Burj Khalifa, Dubai Mall a odlet z UAE

Burj Khalifa

Pokračování mé krátké zastávky ve Spojených Arabských Emirátech v září 2010. Po nočním příletu, dopolední procházce po Sharjah a odpolední mega-tůře po Dubaji přišel můj poslední (druhý) den v Emirátech. Na tento den, sobotu, jsem měl zaplacenou návštěvu Burj Khalifa, nevyšší budovy na světě.
Byla sobota, což je spolu s pátkem víkend. Zrovna to takhle pěkně vyšlo, že jsem tam byl na víkend. Neděle už je normální pracovní den, naše pondělí. Jiný kraj, jiný týden.

Koupení lístku
Jelikož jsem čolek zvídavý, někdy až zvědavý, samozřejmě jsem si nastudoval, co jen šlo. Mimojiné i ceny vstupenek na Burj Khalifa. Vyhlídková platforma se jmenuje At the top. A jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že vstupenka stojí při zakoupení předem (na přesný čas) stojí celých 100dhs, tedy necelých 500Kč. Pochopitelně jsem zaváhal, ale nakonec jsem ji koupil pěkně dopředu. Ke koupi mne vedlo mimojiné i to, že cena při zakoupení na místě stojí 400dhs, což už je pekelně hodně, skoro i víc, než za co to stojí.


Ráno raníčko...

Rolla Square, pohled z hotelu

Ráno jsem vstal sice před osmou, ale vyrazil jsem až kolem 8:15. Recepční, který mi včera prodal ten výlet do Dubaje, mi řekl, ať jedu raději busem až k Burj Khalifa (s přestupem v Burdubai). Tak jsem si řekl, že uvidim.

Autobusové nádraží Sharjah jsem našel snadno, přesně podle popisu. Od hotelu doleva a na hlavní (na semaforu) znovu doleva. Pak tak 10 minut chůze a byl jsem u mostu. Na ten nechodit, ale pokračovat ještě kousek rovně a nádraží je po pravé straně. Dost hezké nádraží, akorát lístky se prodávají z takové budky, kde sice anglicky neumí, ale zato rozdávat lístky jeden za druhým umí. Dal mi ho a bus na Burdubai byl hned za mnou. Mimochodem, podle mého průvodce Merian v Sharjah prakticky neexistuje veřejná doprava - asi se to od napsání změnilo, poněvadž na nádraží stála spousta autobusů a jistě jezdili i jinam než do Dubaje.

Cesta na Burdubai trvala cca 40 minut, provoz v sobotu zjevně skoro žádný. Burdubai je velké autobusové nádraží, dá se odsud dostat nejspíš kamkoliv po městě i mimo něj. Zahlédl jsem třeba autobusy do Abu Dhabi.

Nejprve jsem se zeptal chlapíka v budce, jak se dostanu k Burj Khalifa. Zjevně mi to říct nechtěl, něco mlel a skončil s "taxi". Tak jsem už skoro hledal taxi, zvlášť když nějací 2 dělňasové u automatu na jízdenky taky nechápavě kroutili hlavama, když jsem se ptal na metro. Naštěstí jsem si všiml Customer Service Office, kde byl fajn chlápek, který mi napsal autobusy, kterýma se dostanu k Burj Dubai (dva, s přestupem) anebo na stanici metra (několik linek) a dokonce jak se na metro dostanu pěšky. Tak jsem šel. Podle něj tak 2km, 15-20 minut. Podle mě tak 3km a 20-25 minut ve 40C vedru. Báječná procházka takhle po ránu. Metro jsem našel, koupil si stříbrnou Noi kartu za 20dhs, na které je 14dhs kredit a platí jak na metro, tak i na busy, a jel jsem. Metro hezké, ale nic až tak dechberoucího, asi jsem měl přehnaná očekávání.

Burj Khalifa - At the top

Observation deck ve 124. patře

Metro nejede až k samotné Burj Khalifa, ale stanice je na dohled a od metra k Burj Khalifa, respektive k Dubai Mall, jezdí bus. Díky mé 3km procházce se čas dost nachýlil, bylo asi 10.15 a já měl vstupenku na At the top na 10.30. Tak jsem tak seděl v tom mrňavém autobusu a z okýnka koukal na tu vysokou budovu a doufal, že už sakra pojedou. Ale to oni nééé, oni si tam pěkně 10 minut stáli, vrčeli motorem a klimatizovali, a asi čekali, až se jim bus zaplní. Do Dubai Mall jsme přijeli v 10.28, vidím to jako dnes. Sprintem (jako během) jsem se přesunul dovnitř a hledal, jak se dostat k vytoužené atrakci. Nakonec jsem tam doběhl asi minutu po půl, plíce na jazyku a zádama omlácenýma od skákajícího foťáku, a slečna mi úplně s klidem oznámila, že pohoda, žádný spěch.

