Sopka La Soufrière

Pondělí 12/3/2012

La Soufriere v mlze

Po snídani jsme asi v půl deváté vyrazili směrem sopka La Soufrière. Počasí nám úplně nepřálo, foukal vítr a bylo zamračeno. Cestou jsme zastavili na několika vyhlídkách, těch je podél pobřeží až hanba. Počasí se neumoudřilo ani během hodiny a půl jízdy, ale tentokrát jsme byli pro výšlap na sopku rozhodnuti za každou cenu. Teda já byl, Gábina z toho až tak nadšená nebyla - sopky pro ní většinou nedopadají dobře. Silnice byla velmi dobrá, podél pobřeží klídek, posledních 30 minut dost kopec, chvílema vážně krpál, až jsme se o naše Clio báli, ale zvládlo to bez úhony. V cíli stálo dost aut, museli jsme zaparkovat u příjezdu (přijeli jsme asi v 10:00).
Sopka La Grande Soufrière je se svými 1467m nejvyšším vrcholem Malých Antil, je aktivní (nekecají, fakt hučí a čoudí). Pro frankofonní lidi a obrázkomily je zajímavá i tahle francouzská stránka.

Energie sbalená na cestu

Samotný výstup nebyl tak zlý, jak jsme čekali. Prvních 10 minut se šlo lesem, prakticky po chodníku. Hnedka na kraji byl takový bazének, ve kterém bylo naložených několik lidí a taky tam byly obrovské cedule, že ve vodě člověk nemá strkat hlavu pod vodu, poněvadž tam jsou ty améby, které když se dostanou do těla, můžou člověka i zabít. Už jsme na to narazili dřív, ale turisti si s tím hlavy zjevně nelémou. Další část cesty vedla po zpustlé silnici, po které se podle našeho Lonely Planet dalo dříve i dojet až na parkoviště La Savane à Mulets (1142 m.n.m.), na které my museli dojít.
Na tomhle parkovišti je cedule, že na vrchol sopky to zabere 1:45h. Zhruba to asi odpovídá, ale cestou jsme potkali i zjevné důchodce či malinké děti, tudíž výšlapu se nebojte. Celá cesta vede do kopce, z počátku jsou tam vysoké stromky, postupně jen keře a mrňavý stromky do výšky pasu, takže je parádní výhled. Teda pokud máte kliku a nemrholí a není mlha nebo mraky, jako jsme měli my. Výhled byl asi první hodinu chůze. Ten mrak se držel v podstatě jen na kopci, se stoupáním jsme do něj vešli a cestou zpět z něho zase vyšli.
Když jsme vylezli až nahoru a byli těsně před vrcholem, při tahání vody z batohu jsme upustili foťák a rozbili si display. Ukázalo se, že fotit jde dál, ale bez kontroly nastavení nebo fotky, takže jsme mohli jen doufat, že nějaké fotky budou koukatelné (a že vůbec budou vidět - nevěděli jsme, jestli se nerozbilo něco uvnitř). Trochu to naštve, v prvním týdnu dovolené rozbít hlavní foťák, ale měli jsme ještě záložní podvodní kompakt.

Vrchol sopky

Na vrcholu byl takový označený okruh a taky spooooousta lidí chodících sem a tam. Šli jsme podle šipek a potkali celkem zajímavá místa. Nejlepší byly dva krátery. První jen čoudil a pekelně smrděl. Oba byly ohraničené dřevěným zábradlím, ale práv k tomu druhému vedla za zábradlím stezka a lidé po ní chodili. No nebyli bychom správné stádo, kdybychom se nepřidali - přelezli či podlezli jsme a šli se skrz mlhu kouknout. Pravda taky je, že právě díky mlze jsme z zvlášť z tohohle druhého kráteru neviděli vůbec nic. Nejdřív jsem přesvědčoval Gábinu, že nad námi prolétá letadlo, ale postupně i mě došlo, že to není letadlo, ale ta sopka - hukot horší než na letišti. Musím uznat, že jsem při pocitu té síly, která tam sálá, měl celkem strach. Chápu, proč lidi v panice utíkají, když sopka někde spustí doopravdy - tady si v klidu dříme a jen trochu odfukuje, a člověku z toho vstávají chlupy i na místech, kde by žádné být neměly.

Oběd ve Viex-Habitants

Cesta dolů byla rychlá, moc jsme se nezastavovali. Odjeli jsme a přemýšleli, kde se najíst - přeci jen bylo kolem třetí hodiny a my měli za sebou několikahodinový trek. Zastavili jsme u restaurací ve Vieux-Habitants, kolem kterých jsme už předtím jeli. Díky běžnému uspořádání vesnic a měst, kdy je silnice směrem k jihu vedena podél pláže, zatímco směrem na sever je více ve vnitrozemí (vždy na kraji města nebo těsně před centrem se silnice rozdělí), jsme museli městem trochu prokličkovat, ale dali jsme to - ještě že mám tak dobrou paměť. Z těch několika restaurací byly bezpečně otevřené dvě, vybrali jsme první. Cedule s menu ve francouzštině, jak jinak - ale několikadenní lingvistický trénink a hlavně hlad nám umožnili vcelku kvalifikovaně vybrat poisson grille (pečená rybka) a curry chicken.
Po tomhle pozdním obědě jsme pokračovali do Deshaies. Tam jsme nakoupili v malém Sparu - přišlo nám to tam o trochu dražší než jinde, ale rumu měli plný regál.

Grande Anse

Tím jsme měli splněný jak denní cíl, tak jídlo, a přišel čas na zábavu. Zkusili jsme polní cestu, která měla vést k pláži Grande Anse. Vedla, ale pro Clio to byl záhul, spíš by se na to hodila naše 4x4 Mazda. Odměnou byla mnohem klidnější (žádné obchůdky, jen jeden zavřený bar nebo restaurace) pláž jen s pár lidmi. Naprosto úžasné místo. Přestože tuhle pláž doporučují všechny průvodce a turistické weby, ta jižní část byla před západem slunce skvělá. Ve vodě nebylo více než 10 lidí, na pláži podobně. Vlny byly parádní, člověka to smetlo jako jako kus hadru - vyřádil jsme se tam jako malý harant. Po pár povinných fotkách západu slunce a procházce jsme během asi 10 minut dofrčeli (po té kamenité cestě zpočátku spíš dodrncali) do našeho bydlení v Bas Vent, kde jsme se už jen flákali - sbalili si věci na potápění na zítřek, udělali těstoviny k večeři, vypili něco rumu a punče, ulehli a nechali se štípat komáry.

Náklady: oběd (2x jídlo a 1.5L vody) €18