Hunter Valley - den první

Máme (stále ještě) nové auto a navíc se nám konečně oběma současně podařilo mít volno dva dny po sobě, tak jsme splnili Gabče sen a jeli do nejbližší a turisticky dost profláklé vinařské oblasti Hunter Valley. Je to přibližně 160km severně od Sydney, nedaleko města Newcastle (kde jsme už byli, když se tam na pláži zasekl tanker Pasha Bulker).
Den předtím jsme si pečlivě nastudovali, co je tam k vidění, zjistili, že tam kromě "dálnice" National 1 (uvozovky proto, že je to většinou o chlup horší cesta než naše D1, taková panelka) vede ještě turistická T33, krásná horská scenérie a tak. Předpověd bylo dost hnusná, 32C, déšť a bouřky (no nejeďte v tom na výlet, ne?).



Vyrazili jsme v osm ráno, v neděli (nebylo to snadný, vstát). Celkem bez potíží jsme vyrazili směrem na Newcastle, cestou se kochali a držkovali na silnici. Kousek před Gosfordem jsme potkali směrovku na Peats Ridge, což byla naše vytoužená silnice číslo 33 s překrásnými scenériemi. Jako šlo to, ale že bych to zrovna musel vypíchnout v průvodci, to asi ne - prostě taková okreska skrz kopce, no. Cestou jsme zastavili v malém obchůdku na snídani, kafe a megamuffin. Z obchůdku u silnice se vyklubala pošta, bankomat, bottle shop (čili obchod s chlastem), smíšené zboží, kavárna, cukrárna a potraviny v jednom. S kafetem a muffinem jsme odjeli o kousek dál a pěkně to do sebe naprali u jednoho krásného výhledu na nějakou stodolu. Zbytek cesty uběhl klidně, potkali jsme krávy, koně, ovce, dokonce jednu lamu - ta byla super, asi přeplavala z Peru :) Projeli jsme městečkem Wollombi, což byl cíl té T33 - ale město jsme nějak nepostřehli. Byl tam nějaký shluk asi pěti domů, ale těžko říct.
Do města Cessnock, vstupní brány Hunter Valley (jak tomu všude říkají), jsme dorazili před polednem. Jako první jsme hledali informace, ale našli jsme místo toho jen ceduli, že informace jsou o 6km dál. Tak jsme jeli, našli, pobrali mraky letáků, zjistili, že tam jediný kemp, že se tam dají půjčit kola (o čemž jsme sice přemýšleli, ale lenost zvítězila), že vinice jsou všude kolem a kde se dá jít na oběd. Na oběd jsme vyrazili vzápětí do honosně znějící Harrigan's Irish Pub. Bylo to velký, zvenku sympatický, ale naštvali (tak slušně to píšu jen proto, že už je to přes týden a trochu to ze mě vyprchalo) mě hned při vstupu. Vlezli jsme tam, dostali lístek, papírek s formulářem a tužku, a že prý si máme zaškrtat, co chceme, přijít zpátky, zaplatit a dostaneme cedulku, aby věděli, kam to donést. Když jsem o pár minut později stál ve frontě, abych si směl objednat a zaplatit jídlo, připadal jsem si jako v pekelně drahém fastfoodu. A ve fastfoodu bych na to jídlo aspoň nečekal půl hodiny, během které jsem pozoroval, jak tam permanentně postává alespoň pět pinglů. Co by taky jiného dělali, když si hosté objednávají sami a chodí platit sami, že. Prostě vopruz - pokud do těch míst zavítáte, Harrigan's se s klidem vyhněte, o nic nepřijdete.
Naše další cesta vedla do Hunter Valley Gardens. To jsou celkem pěkné zahrady postavené nejspíš jen pro turisty. Najde se tam kus s růžema, kus jako Versailles, indický kus plný kari koření v rostoucím stavu, čínský kus s Buddhou, dětský kus s pohádkovými postavičkami, a spousta jiných kousků. Uprostřed jsme potkali svatbu - celkem pěkné prostředí, ale vykecávali se tam děsně dlouho, a nakonec uspořádali takový průvod skrz celou tu zahradu. Nám se ale nejvíc líbilo v dětském koutku. Je tam děsně moc postaviček v legračních polohách, které přímo svádějí k pózování... Tomu se prostě nedá odolat. Abych nezapoměl, před vchodem do zahrad je AquaGolf - takový golfový trénink s odpalováním míčků do rybníka, kde jsou sítky namísto jamek. Vypadalo to fajn, zvlášť když na tom jezírku plavaly občas kachny :)
Když jsme se dostatečně procupitali kytičkama, usoudili jsme, že je nejvyšší čas na hledání bydlení. To znamená kempu. Věděli jsme kde je a naplánovali jsme si to dost přesně - uklidit auto a jít zjistit, kolik druhů vína se dá vypít za jeden večer.
Kemp jsme našli snadno (aby ne, už jsme kolem něj předtím dvakrát projeli), ubytovali se taky dost rychle, a slečna na recepci nám mimojiné oznámila, že "restaurace alkohol neprodává, víno si musíte koupit jinde". Zeptali jsme se, zda je někde v okolí otevřená vinice - není, poněvadž už je večer. To nám malinko narušilo ten pečlivě vymyšlený plán. Improvizačně jsme se teda nejdřív zašli vycachtat do kempového bazénu (moc pěkný, mimochodem), a poté vyrazili do Cessnocku, obhlédnout, co je otevřeného aspoň tam. Otevřená tam byla hospoda.
Sympatický nápis "náš vlastní rum" na hospodě (byl to teda hotel, přesněji) byl vzápětí vyléčen barmankou, která mě upozornila, že před tím nápisem je logo Bundaberg, což je oblíbený australský rum (můj už celkem taky). Tak jsem si holt dal Bundyho, co jsem měl dělat, když žádný jiný exotický neměli :) Sedli jsme na zahrádku za hotelem, kde hrál nějaký dost santusácky vypadající chlapík na kytaru. Nicméně hrál dobře, zhodnotili jsme, že je to nějaký lokální Nohavica. Po pár písničkách najednou přišel nějaký člověk a hudebníka vystřídal, a pak se to stalo ještě jednou - tak nevím, možná tam je nějaký zvyk, jít do hospody, dát si dvě piva a zahrát pět písniček.
Po hospodě už to bylo krátký - cestou domu jsme se zastavili v bottle shopu, koupili si flašku místního Shirazu, pizzu v Dominos (australský pizzový fastfood, nic moc, ale je to rychlý, levný a jíst se to dá), přesunuli se do auta a oboje to spořádali. Pizzu a víno teda, auto jsme nesnědli. To je všechno, pokračování zítra.

Další čtení:
Oficiální turistické stránky Hunter Valley (anglicky)
Hunter Valley Gardens (anglicky)