Projekce při vstupu na At the top

Hnedka u vlezu je pěkný model celé budovy, kolem napsaná historie a mezníky ve stavbě, pak různé projekce a kukátka, skrz která je vidět vzhlídková platforma. Teda ona vidět neni, páč je daleko, ale já jim věřim, že tam fakt je. Taky je tam pár faktů a hlášek od šejka Mohammed Rashid al Maktouma, který to nechal postavit. Moc pěkná je animace, jak se to stavělo - je tam vidět, že na konci docela pospíchali :)

Pak jsem se nechal výtahem vyvléct do 124. patra a tam jsem se kochal. Výhled je to dechberoucí, koukáte na mrakodrapy zeshora. Tady jsem oprávněně využil i svůj teleobjektiv. Je krásně vidět, že celá Dubaj je široký pruh kolem pobřeží, a že směrem do vnitrozemí mizí budovy a je tam jen šdivo a písek. I ty komerční centra vypadala tak nějak šedivo-žlutě. Nicméně některá místa zase byla až neskutečně modrá - bazény. A že bazény se tu nešetří, jsou obrovské. Ani nechci vědět, kolik vody se jim musí za den vypařit.

Část vyhlídkové platformy je otevřená, takže na vás fouká vítr a dokonce jsou ve skle průzory, takže se dá fotit. Když se člověk nabaží vedra, může vlézt dovnitř a kochat se dál s klimatizací. Tam už je to pochopitelně přes sklo, ale jako bonus jsou k dispozici malé LCD monitory s několika režimy. Dá se koukat buď na Live view, takže člověk (možná) vidí momentální situaci. Jelikož se tam nic moc nehýbalo, nemůžu říct, jestli je to nahrané nebo jsou fakt někde kamery. Zajímavější je ale přepnutí na Day/Night view, takže můžete vidět, jak to vypadá i v jinou denní či noční dobu.

Behold Telescope s Historic View

Ale moje nejoblíbenější bylo Historic view, které ukázalo, jak to vypadalo za dob dávných. Doba sice specifikována nebyla, ale hádám, že šlo spíš o roky než desetiletí. Tam, kde nyní stojí komerční centrum s desítkami mrakodrapů, bylo vidět několik menších budov, a někdy dokonce ani to ne - prostě písek kam oko dohlédne. V podstatě tohle asi nebylo těžké vyrobit. Prostě vygumovali veškeré budovy a zasypali pískem.

Když už jsem měl koukání dost a všechno vyfoceno, ty zajímavější místa pro jistotu i několikrát, rozhodl jsem se jít zpátky dolů. Teda jet. Jít jsem nezkoušel a nevím, jestli by mě vůbec pustili. Takových 124 pater, to už je něco schodů.

The Dubai Mall
Jelikož vstup na At the Top je přímo z Dubai Mall, rozumí se samo sebou že i výstup z At the top je do Dubai Mall. Takže mě výtah prakticky vyplivnul v nákupním centru. Sice jsem tu byl už včera, ale proč si to neprohlédnout, a při tom se nenajíst. Tak jídlo bylo to první. Tentokrát jsem zvolil perskou kuchyni (taková vzpomínka na kamaráda Aliho a jeho ženu Mahsu) ve fastfoodu Pars Express. Dal jsem si grilovanou křepelku (quail - přiznávám, že když jsem si to objednal, věděl jsem akorát, že to je malý pták a neni to kuře) s ghymeh, o čemž jsem už vůbec netušil, co bude. Neznalost, co mě čeká, mě ale zatím nikdy nepřipravila o chuť :) Bylo to fantastické jídlo.

Akvárium

S plným žaludkem se to chodí lépe, takže jsem znovu proběhal celý Mall. Z vnitřních atrakcí stojí za zmínku v první řadě akvárium pyšnící se největší jednokusovým akrylátovým panelem na světě o rozměrech cca 32m x 8m. V akváriu plavou velké manty a rejnoci, žraloci (reef sharks a jedni větší, co jsem hledal, tak to asi jsou sand tiger sharks), spousta rybek. Dohromady prý 33 tisíc zviřátek o 85 druzích. Zajímavé, že se to navzájem nepožere. Je to ale pohled, když vám nad hlavou plave dvoumetrový žralok nebo se kolem prožene manta. Kromě té obří desky se na zviřítka dá koukat z tunelu, ale tam už je placený vstup. Ono to celé funguje jako nějaká forma ZOO, ale co se tam dá všechno vídět nevím, až tak jsem to nezkoumal. Ty rybky raději vidím pěkně na volno v oceánu.

