Morne Trois Pitons National Park - Dominika

Den třináctý, středa 21/3/2012 - pokračování

Roxy's Mountain Lodge

Laudat je vesnice docela malinká, bloudit se tam moc nedá. Je centrem národního parku Morne Trois Pitons National Park, což je památková rezervace UNESCO ve vnitrozemí Dominiky. Je to docela hornatá oblast.
Nechali jsme se taxikem odvézt rovnou k Roxy's Mountain Lodge, hlavně poněvadž na chlapíka ze zastávky jsme kontakt neměli a na ulici nikdo nebyl. Roxy's je jediný oficiální hotel v Laudat. Byl zavřený a zabedněný, ale po chvíli nám taxikář zvládl sehnat majitele, nejspíš přímo Roxyho potomka (Roxy byl průkopník turismu a místní ikona). Vysoký hubený černoch nám otevřel prázdnou budovu a ukázal fantastický dřevem obkládaný pokoj číslo 12 v horním patře přímo protí schodům, s koupelnou, balkónem a parádním výhledem na zahradu. Samozřejmě jsme hnedka vzali. Rovnou se nás zeptal, jestli a co chceme k večeři. Ptali jsme se, co je v nabídce, a že ať si prý řekneme, stejně to budou připravovat pro nás. Tak jsme si řekli o rybu, tu my (já) rádi. Ještě jsme se zeptali na průvodce na Boiling Lake, tak že ráno dorazí.

Freshwater Lake

Dali jsme si rychlý oběd ze zásob a vyrazili na první tůru na Freshwater Lake. To je jezero, ke kterému se dá dojít podle cedulí i po silnici. Podél silnice vede velká dřevěná roura, asi tudy vedou vodu. Cestou nás zastavil místní ranger a ptal se, jestli máme zaplacený vstup do parku (weekly pass). Dobrá informace - řeší to tu a chce to ho mít. Podél silnice je semtam dům nebo třeba zrezlé auto s korbou, ve které má zasazené kytky - to bylo vtipný. A taky jsme viděli několik ovocných stromů, kytiček a tak. Bylo to celou cestu do kopce a na konci byla odměna - značka s nejvyšším bodem silnice - 2789 stop nad mořem. To je nějakých 850m. Nic moc, říkáte, ale ještě ráno jsme stáli na 0m, a nemalou část jsme na to místo vyťapali vlastníma nohama. Celou dobu trošku pršelo a hlavně jsme byli v mracích nebo mlze, takže když jsme konečně dorazili na parkoviště u jezera, jako první jsme šli pod střechu do visitor centra. Tam jsme chtěli od místní rangerky koupit ten weekly pass, ale ona prý žádné nemá, tak nám poplatek odpouští. Jelikož bylo fakt už docela hnusně, tak jsme na okruh kolem jezera nešli. Namísto toho nám rangerka poradila, kudy zpátky - dá se jít podél té trubky. V tom mokru to úplně výhra nebyla, ale aspoň člověk nešel po silnici. Na silnici jsme vylezli asi v polovině cesty, ušetřilo to tak 15 minut - cestou k jezeru (tj. do kopce) to má větší význam, člověk si ušetří šplhání na kopec a slezení na druhou stranu, poněvadž trubka jde kolem po svahu. Pak už je to do Laudat kousek. Ještě jsem cestou neodolal a povedlo se mi dostat z jednoho stromu grep - měl ošklivou šlupku, žádný vyleštěný fešák jako v Tescu, ale o to byl sladší, i Gabča musela uznat.

Middelham Falls

Jelikož tenhle výlet jsme stihli rychle a déšť ustával (možná jak jsme sešli níž), rozhodli jsme se pokračovat. Druhý cíl byly Middleham Falls. K těm se jde odbočkou ze silnice, po které jsme přijeli z Roseau. K těmhle se jde pro změnu lesem. U visitor centra zase ranger, a zase neměl weekly pass, takže zase zadarmo. Odtamtud to trvalo ještě dalších asi 45 minut lesem, pěkná procházka. V lese jsme si všimli cedulek Waitukubuli National Trail - to je značená stezka napříč celým ostrovem, dá se to projít za pár týdnů a je to docela nový projekt. Určitě by to stálo za zkoušku, aspoň části si projít. V lese byly zase lecjaké tropické rostlinky, semtam i banány, ale nezralé. Vodopád na konci byl parádní, s dřevěnou vyhlídkou. Nedalo mi to a slezl jsem dolů k jezírku a zaplaval si - nutno uznat, že zezhora to sice nevypadalo, ale je to docela hukot. Dole není nic slyšet, kapky lítají na všechny strany a pod ten proud bych si netroufl. Gabča do vody nevlezla, o to víc měla ale roupy houpat se pak na větvích cestou zpátky. Ještě byla někde směrovka na díru s netopýrama, ale tu jsme vynechali.

