Coromandel Town, malého města, která má příjemnou atmosféru...rozhodně víc než Whitianga. Ale krom pár obchodu s kravinami a několika restauracemi tam nic moc zajímavého nebylo. Od zavřené restaurace na konci R309 jsme byli natěšení na mušle, takže jsme vcelku rychle vybrali jednu z dobře vyhlížejícíh restaurací na hlavní ulici a objednali zjevně místní specialitu seafood chowder, mušle a suché těstoviny pro Anču (dostali jsme nakonec zadarmo). Když Anča zjistila, že těstoviny poměrně dobře spolupracuji s chowderem, moc toho na nás nezbylo. Zpět to Whitinga jsme jeli po delší,ale zato normální asfaltce asi 45 minut. Cestou začalo pršet, ale po přejezdu kopců se to zase uklidnilo. Večer byla opět pohoda. Anča strávila asi hodinu v autě a hrála se všemi možnými čudlíky. Večer jsme dojedli zbytky z čínského take away a uspali dítě. Zkoušeli jsme ještě sedět chvilku venku, ale déšť nás také zahnal do postele. 

Déšť vydržel s přestávkami až do rána. Dopoledne se ale vyčasilo, až na silný vítr 27 km/h z východu (byli jsme na východním pobřeží), který měl být vlastně po celý náš pobyt na Coromandel. Na doporučení našich domácích jsme, s malou zastávkou na dětském hřišti ve Whitianga, dojeli na Kuaotunu pláž. Nejdříve jsme zastavili u silnice asi uprostřed pláže, ale po rychlé prohlídce jsme zjistili, že tam děsně fouká a hlavně si všimli lidi v dolní části, kam jsme se nakonec přesunuli. Potkali jsme tam i na naše domácí. Jižní část pláže s malou lagunou, parkovištěm přímo u pláže a kaféčkem byla pěkně schovaná za větrem, ideální na koupání. Původně jsme ještě chtěli prozkoumat Otama pláž (dle našich domácích i paní na Informacích nejlepší pláž v okolí) hned vedle, ale zasekli jsme se tu až do pozdního odpoledne. Večer si doma začala konečně Anča pořádně hrát s holkami. Nejdřív na zahradě a pak i v prorezlém, nepojízdném vanu, který měli domací odstavený vzadu na zahradě. Když jsme Anču dostali do postele, vrhli jsme se na hledání ubytka na poslední noc před odletem. Potřebovali jsem něco poblíž letiště, a najít něco rozumného byla docela bída...jak už je asi naším dobrým zvykem.

Hahei pláž

Poslední den na Coromandel jsme strávili na Hahei beach. Cesta zabrala asi půl hodiny. Jelikož je to jedna z místních atrakcí, odpovídal tomu i počet lidí na pláži i v městečku samotném. Také furt docela foukalo, takže byli ohromné vlny a ve vodě byli akorát surfaři. Já s Ančou jsme se uvelebili na pláži a Jirka trochu prozkoumal pláž a nakonec i vlezl do vln. Spokojeně jsem tu vydrželi asi do 3 odpoledne, ale bohužel jsme tu nenašli žádnou zajímavou restauraci, takže jsme se nakonec vrátili na pozdní oběd/brzkou večeři zpět Whitianga. Zatímco jsme vypustili dítě na hřiště, zkusila jsem obejít okolí a volba nakonec padla na irskou hospodu hned naproti hřišti. Dali jsme chowder, chips a mušle. Vše dobré, ale ne tak, jako v Coromandel Town.

Přejezd do Auckland a odlet

Ve 3 ráno nás vzbudil děsný šramot v chodbě. Celý rozespalý jsme přemýšleli, co to je. Až se z toho nakonec vyklubala myš. Zacpali jsme díru pod dveřmi a spali dál. Ráno bylo krásně a nikomu se nechtělo vstávat. Ale nakonec jsme naházeli vše do auta a vyjeli jsme směr Auckland. Jak už jsem zmínila, silnice podél pobřeží Coromandel nejsou nerovnější a po pár kilometrech to Anča zase nedávala a bohužel to tentokrát ani nerozdýchala. Naštěstí vše proběhlo kultivovaně do připravené misky. Navigace nás vedla opět přes kopce skrz poloostrov, ale raději jsme zvolili delší cestu po normální  silnici a řídila jsem já. Na oběd jsme zastavili v Thames. Bylo tam dost restauraci, ale nakonec jsme skončili v takovém bufetu a dali si housku s kuřetem, pie a Anča lamingtongu. Do všeho jen trochu ďoubla a jeli jsme dál. Asi 10 minut od našeho hotelu, jak jinak než na dálnici, si naše madam vzpomněla, že vlastně musí čůrat. Takže jsem pro jistotu nasadila plínku přes kalhoty a i když tvrdila, že to nevydrží, vydržela. Check in v motelu měl být asi od dvou odpoledne, tudíž jsme byli nemile překvapeni, že ani ve 4 hodiny, když jsme byli na místě nám oznámili, že pokoj ještě není připraven. Vyházeli jsme tedy věci na recepci a Jirka jel vrátit auto. My jsme zatím prošli celý areál a usídlily se u bazénu. Cca  2 hodinu po plánovaném check in byl pokoj připraven, ale když jsem to viděla, tak jsem tomu nemohla uvěřit. Vše staré, ne moc čisté (spíš taková dlouhodobá špína), před vchodem nedopalky od cigaret. Jako žádná tragédie, ale za 230 dolaru na noc to fakt nestálo. V průběhu večera jsme našli ještě pod postelí nedopitou plechovku od nějakého drinku, která se tam samozřejmě vylila. Naštěstí bazén, i když se studenou vodou, byl pro Anču dostatečné rozptýlení. Večer jsem dovařila poslední zbytky jídla a šlo se spát. Ráno proběhl přesun na letiště bez problému a i let samotný byl super. Až na ty problémy s bydlením jednoznačně úžasná dovolená.