Den třetí a čtvrtý - Savai'i a vesnice Manase
Sobota 24/5/2008
Ráno jsme se zabalili a já šel vrátit auto. Kromě pokusu naúčtovat nám prázdnou nádrž to proběhlo bez problémů – co by se taky na té stařičké Suzuki mohlo rozbít, že jo. Další úkol bylo zaplatit pokojový účet, na což jsem byl docela zvědavý. Jak jsme se obávali, přihodili nám k celkové ceně dalších 15% DPH. Na druhou stranu zapomněli na oběd, který jsme si v restauraci dali, takže jsme jim bez řečí dali tohle DPH a o obědě jim nic neříkali. Fifty fifty, jak se u nás v Čechách říká.
V 10:00 nás vyzvedl bus (skutečně tam byl na čas – tentokrát žádný "Fiji time" ) a za tři čtvrtě hodinky nás dopravil k trajektu na druhý ostrov. Počkali jsme si spolu se stovkami Samoanů, a pak se spolu s davem protlačili na trajekt. Ten nebyl vůbec zlý – žádný přehnaný luxus, ale čekali jsme horší. Zajisté by trajekt udělal radost každému milovníku oceli, nicméně plaval dost dobře. Postupně se všechna místa i prostor na auta zaplnily, takže tam nebylo skoro k hnutí, dost lidí sedělo nebo leželo na zemi. Taky kdo by se divil, spousta lidí tak jezdí do práce, a trajekt jede jen několikrát za den. Skutečný problém bylo ale vedro – doslova "k chcípnutí". Po hodině a půl rozvážné (=pomalé) jízdy jsme se přiblížili k Savai'i, většímu ze dvou hlavních ostrovů. Savai'i je sice větší, ale žije tu méně lidí a nejsou tu žádná velká města, takže je považována za ostrov vedlejší, divočejší a samojštější.
Příjezd jsme poznali už tím, že většina lidí se začala hrnout ven už dobrých 15 minut před skutečným přistáním. Trochu jako v českém vlaku. Pro zpříjemnění ještě malý chlapec v doprovodu babičky, o kterém jsme si celou cestu mysleli, že hezky spinká, ve skutečnosti bojoval s mořskou nemocí, a v tuto chvíli už neudržel žaludeční nevolnost a bez ostychu vyložil svoji snídani přímo pod naše nohy. Naštěstí nás minul. Lepší uvítání jsme si snad ani nemohli přát.
V přístavu už na nás čekal chlapík jménem Waia z Tanu Beach Fales, našeho prvního ubytování. Posadil nás do dost obstojné Toyoty Hilux, hnedka začal klábosit a vyprávět, a tipoval nás na Němce (zase). Na korbu ještě naložil dvě urostlé Samoanky, z nichž jedna byla jeho sestra – jak jsme se rádi museli dozvědět. Cestou jsme ještě zastavili u obchodu, pozdravili Waiova bratra a bratrance. Abyste si nemysleli, na Savai'i žije víc rodin. To jen my měli štěstí zrovna na tu jednu. Taky nám Waia ukazoval "nejdražší resort na ostrově, noc za $300!", Le Lagoto. Neradi jsme v něm poznali své další ubytování. Za nějakých 30 minut jsme dorazili do Tanu Beach Fale ve vesnici Manase. Tanu je jméno majitele a celé jeho rodiny, které resort provozuje. Kromě Tanu jsou ve vesnici ještě další tři resorty, ale nezdá se, že by v tuto roční dobu nějak zvlášt fungovaly. Jména jsou Jane's Beach Fales (Waiova tetička, jak jinak – mimochodem, tenhle resort něl dost dobré hodnocení všude, kde jsme o něm četli, včetně Lonely Planet), Regina's Beach Fales a Stevenson's.
Na uvítanou dostáváme lady finger banán (takový ten mrňavý) a kokos s brčkem, slečna nám ho speciální technikou otevře. No, abych nekecal, prostě do toho sekla a pak trochu zašťourala nožem. Kokos mi udělal dost velkou radost, už jsem věděl, že se mi tu bude líbit. Slečna (jméno už nevím, ale byla to Waiova sestra nebo sestřenice) si s námi sedla a pomalu nám povídala, jak to u nich funguje, kde co je, že v resortu jsou ještě jedni Češi (které jsme další den potkali), a konečně kde budeme bydlet. Taky nám představila pár dalších lidí z resortu, z nichž mi v paměti utkvěla zvlášť Doris, se kterou jsme měli později moc hezkých zážitků.
