Výlet do Melbourne – část první

Minulý týden jsme strávili pár dnů v Melbourne. Hlavním důvodem, jak samozřejmě všichni tenisoví fanoušci ví, bylo Australian Open. Pro mne to byl spíše výlet za poznáním a těšila jsem, jak si užiji nové město. Samozřejmě jsem se nechala přesvědčit a naplánovala jeden den strávit na kurtech a pak ještě jeden večer v Rod Laver aréně. Ale to bylo vše, co jsem hodlala Australian Open obětovat.
Vyrazili jsme ve čtvrtek v brzkých ranních hodinách – jak už je našim dobrým zvykem. Tentokrát jsem ale naplánovala cestu na letiště lodí a vlakem… což jsou docela bezpečné spoje a v každém případě jsme měli na letišti ještě půl hodiny rezervu. Ráno mě opět neminula cestovní horečka, takže špatně počasí a asi dvouminutové zpoždění lodi, mě dokázalo pěkně vynervovat.


To jsem ještě netušila, že let bude mít hodinu zpoždění. K mému dalšímu roztrpčení přispěli dvě řvoucí děti v letadle sedící na sedadle před námi, a proto jsem byla ráda, když pilot ohlásil, že se máme připravit na přistání. Když jsem ale vykoukla z okénka, viděla jsem jen pustinu a dvě plechové boudy a tudíž jsem se dost divila, proč pilot oznamuje přistání tak brzo dopředu. Po malé chvilce jsme ale, k mému překvapení, přistáli uprostřed ničeho před jednou z těch plechových budek, která nesla honosný název letiště Avalon. Ale což, Melbourne určitě bude někde za rohem, uklidňovali jsme se a začali zjišťovat informace, jak se tam dostaneme. V příletové hale, ne větší než normální pokoj, jsme zjistili, že do Melbourne jezdí jeden autobus, je to asi 50 km a trvá to hodinu (tak dlouho nám trval let ze Sydney) a lístek pro jednoho stojí 20 dolarů (což je mimochodem asi jedna třetina ceny letenky). Bez možnosti jiné volby, jsme se tedy vmáčkli do autobusu a vydali se k našemu vytouženému cíly. Cestou jsme ještě dostali výklad o tom, co v té krajině ničeho je zajímavého. Jestli to byl bonus k ceně lístku, tak by měli vracet část jízdného. Ale nakonec jsme asi po 45 minut dorazili na hlavní nádraží a šli chytnout vlak do našeho hostelu jménem Freeman's Lodge.
Byla jsem malinko zpruzená z prozatímního chodu událostí a už jsem se jen děsila, jaké hrůzy nás čekají v hostelu. Ten nás ale mile potěšil. V recepci nás přivítal postarší pán jménem Bob. Ukázal nám pokoj a kuchyňku, kde byl v průběhu celého dne připraven chleba, džem a máslo k použití a k tomu si mohl člověk uvařit i kafe a čaj. Pak nás ještě provedl jednou místností s gaučem a internetem a ukázal venkovní dvorek. Také ještě přidal pár zajímavostí a míst, které si nemáme nechat v Melbourne ujít a popřál pěkný pobyt. Celý hostel nebyl nějak supermoderní…spíše naopak…ale měl užasnou atmosféru a to hlavní…tenhle hostel měl vlastní kočku. Vlastně všude byly kočky, byly namalované na dveřích, po policích se povalovaly různé sošky koček a na stěnách spousta kočičích obrazů. První den jsem ale slavného hostelového kocoura hledala marně. Hned druhý den mě ale Bob ujistil, že kočku mají a jak je možné, že jsem ji ještě neviděla. No a pak jsem ji našla, byla velká, tlustá a chlupatá a vypadala jak náš Ferdinand. Poprvé jsem ji objevila v místnosti s gaučem, jak se tak povaluje a další den byla rozvalená přes celou chodbu a další ráno spinkala mezi květináčemi na dvorku. A byla prostě úžasná.
No abych teda nepsala jen o kočce, tak tedy pár zážitků z Melbourne. První den, hned po ubytování, jsme se vydali na průzkum. Cestou do centra, což bylo asi 10 minut chůze, jsme narazili na pěkný park a jeho hlavní atrakci, což byla chajda Jamese Cooka. Trochu nás udivilo, co tady dělá, protože Cook s Melbourne nemá nic společného, ale pak jsem se dočetli, že tam byla přemístěna z jeho rodného města. Potom jsme prošli centrem, které vypadá dost podobně jako Sydney, ale asi je o chlup menší, a dostali se až k řece Yarra. Ta je také docela malá, je přes ní spousta mostů a jezdí po ní takové placaté lodě. Na druhé straně řeky byla promenáda se spoustou restauraci a výhledem na město. Musím uznat, že restaurace v Melbourne jsou super. Hlavně mají takový evropský nádech, je jich hodně a nevypadají jak stánek rychlého občerstvení, na což jsme zvyklí ze Sydney. Také jsme objevili hlavní melbournské náměstí – Federation Square – které tvoří divné oplechované hranaté budovy zvláštní stylu.
