Parky a botanická zahrada

Celé Sydney je plné parků. A tím nemyslím jen takových parků, jako je třeba na Karlově náměstí. Tady se najdou i parky, které jen přejít trvá hodinu. A jsou všude, v každé čtvrti několik. Bývá tu dost vedro, takže je celkem fajn schovat se do stínu pod nějaký strom. Je tu běžné sednout v parku na zem, udělat si piknik nebo si dát šlofíka - ty parky tady neslouží jako psí záchody, ale jsou skutečně pro lidi. Vlastně to není jediný důvod, oni Australani jsou vůbec ochotní rozvalit se kdekoliv - je úplně normální vidět tu holku v šatech, jak si na nádraží sedne na zem nebo děti ve školních uniformách, jak čekají na autobus rozvalení na zemi na zastávce. Těžko říct, jestli je to takovou neformální australskou povahou nebo jestli jsou prostě líní.
Špičkou místních parků je Královská botanická zahrada. Je přímo u Opera House a je volně přístupná. Ohraničená je ze dvou stran městem, z jedné strany mořem a z poslední Operou. Když jsme tam poprvé vlezli, což bylo hned náš první den v Sydney, celkem mě rozesmála cedule u vchodu - "Prosím choďte po trávníku". Přesný opak našich zákazů. Jsou tam různé části zahrady, někde jsou kytičky běžné, někde hodně exotické. Co se mi hrozně líbilo, byli papoušci. Normálně uprostřed parku se probíhají po trávníku desítky bílých papouchů s chocholkou. Jmenuje se to cockatoo (případně cocky) a jsou prý typicky Australští. Z ruky žrát nechtěli, ale jinak byli lidem vcelku navyklí. Jediná další zviřátka v zahradě byli už jen netopýří - v jedné části jich bylo po stromech rozvěšených spousty. Občas nějaký přeletěl na jiný strom, ale vyfotit se prevíti moc nedali.
U jednoho stromu jsem si řikal, že je mi nějaký povědomý. Kouknu na cedulku - fíkus. Ten všichni známe, jen že tenhle měl tak 20 metrů do výšky a odhadem 50 metrů do šířky. Takových člověk moc nepotká ;)