Aby jim to nebylo málo, v centru je i lední stadion. Těžko říct, jestli tu hrají hokej, ale každopádně si za nějaký obolos můžete zajít zabruslit uprostřed pouště. Při nejmenším je zábava pozorovat lidi. Sám nejsem kdovíjaký bruslař, ale na takovémhle míste by každý z mírného klimatického pásma platil za hvězdu. Vcelku zajímavé je, kolik lidí se pokouší krasobruslit. Mám ten sport docela rád, ale nikdy jsem ho nepovažoval za nějakou masovku - ale v některých krajích asi je. V Asii to platilo ještě víc, mám pocit.

Vodopád

Dále, je tu vodopád. Ne nějaký dvoumetrový. Tenhle má odhadem 20-30 metrů. Jsou na něm sochy skokanů. Táhne se přes několik pater, je tam takové náměstíčko a několik restaurací. Niagara to není, ale zase - na to, že jsme uprostřed pouště, to celkem ujde.

Gold Souk

Nesmím zapomenout na Gold Souk. Souk znamená po jejich trh, a Gold Souk je část Dubai Mallu dedikovaná klenotnictvím. Celá ta část je v tradičním stylu, dost jiná než zbytek obchoďáku, jsou tam hvězdičky na stropě, spousta malých obchůdků a semtam nějaká socha. Zlato tu má asi docela tradici, těch šperků bylo přehršle. Pro rýpaly - Gábině jsem nic zlatého nekoupil, ale už předtím jsem pro ní našel takový stříbrný řetízek se zavěšeným delfínem.

Dubai Mall s bazénkem

Po proťapání vnitřku (upozornění: je to KOLOS, klidně tam budete běhat hodiny, než projdete vše, nicméně jsou to furt jen obchody) jsem se vydal ven. Nejdřív přišla tepelná facka, rozdíl teploty venku / uvnitř je vražedný. Ale pohle to vynahradil. Podobně jako v příve zmíněné Medinah Jumeirah je i tady báječně modrý bazén a kolem takové stylové stavby. Most přes bazén vede do protější budovy, z níž se vyklubal Souk Al-Bahar, další nákupák, menší a asi dražší.
Celý bazén se dá s trochou snahy obejít (musí se projít přes Souk al Bahar vnitřkem), pak je v cestě ještě hotel a řada něčeho, co jsem šacoval na řadové domky, přestože si neumím představit, kdo na takovém místě může bydlet. Odměnou za obchůzku je mnoho fotogenických výhledů, některé z nich včetně Burj Khalifa. Pokud si to ale chcete vyfotit, mějte připravený proklatě široký objektiv - do mých 18mm se to ani zdaleka nevlezlo, a sami víte, jak blbě se slepují fotky nahoru se sbíhající věže.

Zpátky do Sharjah
Ač jsem neplánoval strávit v Dubai Mall moc času, pár hodin to skutečně vzalo. Odpoledne jsem se vcelku unavený vydal zpět. Cestu zpátky jsem zvolil stejnou, tedy metro a pěšky. Při téhle procházce už jsem nespěchal, ale bylo už odpoledne a tudíž větší vedro. Právě tady jsem ocenil klimatizované zastávky autobusů, kde jsem se nakonec utábořil, chladil a čekal na bus, aby mne odvezl poslední stanici, protože jsem toho vedra měl plný kecky.

Blue Souk

Autobus jsem našel snadno - ten chlapík v budce, který mi ráno nechtěl poradit, zrovna náhodou prodával lístky do Sharjah. Tentokrát mí naštěstí lístek dal. Dojel jsem v pohodě, a cestou k hotelu jsem si odskočil udělat aspoň fotku Blue Souk, což je prý nejzajímavější či největší souk v Sharjah. Sílu jít až tam jsem neměl. Nedaleko byla ještě moc pěkná mešita, King Faisal Mosque. Tu určitě za zhlédnutí doporučuju. A mezi těmahle dvěma objekty je úžasný velký trávník, po němž se válí desítky místňáků, poslouchají muziku z telefonu, jedí nebo kecají. Prostě pohoda jazz.

Historické město

Večer jsem ještě vyrazil do temných zákoutí historické části města v Sharjah. Měl jsem v plánu najít znovu Souk al-Arsa, který jsem sice objevil už první den, ale měl zavřeno, poněvadž bylo poledne a všichni se šli masově modlit. Průvodce tenhle prý nejstarší souk v Sharjah má na mapě, ale věřte nevěřte, přes svůj léty osvědčený mapový talent jsem to podle mapy nenašel, musel jsem prostě bloudit, kam mě oči nalákaly. Tentokrát jsem se prostě tak toulal a fotil temná zákoutí, kde si člověk konečně mohl připadat jak v Arábii - žádné nákupáky, taxíky by tamtudy neprojeli, nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka, jen potkat Aladdina s lampou nebo Sindibáda s flaškou.