Jak už název napovídá, ubytování je v tradičním samojském příbytku jménem fale. Je to taková dost jednoduchá chatrč se stěnami z nějakého listí, které se dají smotat a z chatrče tak zbyde jen podlaha a střecha. Uprostřed je jen matrace a moskytiéra.
Pro začátek zahodíme zavazadla a jdeme se koupat. Pláž je asi dva metry od našeho fale, jen prolézt skrz trs banánových palem a člověk skoro stojí ve vodě. Díky nějaké bariéře několik set metrů od břehu je kolem téměř celého ostrova taková relativně mělká laguna, téměř žádné vlny a báječné podmínky na šnorchlování. Procházka po silnici a zpátky po pláži nás dostatečně vyčerpala, takže se zastavujeme v obchodu patřícím k resortu pro pár konzerv. Obchůdek funguje jako 100% samoobsluha – vezmete, co potřebujete, zapíšete do knihy, a platí se až při odjezdu. K jídlu si ještě dáváme pár banánů, které visí uprostřed resortu na klacku a člověk se jimi může cpát po libosti. To cpaní bych teda až tak nedoporučoval, jelikož věčně hladová Gabča u sebe po několika dnech a desítkách spořádaných banánů vypozorovala slabou kopřivku :) Pak už jen plaváním zabíjíme čas do hladově očekávané večeře. Ta nastala v sedm. Jídlo je super, ale pro Gabču prý málo – na dotaz ohledně porce navíc jí však dříve zmiňovaná Doris oblaží tak fantastickým výrazem tváře, něco mezi naprostou nechápavostí a zosobnělou hrozbou, že z toho Gabču hlad přejde. Já se mohl potrhat smíchy.
Jelikož je sobota, po večeři následuje Fiafia night, tradiční oslava s tanci a popěvky. Kromě sličných a nutno zmínit i spoře oděných krasavic zatancoval i třináctiletý klučík. Na tom by nic moc nebylo, kdyby si při tom tancování nepohazoval s jedním až dvěma hořícími klacíky. Šlo mu to tak dobře, až jsme zírali.
Před spaním ještě zdoláváme jednu litrovou Vailimu, místní slavné a dokonce i dobré pivo. Prý ten pivovar založil Němec - přeci jen jeden z pozitivních aspekntů koloniální doby. K usínání nám pěkně pobíhají krabíci po pláži, dají se pozorovat přímo z fale.
Neděle 25/5/2008
Na Samoe je sice krásně, ale člověk by nevěřil, kolik havěti žije kolem takového fale, a kolik zvuků je přes ty travnaté průhledné stěny slyšet. Pominu-li noční déšť a ranní kohouty, několikrát mě zbudilo nějaké chroustání kolem fale. Nicméně poučen z Fiji, kde mě úplně stejné chroustání několikrát vyhnalo z bure v marné snaze zjistit, která potvora to vydává, jsem to vždycky vesele ignoroval a spal dál. Mimojité i kvůli těmhle událostem se mi v půl osmé ráno vůbec, ale vůbec nechtělo vylézat z, ehm, matrace. Jedna strana fale byla celou noc (vlastně úplně furt) otevřená, což umožnilo vánku příjemně chladit člověka v noci, ale taky to umožnilo sluníčku pálit člověku ráno na nohy.
Ven mě dostala až snídaně v osm, ohlášená gongem. Toastíky, ovoce, a zvlášt ananasový džem (pro ty z vás, kteří to neví – Gabča ananas bytostně nesnáší, nekouká se na jeho obrázky, nedotýká se předmětů, které s ananasem přišly do styku, a většinou to slovo vlastně ani nevyslovuje), který mi udělal obzvlášť radost.
