Den druhý - Apia

Jak jsme si pěkně naplánovali předešlého dne, zkusili jsme vstát na autobus v 6:30. Nakonec to ale dopadlo až na další v 8:00. Došli jsme na hlavní silnici a podle hloučku místních, jsme odhadli, kde bude asi zastávka. A skutečně za pár minut přijel autobus, bohužel podle naší rychle orientace, v opačném směru. Ještě pár lidí zůstalo stát na silnici, tak jsme usoudili, že ten správný autobus ještě pojede. Za chvilku se opravdu přiblížil autobus, ale už z dálky bylo vidět, jak z nezakrytých oken trčí ruce a pomalu i nohy a po podrobném prozkoumáni jsme usoudili, že se do něj asi skutečně nevejdeme. Takže jsme byli odsouzeni k plánu B a to vzít si taxi. Taxi se dá na Samoe sehnat dost v pohodě, což je docela výhoda. Na druhou stranu je tak 10krát dražší než autobus. Ale co se dalo dělat. Ještě jsme cestou nabrali jednu místní slečnu, která se s námi chtěla svézt, a vyrazili směr Apia. Cesta trvala asi půl hodiny, protože jsme museli přejet skrz ostrov, který je poměrně kopcovitý. Aspoň jsme měli čas se od místní slečny dozvědět pár zajímavostí.



Taxík nás vyhodil u hlavního autobusového nádraží, které bylo natřísknuté starými, super pomalovanými autobusy bez oken. Proběhli jsme místní bleší trh a šli hledat informace. Cestou jsme ještě nakoukli do supermarketu a koupili něco na zub. Sortiment zboží byl vcelku pestrý, ale každého druhu tam bylo dost poskrovnu. Rozhodně se nedá říct, že by regály byli přeplněně. Ale člověk tam našel vše, co potřeboval. Nechali jsme se rychle přemluvit k ochutnávce tradičních sušenek z kokosového mléka (chutnali jako linecké). Pak jsme už jen prošli k informacím.
Tam jsme se dozvěděli vše potřebné včetně toho, že sehnání skútru nebo motorky není zase tak jednoduché a navíc cena pronájmu je srovnatelná s autem. Jelikož ostrov je poměrně rozlehlý, nějaký dopravní prostředek jsme potřebovali, ale nakonec jsme hledání půjčovny vzdali a rozhodli si půjčit auto přímo v resortu a pro dnešní den to nechali jen na taxi a autobusové přepravě. Pro projití města, které je mimochodem moc pěkné a čisté, nanesení silné vrstvy opalovacího krému, protože v tento den se nám Samoa ukázala z té slunnější stránky, jsme se vypravili na první atrakci dne a to Sliding Rocks. V té době jsme se ještě moc nekamarádili s autobusama, takže jsme odchytli raději taxi. Cena samozřejmě o pár tala vyšší než uváděl průvodce, ale neměli jsme snahu smlouvat, jelikož ještě byla v rozumných mezích.
Sliding Rock jsou malé vodopády kousek od Apie, jejichž největší předností je, že se po nich dá, jak název napovídá, klouzat. Takhle to zní hrozně jednodušše, ale když jsem to viděla v reálu, vůbec se mi klouzat nechtělo. Zaprvé to bylo dost vysoko a za druhé to vůbec nevypadalo bezpečně a oba dva (hlavně Jirka) jsme měli dost strach, že by se nám při klouzání mohlo něco moc nepěkného stát. Naštěstí jsem pod hlavním vodopádem objevila dva menší, které se zdály schůdnější. Navíc to před námi sjeli jakýsi obtloustlý důchodci, tak mi to dodalo trochu odvahy. Na první skluz vyrazil první Jirka. Musím říct, že statečnost a odhodlání ho na vrcholu vodopádu dost přešlo, ale za povzbuzování přihlížejících to sjel. Pak byla řada na mně. První pidi vodopád byl v pohodě, další mi dal trochu přemáhání, ale musím uznat, že se mi to líbilo a šla jsem s Jirkou na ty dva malé ještě jednou. Teď to zpětně přičítám spíše adrenalinu.