Večeře v Roxy's

Při návratu do Laudat už se sluníčko pomalu chýlilo k obzoru. Ve vesnici pořád nikdo nebyl. Zajímalo by mě, kolik tam vlastně žije lidí. Určitě jich ale spousta dojíždí do Roseau za prací. Před Roxy's běhali dva pekelně smradlaví psi - roztomilí, ale potřebovali by vykoupat. Zalezli jsme na pokoj, sedli na dřevěný balkón a kochali se výhledem. Široko daleko sami, jen dole byla slyšet kuchařka. Někdy v půl sedmé jsme slezli do přízemí, večeře byla dohodnuta na sedmou, ale kuchařka řekla, že jestli chceme, má to už nachystané. Teda, nevěděli jsme, co přijde, ale tříchodové menu s obsluhou jen pro nás jsme nečekali - polévka, rybka a pak ještě banán jako desert. K tomu jsme si dali rum punch, napcali a napili se a Gabča v podstatě okamžitě poté usnula.

Náklady: ubytko v Roxy's na 2 noci EC$206, průvodce Boiling Lake EC$

Schematická mapa okolí Laudat

Den čtrnáctý, čtvrtek 22/3/2012 - pokračování

Celý den byl naplánovaný a objednaný - snídaně v sedm (žádné překvápko, tousty a kafe, akorát vodní meloun udělal radost), obědový balíček na cestu, průvodce v 7.30. Z průvodce jménem Aron se vyklubal starosta vesnice, takový prťavý stařík, ale po kopcích běhal jako kamzík. Příležitostně prý i správce národního parku, kontrolor a opravář stezek, napovídal nám toho spoustu.
Bylo zamračeno a docela pršelo, ale ukliďnoval nás, že to dlouho nevydrží a že bude hezky. Nekecal, déšť vydržel jen chvilku. Vyrazili jsme načas, jen chvíli po půl osmé, nejprve k Titou Gorge, cesta vedla tamtudy. Průvodce nás vzal zkratkou lesem, tu se docela hodilo znát, ale dá se i po silnici, akorát to je pak o 10 minut dál.

Titou Gorge - pohled z vody na nebe

Titou Gorge je na první pohled skrytá atrakce - člověk by ji minul, kdyby o ní nevěděl. Ze silnice jsou vidět jen nějaké betonové nádrže dole a v té jediné horní je přírodní kamenité dno, jen maximálně půl metru vody. Voda je průzračná a docela studená. Všechno to zajímavé člověka ale čeká teprve až do té vody vleze. Vodou se totiž dá jít za roh té zdánlivé nádrže, kde je skalní proláklina s hlubší vodou. To je právě "gorge" (soutěska). Široká je jen několik metrů, nahoře otevřená (odhadem přes 10 metrů vysoká) a dá se jí plavat tak 50 metrů dovnitř. Na konci je malá kaskáda vodopádů s docela slušným proudem, pokud si chcete vyzkoušet plavání v protiproudu. Občas snaživci šplhají do vodopádu, dá se tam vylézt na skálu na několika místech. Mimojiné tady prý filmaři točili některé scény z Pirates of the Caribbean.

Výhled z Morne Nichols

Od Titou Gorge vedla cesta už jen lesem bez silnice, chvílema mírně do kopce, ale ne moc. Průvodce nám cestou ukazoval kytky a povídal nám o nich (znal i anglické a latinské názvy, použití a tak) a taky na několika místech upozornil na vyřízlou kůru ze stromů. To dělají prý především francouzští turisté. Kůra se dává do rumu a má to mít afrodiziakální účinky. A je to pochopitelně zakázané pod pokutou. Překročili jsme řeku, která zásobuje vodou Trafalgar Falls, ale ty vodopády samotné jsme neviděli. Ranní mlha postupně mizela, nad stromy bylo sluníčko (tropický prales nás ale chránil) a hlavně se oteplovalo. Poslední úsek k vrcholu hory Morne Nichols byl už docela strmý. V té poslední části už byly dobré vyhlídky, a na vrcholu hory naprosto fantastická až k pobřeží. Vrcholy některých ostatních hor byly v mlze, asi aby vypadaly ještě víc horovitě. Na Morne Nichols jsme si dali krátký odpočinek a nějaké ovoce. Měli jsme za sebou více než 2 hodiny chůze převážně do kopce. Na vrcholku byl takový pláce jako stvořený pro odpočinek, vyhlídku a focení.