Po snídani a pár hodinách válení (je přece neděle, ne?) jsme se už kolem jedenácté doplazili k vodě a při šnorchlování objevili, že na pláži jsou spousty malých pramínků sladké vody. To má dva důsledky, jednak je voda v některých místech jakoby "olejnatá", zakalená, a taky o dost chladnější. Pod vodou potkáváme spoustu rybek, Gabča dokonce jednu útočnou. Druhý den mi ji ukázala – ta rybka byla barevná, měla asi 20cm a vždycky, když se k ní člověk přiblížil, vyplavala naproti a těsně před maskou uhnula. Hrozně legrační. Těžko říct, jestli si chtěla hrát nebo byla vážně naštvaná. Každopádně Gábině způsobila skoro trauma :)
Po skromném obědě (v tomhle resortu obědy nejsou, o restauraci v širokém okolí taky nezavadíte) jsme vyrazili na procházku po silnici na západ. Vědomi si toho, že je neděle v to by se přes vesnici nemělo chodit, jsme ostražitě pozorovali všechny místní. Ve vedlejší vesnici jsme potkali tři kostely, z toho jeden fakt veliký. Zrovna začali zvonit a lidé se začali sbíhat, všichni oblečení v bílém. Vypadalo to fantasticky, ale byl jsem příliš vyplašený, abych si je fotil. Na okraji vesnice si s námi začala povídat jedna babča, která nám "dovolila" projít přes vesnici. Neměla ani tušení, kde je ČR. Vlastně nikdo kromě pár lidí z Tanu to zatím nevěděl.
Zbytek dne jsme už jen proflákali ve vodě, na pláži nebo ve fale hraním kostek. Večeři v půl sedmé byla tentokrát úplná hostina - ryba, kuře, brambory, zelenina s vepřovým, taro (něco jako chlebovník, v místní kuchyni běžná příloha) a lemon tea (dělaný z trávy stejného jména, fakt to chutná i voní jako čaj s citronem). Při večeři jsme se od spolustolujícího Australana dozvěděli o zajímavém způsobu obživy – pracuje v Severním teritoriu (Northern Territory, dost řídce osídlená část Austrálie) jako učitel v Aboriginské komunitě. Díky izolovanosti toho místa má po čtyřech odpracovaných letech nárok na 6 měsíců dovolené, které tráví na cestách, mimojité po Samoe. Není to super? Teda až na ty 4 roky mezi Aborigincema...
Ráno jsme se zabalili a já šel vrátit auto. Kromě pokusu naúčtovat nám prázdnou nádrž to proběhlo bez problémů – co by se taky na té stařičké Suzuki mohlo rozbít, že jo. Další úkol bylo zaplatit pokojový účet, na což jsem byl docela zvědavý. Jak jsme se obávali, přihodili nám k celkové ceně dalších 15% DPH. Na druhou stranu zapomněli na oběd, který jsme si v restauraci dali, takže jsme jim bez řečí dali tohle DPH a o obědě jim nic neříkali. Fifty fifty, jak se u nás v Čechách říká.V 10:00 nás vyzvedl bus (skutečně tam byl na čas – tentokrát žádný "Fiji time" ) a za tři čtvrtě hodinky nás dopravil k trajektu na druhý ostrov. Počkali jsme si spolu se stovkami Samoanů, a pak se spolu s davem protlačili na trajekt. Ten nebyl vůbec zlý – žádný přehnaný luxus, ale čekali jsme horší. Zajisté by trajekt udělal radost každému milovníku oceli, nicméně plaval dost dobře. Postupně se všechna místa i prostor na auta zaplnily, takže tam nebylo skoro k hnutí, dost lidí sedělo nebo leželo na zemi. Taky kdo by se divil, spousta lidí tak jezdí do práce, a trajekt jede jen několikrát za den. Skutečný problém bylo ale vedro – doslova "k chcípnutí". Po hodině a půl rozvážné (=pomalé) jízdy jsme se přiblížili k Savai'i, většímu ze dvou hlavních ostrovů. Savai'i je sice větší, ale žije tu méně lidí a nejsou tu žádná velká města, takže je považována za ostrov vedlejší, divočejší a samojštější.
Příjezd jsme poznali už tím, že většina lidí se začala hrnout ven už dobrých 15 minut před skutečným přistáním. Trochu jako v českém vlaku. Pro zpříjemnění ještě malý chlapec v doprovodu babičky, o kterém jsme si celou cestu mysleli, že hezky spinká, ve skutečnosti bojoval s mořskou nemocí, a v tuto chvíli už neudržel žaludeční nevolnost a bez ostychu vyložil svoji snídani přímo pod naše nohy. Naštěstí nás minul. Lepší uvítání jsme si snad ani nemohli přát.