Zpátky do Apie jsme se vydali pěšky. Bylo pěkně vedro, ale cestou jsme mohli prohlédnout spoustu kostelů. Apie a vlastně celá Samoa je vzhledem k silné křesťanské víře přeplněná kostely, každá sebemenší vesnice má minimálně dva a většina z nich je velmi honosná. Kousek od centra Apie jsme museli zapadnout do jedné restaurace, protože teplo a sluníčko nás totálně zmohlo. Výběr restaurace se ukázal dobrý. Pohostili nás masovými koulemi v omáčce a ještě přidali na ochutnání nudle s masem a kari. Vše vynikající…na koule vzpomínám ještě teď. Nakonec jsme ještě vyzkoušeli jejich knedlíky, což je takovej náš kynuťák naplněný masovou směsí.. chutná to jako take-away guláš. Další velký objev byl zelenino- a všechno ostatní-trh, kde jsem si pomalu začala plánovat nákupy. Ale na ty bude ještě dost času, takže jsme zbytek dne raději využili na prohlídku Muzea R.L. Stevensona. Dostali jsme soukromou prohlídku celé vily, ve které pár let před svou smrtí R.L. Stevenson žil. Dokonce jsme v knihovně nalezli český překlad Ostrova pokladů. Na závěr jsme se rozhodli pro výšlap na kopec nad vilou, kde je jeho hrobka. Ufuf... to byl zase nápad. Pěknej krpál a ještě všude dost bahna, protože cesta se prodírala hustým pralesem. Výhled byl ale pěkný, docela chápu, že to bylo jeho oblíbené místo. Byla vidět celá Apia a moře.
Dny na Samoe nebyly z nejdelších, takže než jsme se došli zpátky dolů, sluníčko už začínalo zapadat. Podle obdržených informací měl ještě jet nějaký autobus našim směrem, tak jsme se vydali na hlavní silnici a čekali, jestli opravdu něco pojede. Doufali jsme, že ještě cestou stihneme Bahia Temple... takovej moderní kostel patřící nějaké prapodivné církvi, kterých je na světě prý jen pár. Ale jak jsme tak šlapali a začínalo se šeřit, začala nás více zajímat doprava. Asi po půl hodině chůze se objevil náš autobus, barvy a cedule, které jsme potřebovali. Ale nevím proč, jestli jsme špatně mávali, nebo jsme vypadali nějak divně, prostě nezastavil. To nás dost naštvalo. Zkusili jsme tedy mávat na jinej, které pro změnu zastavil, ale jel jinam, než jsme potřebovali. Takže jsme opět přistoupili na plán B a začali monitorovat taxíky. Napotvoru samozřejmě žádnej nejel. Cestou jsme ještě potkali bělocha, kterej nás upozornil a mě dost vystrašil, že po setmění se objevují smečky divokej psů a že si máme vzít pár kamenů - stejně jako on - na odehnání. To Jirka samozřejmě hned rychle rád udělal. Nakonec ale přece ještě projel jeden autobus, kterej nejen že na naše mávání zastavil, ale také jel našim směrem. Usedli jsme na dřevěné lavice a okoukli autobus. Byl plný dělníků, kteří jeli z Apie, každej držel v ruce velkou lahev piva a pravidelně ji vyměňoval za plnou. S klidem v duši jsme se kochala okolní přírodou a západem slunce a snažila se udržet na lavici odkopávajích prázdné lahve, které se s přibývající cestou začaly hromadit pod nohama a vzhledem ke stavu silnice a autobusu neustále cestovaly po podlaze. Dokonce i řidič pravidelně odhazoval prázdně lahve a měnil za nové... naštěstí od coly. Po pár minutách jsem se otočila na Jirku, jestli je v pohodě, a přistihla ho v družném hovoru s velkým Samoanem a hlavně s lahváčem v ruce. Pohostinost místních je opravdu úžasná a vychlazené pivo po celém dnu na sluníčku přišlo také mně dost k chuti. Po vypití asi půllitru piva a s upřímným pozváním do několika vesnic jsme se rozloučili s autobusem a vydali se do resortu. Už byla skoro tma a asi v půlce cesty nás zastavilo troubení. To je tradiční znamení pro lidi z vesnice. Většinou od šesti do sedmi večer se totiž nesmí ve vesnici chodit. Je to docela pečlivě dodržováno a většinou několik strážců stojí na okraji vesnice a kontroluje, jestli to všichni dodržují. Nás naštěstí nechali projít.
V resortu jsme už jen dojedli zásoby a šli na drink do baru. Personál v počtu deset obsluhující dva stoly byl pěkně otravný, to už se nedá ani nazvat starostlivostí. Po drinku jsem se zašli informovat na půjčení auta na příští den a šli spát.