Valley of Desolation

Z Morne Nichols stezka vedla pro změnu z kopce. Jinudy to prý nejde. Tahle byla ještě strmější a také místy vymletá od vody, ale dobře schůdná. Stezka obchází další kopec a za ním už jsme viděli stoupat čmoudíky - to bylo Valley of Desolation. Kolem tekly malé potoky horké bublající vody. Valley of Desolation je geotermální oblast se spoustou pramenů, barevných kamenů, potoků různých barev (je libo mléčně bílý nebo svítivě zelený?) a teplot. Jak je to zajímavé, tak je to i nebezpečné. Jak nám říká průvodce, je důležité koukat, kam člověk šlape, poněvadž se dá snadno propadnout do horké vody a opařit se, což se prý čas od času děje a proč také doporučují zaplatit si průvodce. Tady jsme se docela vyblbli a zafotili si. Všude síra a teplo.

Boiling Lake

Přešli jsme Valley na opačnou stranu a pokračovali lesem dál podél malého potoka (smíchaná teplá termální voda a běžný horský pramen). Za další asi hodinu chůze jsme postupně došli až k cíli - Boiling Lake. Přestože cestou jsme nikoho nepotkávali, u jezera už byli 3 další skupinky bez průvodce. Jeden chlapík vypadal dost těžkotonážně vybavený - holínky, lano, batoh. Vyklubal se z něj ranger z národních parků na Trinidadu a docela se stihl spřátelit s naším průvodcem. Asi zahájili mezinárodní spolupráci. Boiling Lake bylo nejdřív v mlze/páře, tu ale po chvíli odvál vítr a bylo vidět celé jezero. Má asi 50 metrů v průmeru, voda je zeleně vyblitá a zhruba uprostřed se naprosto zjevně vaří. Na okrajích má teplota prý kolem 80°C, takže dost na opaření (i to se prý čas od času stane, že tam někdo spadne). Hloubka je jen 10m. Za chvíli se jezero zase zamlžilo - dělo se to v cyklech pořád.
Dali jsme si oběd a také si u procházející skupinky francouzsky mluvících turistů z Francouzské Guyany ověřili, že náš foťák s rozbitým displayem fotí dobře - měli náhodou také Canon, tak jsme si do jejich foťáku dali na chvíli kartu a prohlédli si, co jsme za poslední týden nafotili.

Koupání
v termálním jezírku

Po odpočinku jsme pomalu vyrazili zpět. Mezi Boiling Lake a Valley of Desolation jsou na tom malém potoce jezírka. Průvodce nám jedno doporučil, byla v něm 36°C teplá voda (taková dobrá vana), tak jsme si dali relaxační koupel. O kousek dál jsme si spolu s průvodcem Aronem doplnili vodu z horského pramene. Flašku jsme si pro jistotu vyfotili, abychom věděli, ze čeho nám případně bude blbě. Ale nebylo nám nic a voda byla super - chladná a dobrá. Osvěžení jsme za pár minut vyběhli na Morne Nichols, cestou měli poslední výhledy na Valley of Desolation a na ním horu Morne Watt. Ranní mlha byla fuč, nebe modré, sluníčko vysoko a hory majestátné, co víc by si turista s foťákem mohl přát. Akorát i přes osvěžení a koupel z nás lilo jako z vrat od stodoly.

Bylo dost teplo, až
jsem se trochu potil

Cestou zpět jsme potkávali výrazně víc lidí než cestou tam - asi vyrazili později. Mimojiné malé děti, důchodce, slečny v žabkách a další. To nás přesvědčilo, že tohle není žádný náročný trek, ale taky že lidi jsou blbí a troufnou si do horské vulkanické oblasti zcela nepřipravení. Jak je ten ostrov malý, tak jsme potkali i Francouze, se kterými jsme se před pár dny potápěli. Cesta zpět byla v pohodě a rychlá, celkem asi 3 hodiny. Během cesty jsme překročili 10 potoků či řek (z toho některé i vícekrát) a 2 mosty, a to jsme nepočítali potůčky ve Valley of Desolation.

U Titou Gorge byly 4 autobusy s turisty z Roseau, z cruise ship, která tam kotvila. Chtěli jsme se tam podívat, ale kvůli tomu davu jsme to odložili. Zkratkou jsme za pár minut byli v hotelu, kde jsme zaplatili průvodci a rozloučili se s ním. Musím podotknout, že ač to bylo docela drahé a nepochybuju, že cestu bychom sami také našli, stálo to zato - chlapík byl fajn, řekl nám spoustu věcí a své peníze si zasloužil. V hotelu jsme se převlékli a vyrazili zpátky do Titou Gorge.