V přístavu už na nás čekal chlapík jménem Waia z Tanu Beach Fales, našeho prvního ubytování. Posadil nás do dost obstojné Toyoty Hilux, hnedka začal klábosit a vyprávět, a tipoval nás na Němce (zase). Na korbu ještě naložil dvě urostlé Samoanky, z nichž jedna byla jeho sestra – jak jsme se rádi museli dozvědět. Cestou jsme ještě zastavili u obchodu, pozdravili Waiova bratra a bratrance. Abyste si nemysleli, na Savai'i žije víc rodin. To jen my měli štěstí zrovna na tu jednu. Taky nám Waia ukazoval "nejdražší resort na ostrově, noc za $300!", Le Lagoto. Neradi jsme v něm poznali své další ubytování. Za nějakých 30 minut jsme dorazili do Tanu Beach Fale ve vesnici Manase. Tanu je jméno majitele a celé jeho rodiny, které resort provozuje. Kromě Tanu jsou ve vesnici ještě další tři resorty, ale nezdá se, že by v tuto roční dobu nějak zvlášt fungovaly. Jména jsou Jane's Beach Fales (Waiova tetička, jak jinak – mimochodem, tenhle resort něl dost dobré hodnocení všude, kde jsme o něm četli, včetně Lonely Planet), Regina's Beach Fales a Stevenson's.Na uvítanou dostáváme lady finger banán (takový ten mrňavý) a kokos s brčkem, slečna nám ho speciální technikou otevře. No, abych nekecal, prostě do toho sekla a pak trochu zašťourala nožem. Kokos mi udělal dost velkou radost, už jsem věděl, že se mi tu bude líbit. Slečna (jméno už nevím, ale byla to Waiova sestra nebo sestřenice) si s námi sedla a pomalu nám povídala, jak to u nich funguje, kde co je, že v resortu jsou ještě jedni Češi (které jsme další den potkali), a konečně kde budeme bydlet. Taky nám představila pár dalších lidí z resortu, z nichž mi v paměti utkvěla zvlášť Doris, se kterou jsme měli později moc hezkých zážitků.
Jak už název napovídá, ubytování je v tradičním samojském příbytku jménem fale. Je to taková dost jednoduchá chatrč se stěnami z nějakého listí, které se dají smotat a z chatrče tak zbyde jen podlaha a střecha. Uprostřed je jen matrace a moskytiéra.
Pro začátek zahodíme zavazadla a jdeme se koupat. Pláž je asi dva metry od našeho fale, jen prolézt skrz trs banánových palem a člověk skoro stojí ve vodě. Díky nějaké bariéře několik set metrů od břehu je kolem téměř celého ostrova taková relativně mělká laguna, téměř žádné vlny a báječné podmínky na šnorchlování. Procházka po silnici a zpátky po pláži nás dostatečně vyčerpala, takže se zastavujeme v obchodu patřícím k resortu pro pár konzerv. Obchůdek funguje jako 100% samoobsluha – vezmete, co potřebujete, zapíšete do knihy, a platí se až při odjezdu. K jídlu si ještě dáváme pár banánů, které visí uprostřed resortu na klacku a člověk se jimi může cpát po libosti. To cpaní bych teda až tak nedoporučoval, jelikož věčně hladová Gabča u sebe po několika dnech a desítkách spořádaných banánů vypozorovala slabou kopřivku :) Pak už jen plaváním zabíjíme čas do hladově očekávané večeře. Ta nastala v sedm. Jídlo je super, ale pro Gabču prý málo – na dotaz ohledně porce navíc jí však dříve zmiňovaná Doris oblaží tak fantastickým výrazem tváře, něco mezi naprostou nechápavostí a zosobnělou hrozbou, že z toho Gabču hlad přejde. Já se mohl potrhat smíchy.
