Zorbing je zábava spočívající v umístění osoby do gumové bubliny a skutálení té bubliny z kopce. Vymysleli to na Novém Zélandu a dopilovali to tam do celkem fajn činnosti. Koule jsou to vlastně dvě, jedna velká vnější a v ní šňurama upevněná menší. Tahle konstrukce znamená, že se cestou osoba uvnitř nepomlátí a na konci je dokonce ještě trochu živá. Pro zpestření je možné dovnitř přidat trochu vody (pak jen protřepat a podávat při pokojové teplotě). Té vody teda zas nesmí být moc, osoba je uvnitř přeci jen zavřená několik minut a dýchat musí. Jelikož jsem se o zorbingu doslechl už několikrát a vždycky to znělo dost zajímavě, neváhal jsem a při cestě kolem rodiště zorbu jsme tam skočili "na jedno". Gabča se ukecat nenechala, já ukecávat nepotřeboval. Normální dolůzkopcenasucho bylo mimo provoz - ne že by nefungoval kopec, ten byl v pořádku, ale foukal moc velký vítr a koule by se kutálela příliš rychle. Takže jsem jel na mokro, s vodou uvnitř, po zig-zag trase. Vyvezli nás na

Probudili jsme se opravdu brzo a v půl 8 už jsme byli na cestě. Ještě jsme zajeli na úplný jih ostrova, kde měli být kolonie tuleňů. Bohužel jsme viděli akorát obrys jižního ostrova, ferrynu a trochu sluníčka, které se snažilo prodrat skrz mraky. Za Wellingtonem nás čekala mírná dopravní zácpa a pak pro mne dost neoblíbená cesta skrz kopce. Opravdu nesnáším, když se projíždí po úzké, klikaté silnici, kde vás po jedné straně každou chvilku míjí naložený kamión a po druhé mátě několikametrový sráz dolů. Ale výhled na zelené kopce s ovcemi mě občas uklidňoval, takže jsem to nějak přežila a po sjetí do údolí jsem Jirku v řízení rychle vystřídala a doufala, že kopce máme bezpečně za sebou. Jelikož se nám ranní výlet za tuleni nevydařil, náš další cíl – město Napier – měl být pro mne útěchou. Když už se mi nepoštěstilo vidět tyhle drobečky ve volné přírodě, hodlala jsem to napravit v místním mořském ZOO. Dorazili jsme na čas a měli jsme ještě půl hodiny před hlavním vystoupením na prohlédnut

Hostel ve Wanganui neměl chybu, a proto se nám ráno vůbec nechtělo z postele. Nakonec jsme se ale docela rychle sbalili a vydali se na snídani. Objevili jsme útulnou cukrárnu s obrovským kafem a čerstvými mufiny. Dostatečně posilnění jsme se ještě rozhodli pro návštěvu kopce s rozhlednou. Souhlasila jsem jen s podmínkou, že k výstupu použijeme výtah, který funguje uvnitř kopce…je to taková místní rarita a tuším, že je jedním ze dvou takovéhoto druhu na světě. Za symbolický poplatek jeden dolar jsme tedy byli vyvezeni na kopec a ještě jsme si vyšli pár schodů na rozhlednu a pokochali se výhledem. Cestu dolů jsme dali pěšky a byla pro mne vcelku utrpením, takže jsem se těšila na relax v autě, protože nás čekalo něco před 100 km do Welligtonu. Tam jsme dorazili po poledni a začali shánět hostel, protože pro prostudování všech dostupných průvodců jsem zjistila, že nejbližší kemp je asi 15 km od centra, což se nám samozřejmě moc nezamlouvalo. Bohužel sehnání vhodného hostelu také nebylo nej

Když jsme si kupovali lístek do maurské vesnice, dostali jsme k němu ještě zadarmo vstup do Hell‘s Gate (ďáblova brána), takže program na příští ráno byl jasný. Tahle geotermální oblast se vyznačuje hlavně bahenními koupelemi, největším horkým vodopádem na jižní polokouli a opět spoustou bublajících děr a bahna. Název tomuto místu dal George Bernard Shaw, který po jeho návštěvě prohlásil, že Hell‘s Gate je nejbohapustější místo které kdy viděl a rád by zaplatil 10 liber, aby ho byl nikdy nepoznal. Po projití Hell’s Gate nám už nic nebránilo v tom se vydat k dalšímu cíly a to Národnímu parku Tongariro (lokalitě, kde byl natáčen Pán prstenů). Cestou jsme se ještě zastavili u Huka vodopádu a v Craters of the Moon, což je taková planina s velkými i malými krátery. Odtud už to byl kousek do městečka Taupo. Tam jsme se moc nezdrželi, akorát jsme navštívili informační centrum a nabrali spoustu letáků o Tongariro. Po přečtení pár informací mě trochu přešla chuť lézt na nejvyšší vrchol tohoto

Další den ráno jsme se rozhodli ještě přikoupit jednu noc v tomhle úžasném kempu a vyrazili asi 30 km za Rotoruu na gejzír, který tryská každý den přesně v 10:15 ( Lady Knox Geyser ). Furt jsme přemýšleli, jak to mají udělaný, aby ten gejzír tryskal takhle přesně a pár minut po 10, kdy už jsme byli připraveni na místě, nám to bylo vysvětleno. Pod gejzírem jsou prý dvě komory, jedna s horkou vodou a druhá se studenou. Když se voda z těchto komor promíchá, gejzír tryská. K promíchání chlapík u gejzíru použil mýdlo... jak jednoduché. Po chvilce začala z gejzíru vytékat pěna a pak začal soptit do výšky asi 20 metrů. Po téhle podívané nás čekala návštěva přilehlé lokality. Jako první nás zaujalo úplně zelené jezero... fakt neskutečná barva, která bohužel na našich fotkách tak nevynikla. Potom jsme minuli pár bublajících a syčících děr s párou a před námi se objevila champagne pool... jezero s okrově zbarveným okrajem a vodou o teplotě až 70 stupňů. Celé bublalo a bylo zahaleno v teplém s

Minulý týden jsme strávili pár super dnů na mnou vysněném Novém Zélandu. Vyrazili jsme v sobotu 1. března. Cesta na letiště docela šla. Nemáme to teď vůbec jednoduché, protože jsme se přestěhovali snad na to nejblbější místo na dopravu na letiště. Nakonec spoj autobus, autobus, vlak nás po dvou hodinách vyplivnul na letišti. Trochu nás rozladilo, že jsme nedostali místa u okna a také následné půlhodinové zpoždění letadla, ale během letu vše probíhalo na jedničku a my jsme přesně na čas přistáli v Aucklandu. První vzrůšo nás čekalo hned při odbavení, protože nám najednou někam zmizel stan. Musel být totiž podroben kontrole, jestli v něm neemigrují nějaký bakterie nebo živočichové nebo co já vím co. Po půl hodině nám ho ale v pořádku vrátili a Jirka se ho dalších pár minut snažil umístit zpět do batohu…což mu už při balení předešlý den dalo hodně práce. S dopravou z letiště to bylo vcelku jednoduché. Chytli jsme autobus do centra a začali zjišťovat, kde se nachází náš zamluvený hostel