Hostel ve Wanganui neměl chybu, a proto se nám ráno vůbec nechtělo z postele. Nakonec jsme se ale docela rychle sbalili a vydali se na snídani. Objevili jsme útulnou cukrárnu s obrovským kafem a čerstvými mufiny. Dostatečně posilnění jsme se ještě rozhodli pro návštěvu kopce s rozhlednou. Souhlasila jsem jen s podmínkou, že k výstupu použijeme výtah, který funguje uvnitř kopce…je to taková místní rarita a tuším, že je jedním ze dvou takovéhoto druhu na světě. Za symbolický poplatek jeden dolar jsme tedy byli vyvezeni na kopec a ještě jsme si vyšli pár schodů na rozhlednu a pokochali se výhledem. Cestu dolů jsme dali pěšky a byla pro mne vcelku utrpením, takže jsem se těšila na relax v autě, protože nás čekalo něco před 100 km do Welligtonu. Tam jsme dorazili po poledni a začali shánět hostel, protože pro prostudování všech dostupných průvodců jsem zjistila, že nejbližší kemp je asi 15 km od centra, což se nám samozřejmě moc nezamlouvalo. Bohužel sehnání vhodného hostelu také nebylo nejsnazší. Jeden měl otevřenou recepci až večer, druhý byl trochu pochybný a další dva byly plný. Tudíž jsme nakonec nepohrdli tím pochybným.
Přesunuli jsme tedy pár věcí do pokoje a šli se courat po městě. Po pár minutách jsme se dostali do přístavu a zmoženi cestou zapluli do místního pivovárku. Další naše kroky vedli k budovám parlamentu a nejstarší dřevěné budově (původně také vládní, dnes sídlo právnické fakulty) a samozřejmě na slavnou Cable car…lanovku, která nás vyvezla na kopec nad město, kde je botanická zahrada, observatoř a zahrada růží a begonií. Kolem večera jsme zjistili, že už jsme asi z Wellingtonu viděli vše a trochu nás mrzelo, že už jsme si zaplatili hostel a nemohli se tudíž přesunout někam dál. Ale aspoň jsme se přinutili ráno brzo vstát a vyrazili opět na sever severního ostrova se zastávkou ve městě Napier.
Komentáře
Okomentovat