Jelikož je sobota, po večeři následuje Fiafia night, tradiční oslava s tanci a popěvky. Kromě sličných a nutno zmínit i spoře oděných krasavic zatancoval i třináctiletý klučík. Na tom by nic moc nebylo, kdyby si při tom tancování nepohazoval s jedním až dvěma hořícími klacíky. Šlo mu to tak dobře, až jsme zírali.Před spaním ještě zdoláváme jednu litrovou Vailimu, místní slavné a dokonce i dobré pivo. Prý ten pivovar založil Němec - přeci jen jeden z pozitivních aspekntů koloniální doby. K usínání nám pěkně pobíhají krabíci po pláži, dají se pozorovat přímo z fale.
Neděle 25/5/2008
Na Samoe je sice krásně, ale člověk by nevěřil, kolik havěti žije kolem takového fale, a kolik zvuků je přes ty travnaté průhledné stěny slyšet. Pominu-li noční déšť a ranní kohouty, několikrát mě zbudilo nějaké chroustání kolem fale. Nicméně poučen z Fiji, kde mě úplně stejné chroustání několikrát vyhnalo z bure v marné snaze zjistit, která potvora to vydává, jsem to vždycky vesele ignoroval a spal dál. Mimojité i kvůli těmhle událostem se mi v půl osmé ráno vůbec, ale vůbec nechtělo vylézat z, ehm, matrace. Jedna strana fale byla celou noc (vlastně úplně furt) otevřená, což umožnilo vánku příjemně chladit člověka v noci, ale taky to umožnilo sluníčku pálit člověku ráno na nohy.
Ven mě dostala až snídaně v osm, ohlášená gongem. Toastíky, ovoce, a zvlášt ananasový džem (pro ty z vás, kteří to neví – Gabča ananas bytostně nesnáší, nekouká se na jeho obrázky, nedotýká se předmětů, které s ananasem přišly do styku, a většinou to slovo vlastně ani nevyslovuje), který mi udělal obzvlášť radost.
Po snídani a pár hodinách válení (je přece neděle, ne?) jsme se už kolem jedenácté doplazili k vodě a při šnorchlování objevili, že na pláži jsou spousty malých pramínků sladké vody. To má dva důsledky, jednak je voda v některých místech jakoby "olejnatá", zakalená, a taky o dost chladnější. Pod vodou potkáváme spoustu rybek, Gabča dokonce jednu útočnou. Druhý den mi ji ukázala – ta rybka byla barevná, měla asi 20cm a vždycky, když se k ní člověk přiblížil, vyplavala naproti a těsně před maskou uhnula. Hrozně legrační. Těžko říct, jestli si chtěla hrát nebo byla vážně naštvaná. Každopádně Gábině způsobila skoro trauma :)
Po skromném obědě (v tomhle resortu obědy nejsou, o restauraci v širokém okolí taky nezavadíte) jsme vyrazili na procházku po silnici na západ. Vědomi si toho, že je neděle v to by se přes vesnici nemělo chodit, jsme ostražitě pozorovali všechny místní. Ve vedlejší vesnici jsme potkali tři kostely, z toho jeden fakt veliký. Zrovna začali zvonit a lidé se začali sbíhat, všichni oblečení v bílém. Vypadalo to fantasticky, ale byl jsem příliš vyplašený, abych si je fotil. Na okraji vesnice si s námi začala povídat jedna babča, která nám "dovolila" projít přes vesnici. Neměla ani tušení, kde je ČR. Vlastně nikdo kromě pár lidí z Tanu to zatím nevěděl.Zbytek dne jsme už jen proflákali ve vodě, na pláži nebo ve fale hraním kostek. Večeři v půl sedmé byla tentokrát úplná hostina - ryba, kuře, brambory, zelenina s vepřovým, taro (něco jako chlebovník, v místní kuchyni běžná příloha) a lemon tea (dělaný z trávy stejného jména, fakt to chutná i voní jako čaj s citronem). Při večeři jsme se od spolustolujícího Australana dozvěděli o zajímavém způsobu obživy – pracuje v Severním teritoriu (Northern Territory, dost řídce osídlená část Austrálie) jako učitel v Aboriginské komunitě. Díky izolovanosti toho místa má po čtyřech odpracovaných letech nárok na 6 měsíců dovolené, které tráví na cestách, mimojité po Samoe. Není to super? Teda až na ty 4 roky mezi Aborigincema...
Komentáře
Okomentovat