Koupání v Titou Gorge

Tam se mezitím malinko vylidnilo, ale jeden nebo 2 autobusy ještě neodjeli. Dobré je, že pokud člověk zůstává v Laudat, má čas, kdežto turisti z cruise ship se musí do čtyřech nebo pěti vrátit do Roseau. Vlezli jsme do vody, úplně příjemné to ze začátku nebylo - byli jsme rozehřátí ze sluníčka, takže voda byla pocitově ledová. Podle dive computeru měla 21°C, takže objektivně nic hrozného, ale vysvětlujte to Gabče stojící na sluníčku. Dalo se zvyknout a bylo to nakonec docela příjemné. Chvíli jsme se cachtali v té mělčině a koukali na turisty s plováky, jak plují dovnitř a ven ze soutěsky. Pak tam první vlezla Gabča a za ní já. Prvních pár metrů člověk může kráčet po dně, je tam vody po pás, ale postupně dno klesá. Je to jen pár desítek metrů plavání, hloubka vody odhadem 2-3 metry, nad hlavou výhled na nebe stíněné pralesem. Úplně neskutečné. A hlavně nečekané, jak jsem psal hned na začátku - na pohled mělká nádrž s betonovou zídkou skrývá takovouhle parádu.

Vodopád v Titou Gorge

Jak se člověk dostával hlouběji do skály, protiproud trochu sílil, až na konci byla odměna - kaskáda vodopádů. Ačkoliv žádné velké deště v poslední době nebyly, vody teklo dost. Jít sem po dešti by musel být docela adrenalin. V jeskyni s vodopádem bylo několik míst, kde se dalo chytit skáli a odpočinout si od plavání, nebo dokonce vylézt a sednout si na skálu. Samozřejmě jsem si vyzkoušel, lezení na skálu se neochodí. Několikrát jsem si zkusil zaplavat proti proudu. Nejsem žádný Phelps nebo Thorpe, ale nad vodou se udržím slušně. Tady jsem makal jak jsem mohl, a sice jsem k vodopádu doplaval, ale už jsem neměl sílu se chytit, takže jsem polevil a během 2 sekund jsem byl zpátky u skály, kde jsem začal. Kam se hrabou akvaparky s tobogány a protiproudy.

Rum na zakončení náročného dne

Díky pokročilému času (čtyři odpoledne) jsme u Titou Gorge zůstali téměř sami. Když jsme se tedy dostatečně vycachtali, zchladili a následně na sluníčku zase zahřáli, vylezli jsme a pomalu jsme po silnici kráčeli k hotelu. Podél silnice byla taková bouda, tak jsme zastavili a zjistili, že jde o obchod nebo bar. To nebo to, nalili nám. Paní tam měla místní rumíky, ve kterých koupala lecjaké dobroty - anýz, skořici a další. Já si dal tyhle dva (postupně, ne najednou) a Gabča pivo Kubuli.
Tahle návště baru nám dala hned několi zážitků. Rum byl první - domácí úprava (naložení čehokoliv do rumu za účelem změny chuti). Druhý zážitek nám přichystal projíždějící kamión táhnoucí návěs, na jehož střeše seděl chlapík s dřeveným bidlem v ruce. Ranger, který s námi popíjel, nám vysvětlil, že tím zvedá kabely elektrického nebo jiného vedení nad silnicí. Zajímalo by mě, jaká je u téhle profese úmrtnost. A poslední - barmanka s rangerem vášnivě diskutovala a po chvíli nás do diskuze zapojili. Řekli nám, že cruise ship, kterou jsme včera viděli přijet do Roseau, byl gay cruise. No a dva pasažéři prováděli nějaké neslušnosti na balkóně, čímž dost pohoršili místní, a hlavně porušili zákon, poněvadž homosexualita je na Dominice nezákonná. Veřejné pohoršení dosáhlo té úrovně, že na loď vstoupila místní policie a ty dva zatkla. Takže během jediného dne se z toho stala místní aféra číslo jedna a diskutovala se i v minibaru uprostřed lesa v horách. Pro úplnost - později jsme se dozvěděli, že dva obvinění museli zůstat na ostrově do soudu, takže jim ujela loď, následně dostali pokutu a potupně odletěli domů do USA.
Těmi pár rumy jsem měl docela nakoupeno, takže si mě Gabča raději odvedla do Roxy's, kde už na nás čekala večeře. Tentokrát bylo prostřeno několik stolů - přijeli nějací Kanaďané a ještě petičlenná rodinka, takže už žádná soukromá hostina v děsivě prázdné budově.

Náklady: ubytko a jídlo v Roxy's na 2 noci + weekly pass do národního parku pro dva lidi celkem EC$920, průvodce EC$210, pivka a rumy v baru EC$20

Schematická mapa cesty k Valley of Desolation a Boiling Lake