ZOO Dubbo

Budu muset trochu zalovit v paměti, protože v Dubbo jsme byli už před nějakým tím týdnem. Přesněji mezi Vánočními svátky. Jak už jsem psala, na štědrý den jsem se rozloučila s moji starou prací a rozhodla si udělat prázdniny. A jelikož Jirka měl také povinné prázdniny, měli jsme čas vyrazit někam dál od Sydney. Rozhodnutí padlo na Dubbo, což je taková safari zoo asi 400 km od Sydney. Bohužel tam nevede žádná pořádná dálnice, takže nám cesta zabrala asi 6 hodin. Ale měli jsme času habaděj, takže jsme nikam nespěchali. Jak už to tak bývá, když se rozhodneme vyrazit někam dál od moře, počasí bylo super...až moc...teploty kolem 30 stupňů. Vyjeli jsme ale ze Sydney brzo ráno, tak se to docela dalo. Cestou jsme míjeli poměrně dost – pro nás stále vtipných - značek s obrázkem klokana. Po chvilce jsme pochopili proč. Kolem silnice leželo spousta mrtvých klokanů. Naštěstí ke kolizím dochází hlavně za tmy, tak jsme se ani moc neobávali, že taky nějakého sejmeme.



Po příjezdu do Dubbo jsme hned vyrazili do Zoo. Při nákupu lístku, který mimochodem platil i na druhý den, jsme dostali pár informací a hlavně plánek a rozpis různých aktivit. Celý okruh po Zoo má asi 6 km a je možné ho projet autem. To nám přišlo trochu zvrhlé, tak jsme se raději rozhodli jít pěšky a druhý den si půjčit kola. Na začátku jsme akorát stihli krmení želv. Byli obrovské a soukali do sebe nějaký listí a květy. Taky se nechali šimrat pod krkem. Po krmení nám už zbývalo jen pár hodin, tak jsme se vydali po okruhu s tím, že kam dojdem, tam dojdem, a zbytek necháme na další den. Většina zvířat někde polehávala, čemuž se ani moc nedivím, protože bylo fakt vedro. Objevili jsme akorát aktivní opice, které pobíhali po malém ostrůvku. Také jsme zjistili, kam tyhle opice chodí na záchod. Mezi tímhle ostrovem a dalším měly nataženy lana, na ta se zavěsily a vykonaly potřebu (velkou i malou) do vody. Vůbec jim nevadilo, že je někdo pozoruje. Po tomto poučném pozorování jsme už jen proběhli pár výběhů se zvířaty a šli k autu, protože už se blížila zavírací doba.
Pro přespání jsme vybrali jeden z kempů blízko u centra. Cena byla opět přijatelná...20 dolarů. Dostali jsme místo u kuchyňky s BBQ stolem, ale na večeři jsme raději zašli do města. Přesto, že byl pátek večer, v centru Dubbo to příliš nežilo. Po dlouhém hledání jsme tedy zalezli do jedné z mála otevřených restaurací a nechali se pohostit lahvinkou červeného vína, steakem a kuřecími plátky. A to vše jsme zakončili palačinkou. Cestou do kempu jsme ještě nakoupili nějaké zásoby v místním supermarketu a šli spát.

Na druhý den jsme hned po příjezdu do Zoo, zavítali k půjčovně kol. Nabídka nás vskutku moc neuchvátila. Myslím, že můj starej favorit, by mezi těmito koly zářil novotou. Takže po chvilce váhání jsme se opět vydali na okruh po Zoo pěšky. Jako první atrakci jsem zvolila krmení vyder. Byli to čumáčkové:) pobíhali a rejdili ve vodě. No pro takovýhle zvířátka mám slabost. I další zvířata byla ráno o dost aktivnější než předešlý den. Například lev na pár minut opustil svoji ležící polohu a došel označkovat jeden strom. Tygr se otočil na druhy bok, sloni se nechali vysprchovat hadicí a linej hroch také vytvořil nevídanou aktivitu a vylezl na břeh. Ještě jsme si nenechali ujít krmení opic, těch o kterých víme, kam a jak chodí na záchod. Potom moje další oblíbence, surikaty, echidnu, nějaký to ptactvo atd.. No a kolem 3 hodiny už jsme toho měli dost a vydali se zpátky do Sydney. Cestou jsme se zastavili ještě v Bathurstu. Cestou do Dubbo nás tohle městěčko docela zaujalo, takže bylo zvoleno jako vhodné místo k večeři. Restaurací tu bylo o chlup více než v Dubbo, takže byl výběr snazší. Nakonec to vyhrála pizza. Jirka si dal jako předkrm kuřecí polévku Upozorňovala jsem ho, že polévky v Austrálii jsou trochu jiné než v Čechách, ale když to chtěl vyzkoušet, tak proč ne – takže sem teď musím dát malou vsuvku o australských polévkách. Většina polévek, co jsem viděla, je prostě normální polévka, která se po uvaření rozmixuje a tudíž z toho spíše vznikne hustá omáčka - Ani tato tedy nebyla výjimkou. Tudíž se Jirka přejedl svým polévkovým předkrmem a já si nechala zbytek pizzy zabalit s sebou.
Zbytek cesty jsme už jen trochu chvátali, abychom se dostali za světla za značky s klokanem. Jediným vyrušením v poklidné cestě, byl na začátku jedné obce, muž stojící opřený o auto a mající něco v ruce. Takže jsme trochu v očekávaní, jestli nám nepřijde nějaká pěkná fotka našeho auta. Už je to přes měsíc a zatím nic, tak doufáme, že jsme jeli podle předpisů.
Úplný závěr cesty (asi 3 km před domem) nám ještě trochu znepříjemnil přehřívající se motor. Tudíž jsme ho nechali trochu vydechnout a já si mezitím stihla vyblesknout posuma, který nás pozoroval sedíc na plotu u silnice.