Další zvláštností Melbourne je tramvaj. Možná i to dělá Melbourne více evropským městem. Hlavní turistickou atrakcí je stará tramvaj, která jezdí kolem centra zadarmo. Vyžili jsme tedy jejich služeb a nechali se odvézt na místní trh – Victoria Market. Bohužel už byl zavřený, tak jsme tedy nasadili plán B a začali hledat nějakou hospodu na dobrou večeři. Vymyslela jsem si pizzerku, takže asi po půl hodině hledaní jsme vzali na pomoc modrou knihu a v kapitole o jídle jsme vybrali jednu čtvrť s hodně hospodami – Carlton (mimochodem, stejně se jmenuje i jedno australské pivo). Tramvají jsme tam dojeli za pár minut, obešli jsme jeden blok domů a vybrali pár variant. Nakonec jsme ale zalezli do jedné dobře vypadající pizzerie a výběr v jídelním lístku nás dost ohromil. Všechno bylo o pár dolarů levnější než v Sydney. Tak jsme nelenili a objednali jsme si tu nejhezčí a největší pizzu, co tam měli. Byla výborná a ani se nám nevešla na stůl, jak byla velká. Snědla jsem jeden kousek a cítila jsem se dost plná, takže nakonec jsme si ještě třetinu odnesli s sebou. Večer jsem už jen skočili na nákup do supermarketu (další výhoda našeho bydlení, protože byl jen kousek od hostelu a měl otevřeno 24 hodin denně) a šli se vyspat na příští tenisový den.
Druhý den jsme tedy celý strávili na tenise. Měli jsme koupeny lístky jen na venkovní kurty, takže jsme měli docela strach, abychom se nespálili. Počasí bylo naštěstí docela v pohodě. Jelikož tenis moc nesleduji, rozhodla jsem se vybírat zápasy s českými hráči…aby bylo komu fandit. Hned první byl s Vaidišovou. Další byli povětšinou čtyřhry. Večer začalo trochu pršet, takže poslední zápas byl přesunut do jedné z arén. Aspoň jsem mohla prozkoumat, kam že to v neděli večer půjdeme. Večer jsme ještě skočili na jedno pivko, koupili grilovaný kuře s bramborovým salátem a šli relaxovat na pokoj.
Na další den měl lístky jen Jirka a já se těšila, jak pojedu na St. Kilda pláž. Bohužel ráno začalo pršet a už nepřestalo, takže byly všechny zápasy zrušeny a Jirka si mě vyzvednul ve městě. Dali jsem aspoň oběd - opět byl super levnej - a šli se courat po městě. Nakonec jsme opět skočili na tramvaj a nechali se vyhodit u Melbourne museum. Ta budova byla zvenku tak hnusná, že nás ani nelákalo jít dovnitř. Prošli jsme teda jen okolo, udělali pár fotek a vydali se zpátky k AO parku. Cestou ještě pár fotek parlamentu…pěkná honosná budova…a zastávka na pivo. S výběrem hospody jsme měli opět štěstí. Vypadala jako naše klasická pivnice (akorát to jméno trochu nesedělo – James Squire), pivo točili do půllitru a mělo název Pilsener a bylo dobrý. Pak už si jen Jirka skočil vyměnit lístek na tenis na druhý den, koupili jsme si vino a šli vegetit na pokoj.
Celou noc pršelo, takže jsme se dost obávali, jestli se další den bude hrát. Chvilku před tím, než se Jirka vypravil na tenis přestalo pršet a bylo celý den pěkně. Já jsem měla opět den volno a vyrazila na plánovanou obchůzku botanický zahrady a na St. Kilda pláž. Prošla jsem skoro celou zahradu a dostala se až k observatoři a jakémusi památníku. Odtud byl pěkný výhled na město. Pak jsem si chtěla vzít tramvaj na pláž, ale bylo pěkně a já měla čas, tak jsem se rozhodla jít pěšky. Musím uznat, že jsem možná trochu přecenila své síly a navíc cesta na pláž byla dost nudná. Většina vedla po široké ulici se spoustou domů. Kolem pláže to naštěstí vypadalo živěji. Opět mě potěšila přítomnost mnoha restaurací, které vypadali moc příjemně. Ale to už jsem byla trochu v časové skluzu, takže jsem jen závistivě prošla kolem. Samotná pláž nebyla nic moc. Docela malá, v dálce kotvila spousta lodí a na obzoru bylo vidět kus města a most. Kousek jsem šla poděl a narazila jsem akorát na Lunapark a malé tržiště. Moc jsem se nezdržela a šla zpátky připravit se na tenisový večer.
Poslední den jsme se už jen sbalili, já jsem se poňuchňala s kocourem a šli opět na obchůzku. Tentokrát jsme to vzali z druhé strany a udělali částečně stejný okruh jako já předešlý den. Musela jsem totiž ukázat Jirkovi, co jsem všechno objevila. Pak jsme ještě koupili nějaký ten suvenýr a zašli na mexický oběd se sangrií. Odpoledne jsme jen zabíjeli čas a čekali na náš slavný hodinový autobus na letiště.