Souk al-Arsa

Nakonec jsem i na Souk al-Arsa narazil a světe div se, v osm večer měl otevřeno, jako by se nechumelilo. Pravda, lidma zrovna nepraskal. Ani prodavačema :) Obchůdky fungovaly, ale ne vždy u nich někdo byl. A když náhodou jo, měl jsem zas takový divný pocit, že jsou moc v přesile. Nakonec jsem tam koupil aspoň šálu pro Gabču, zkusil jsem smlouvat, docela i do krve, ale ten člověk mi nestáhl ani dirham, normálně.

Nakonec jsem ještě prošel opačnou část naproti přes Hisn Avenue, která narozdíl od historické části žila. Našel jsem několik trhů a pulsujících obchodů, koupil nějaké koření domů a ještě jídlo na snídaní a taky jsem neodolal roti pečené přímo na ulici vedle mé oblívené pákistánské Pak Ghazi (už z Dubaje jsem si přivezl krabičku guava, takový malý proti těm, co měli na Filipínách), poobdivoval místní kaftany a zavrhl myšlenku, že bych to někomu přivezl jako dárek, a šel do hotelu spát. Co jsem si pak uvědomil, že v deset večer bylo na ulicích stejně živo jako v šest ráno - tedy hodně lidí, žádná ironie. Nejspíš se uklidí přes den, ale ráno a večer jsou venku.

Odlet

Let do KL jsem měl v neděli v 10.30, takže podle rady recepčního ze včerejška jsem vstal v 5.50 (radil vyrazit v 6.30) a v 6.15 jsem byl dole. Teda já byl vzhůru už ve 4.40, poněvadž nějaký insomnický kripl halekal na celé město. Mešita i s minaretem byla hnedka vedle hotelu. To bylo už podruhý, v pátek mě taky tou dobou vzbudil. Asi dával vědět, že skončil víkend.

Na recepci podpis, zaplacení vody z minubaru, rozloučení, a pikolík už na mě čekal venku i s taxíkem. Byla neděle, první pracovní den (pátek a sobota je víkend), takže prý bude asi doprava. Byla. Taxikář, takový arabský děda, sice sliboval, že to začně až tak v sedm, ale sotva jsme vyrazili, už to houstlo a za chvíli jsme byli v úplně normální koloně. Dědu musím pochválit, poněvadž jel jako prase a tudíž jsme myslím dorazili i dost brzo. Jednou to teda skoro neubrzdil, trochu si zaskřípaly brzdy u auta našeho i jednoho za námi, ale co.

Cesta tentokrát zabrala 40 minut. Sledoval jsem taxametr - byl v režimu noc, tzn přirážka. Nevím, v kolik jim tu končí noc nebo jestli mě prostě jen chtěl natáhnout, ale nějak jsem se stím smířil. Pak ještě jedna vychytávka, že kromě peněz za vzdálenost mu tam přiskakovalo "extra", a jak jsem asi po 15 minutách vypozoroval, bylo to 1dhs za minutu jízdy. Řikal jsem si, že asi zaplatim tu kolonu. I s tím jsem se nakonec smířil, ale rád jsem nebyl, jelikož ve výsledku to bylo o 20 víc než za cestu z letiště do hotelu. Jaké bylo ale moje překvapení, když si děda na konci řekl o 48 - tedy jen nástupní sazba 20 + 28 za cestu. To "extra" se zjevně nepočítalo. Nadšeně jsem mu tedy dal padesátku a jal jsem se mizet do letištní haly, aby si to nerozmyslel.

Na letišti jsem se zbavil tašky, prošel si prostor před security (kromě spousty check-in přepážek, dvou obchůdků a 3 fastfoodů tam nic není), vypil asi litr vody naex a vlezl přes pasovou a bezpečnostní kontrolu. Tentokrát byl pas vyřízen během asi 15 sekund, žádné obštrukce nedělali, ani to těžce vydřené vízum s razítkem o naskenovaných očích vidět nechtěli.

Čekal jsem obrovský nákupák, jak mi popisoval Ind při letu do Dubaje, ale to asi myslel jiný terminál. Terminál 3 je taková nudle, kde jsou sice obchody, ale žádné přehršle, a všehovšudy 3 fastfoody (McDonald, Burger King a ještě něco), pár kaváren a restaurací. Dost chudé.

Takže jsem to proběhl, sedl si před svou Gate 217, kde bylo mimochodem mraky lidí a skoro žádné místo, a psal deník. Jo, a bylo tam pár lehátko-sedaček, bohužel všechny obsazené.