Nový Zéland - Hell's Gate a Tongariro National Park

Když jsme si kupovali lístek do maurské vesnice, dostali jsme k němu ještě zadarmo vstup do Hell‘s Gate (ďáblova brána), takže program na příští ráno byl jasný. Tahle geotermální oblast se vyznačuje hlavně bahenními koupelemi, největším horkým vodopádem na jižní polokouli a opět spoustou bublajících děr a bahna. Název tomuto místu dal George Bernard Shaw, který po jeho návštěvě prohlásil, že Hell‘s Gate je nejbohapustější místo které kdy viděl a rád by zaplatil 10 liber, aby ho byl nikdy nepoznal.
Po projití Hell’s Gate nám už nic nebránilo v tom se vydat k dalšímu cíly a to Národnímu parku Tongariro (lokalitě, kde byl natáčen Pán prstenů). Cestou jsme se ještě zastavili u Huka vodopádu a v Craters of the Moon, což je taková planina s velkými i malými krátery. Odtud už to byl kousek do městečka Taupo.


Tam jsme se moc nezdrželi, akorát jsme navštívili informační centrum a nabrali spoustu letáků o Tongariro. Po přečtení pár informací mě trochu přešla chuť lézt na nejvyšší vrchol tohoto parku (no v podstatě nejvyšší horu, přesněji aktivní vulkán, severního ostrova Mount Ruapehu 2797 m), protože doporučené vybavení se ani zdaleka nepřibližovalo našemu. Samozřejmě jsem se uklidňovala, že přeháněj, ale poslední informace, už v samotném centru pod horou o tom, že cesta na vrchol není značená a počasí je dost varchlaté, mě naprosto přesvědčilo, že si to ráda nechám ujít.
Jelikož jsme přece jenom byli na horách, zavrhla jsem též variantu spát (=trápit se) ve stanu a vyjeli jsme do nedalekého městečka National Park village hledat ubytování. V útulném hostelu padlo konečné rozhodnutí na příští den. Jirka se nade mnou slitoval a vybral lehčí a prý oblíbenou trasu podél vrcholů zvanou Alpin Crossing s výstupem na druhý vrchol parku, známou sopku z Pána prstenů (Mount Ngauruhoe vysokou 2291 m). Ještě v hostelu jsme se informovali na počasí a dostali poučení o tom, že nemáme nechávat nikde o samotě zaparkované auto, protože už pár turistům ho vykradli. Ale 50 dolarů za autobus se nám opravdu dávat nechtělo, takže jsme to raději riskli a nacpali všechny věci do kufru.
Po probuzení jsme marně hledali předpovídané slunečno, protože nás přivítalo zataženo a mlha, která se měnila v jemné mžení. Předpověď byla ale stále příznivá, takže jsme vyrazili. Auto jsme nechali na parkovišti a vydali se skrz údolí k naší sopce. Krajina kolem byla pěkná, dokonce občas trochu stoupli mraky a ukázalo se sluníčko. Po pár kilometrech, kdy jsme samozřejmě míjeli poměrně dost dalších turistů, převážně důchodců, což mi samozřejmě zvedlo sebevědomí, jsme dorazili k prvnímu stoupání. Do té doby to byla jen taková procházka po úhledném chodníku. Když jsem všude kolem viděla ty staroušky, vrhla jsem se odvážně do šplhání. Po pár metrech se ozvalo mé netrénované tělo a s několika výraznýma přestávkami jsem se vzadu celého peletonu vydrápala na vrchol. V tu chvíli jsem ještě netušila, co mne čeká. Na vrcholu se trasa rozdělovala a my se odpojili od většiny turistů a vyrazili na naši sopku. Výstup měl trvat asi 3 hodiny, takže jsme si naivně mysleli, že tak za hoďku jsme zpátky dole a budeme pokračovat dál po trase. Opak byl ale pravdou. Na začátku jsme minuli tři kolíky značící cestu a pak jsme se zabořili do mraků. O cestě nemohla být vůbec řeč a o tom, že by to tam bylo značené, jsme si mohli dát jen zdát. Ale směr byl poměrně jasný…pořád nahoru. Povrch sopky se skládal převážně z vulkanického prachu a jemných lávových kamínků, takže jeden krok nahoru znamenal tak tři zpátky. Asi v půlce jsem myslela, že chcípnu a na vrcholu - kam jsme se asi po dvouapůl hodině dostali - už jsem nemyslela vůbec. K našemu dalšímu “velkému štěstí“ byla na kopci taková mlha, že jsme neviděli ani jeden druhého, takže výhled jsme si opravdu moc neužili. Svalili jsme se k jednomu červenému šutru…ten kráter, který jsme totiž vlastně neviděli, se jmenoval Červený kráter…a dali si svačinu. Z našeho hodovaní nás vyrušili hlasy a k velkému překvapení se na tenhle kopec uprostřed ničeho, hrnuli další praštění turisti jako my. I když se ti dva bavili anglicky u jednoho jsme identifikovali silný podezřelý přízvuk….byl to Čecháček jako my. Opravdu jsem netušila, že na pokraji sil a kráteru ve výšce více než 2 000 metrů a s naprosto nulovou viditelnosti, potkám nějakého blázna od Boleslavi.Prohodoli jsme aspoň pár slov, zanadávali si na počasí a v tu chvilku (že by se někdo nad námi slitoval?) mraky ustoupili a před námi se rozprostřel kráter sopky. Název opravdu nelhal…byl celý červený. Pomalu mi to vrhnulo slzu do oka…asi tím, že jsem 3 hodiny před tím neviděla vůbec nic, tak mi tohle přišlo naprosto úžasný, ale spíš bych to přikláněla mému vyčerpání. Po pár minutách už tu opět bylo pro všechny známé nic a my začali hledat cestu dolů. Až na třetí pokus jsme nalezli tu správnou podél lávového hřebenu. Dolů to bylo o chlup rychlejší, protože jak už jsem psala, když člověk udělal krok, sjel po prachu o pár metrů dolů, brzdění probíhalo povětšinou na zadku. Asi po 4 hodinách jsme se tedy opět dostali na rozcestí pod sopkou. Ani jsme se nemuseli moc dohadovat, zda budeme pokračovat dál a raději se vypravili směrem k autu. Sečteno a podtrženo…tohle byla moje první a asi i poslední sopka. Nové boty nezklamali a já to přežila bez puchýřů. Kolena zklamali a boleli ještě další dva dny, stehna ještě o den déle. Jirka vyváznul jen s mírnými odřeninami na ruchách, když při brzdění zadkem přibral na pomoc i ruce. V neposlední řadě bylo podlomeno sebevědomí o mé fyzické zdatnosti. Jo a ještě mi natekli všechny prsty…to jen aby toho nebylo málo.
Po tomhle poučném zážitku vedla naše další cesta pro jistotu k moři, do města Wanganui. Za odměnu jsme si ale opět zaplatili na přespání hostel a došli si (v mém případě dobelhali) na večeři a kapku chmelového moku. Plán dalšího dne Wellington.