Litghow a glow worm tunnel, Jenolan caves

Poslední letní prázdniny před Anči nástupem do školy jsme měli strávit na Tasmanii. Bohužel těsně před Vánoci se v Sydney rozmožil covid z nula asi na 100 případů a všechny státy hned zavřely hranice. Ještě jsme vyčkali do začátku ledna, ale pak jsme letenky zrušili. Samozřejmě asi týden po našem plánovaném odletu hranice znovu otevřeli.

Malou ale dobrou náplati na tasmánský výlet byl prodloužený víkend v Blue Mountains a Litghow. Vše vlastně naplánovali naši známi z Cronulla a my se jen pohodlně svezli. Vyrazili jsem v sobotu ráno a sešli se kolem desaté v Leura. Počásí nám moc nepřálo. Bylo dost teplo a slunečno. Nejdříve jsme dali krátky loop kolem dvou malých vodopádů. V jednom z nich Pool of Siloam se děti trochu vycachtaly. Pak jsme pokračovali na vyhlídky po Henry Cliffs walk, ale bylo super vedro a děti odmítali poslušnost, tak jsme to zabalili a přesunuli se k pomalejšímu zbytku výpravy, který se válel u Wentworth Falls jezera. Večer jsme se přesunuli do Litghow, kde jsme měli dvě noci v Zig Zag motelu. 

Večeři jsme měli zamluvenou v místní restauraci. Anča si bohužel spojila cestování s možností jíst instatní nudlové polévky, takže ji povečeřela ještě v motelu na pokoji. Sice jsem se cítila trochu provinile, že krmím dítě tímhle, ale steak a těstoviny s krevetami jsem si i tak užila. Večer ještě neočekáváně padlo několiv lahvinek vína (naše skoro celá zásoba na oba večery). Poslední jsme již dopíjeli na trávníku za motelem a zakončili to skleničkou aperolu. Ráno bylo tím pádem náročnější než jsme očekávala, ale po osmé už jsme byli na cestě ke glow worm tunelu. 

Dopředu jsem moc nezkoumala cestu a tak mě překvapilo, jak daleko to je (skoro 40 km, 1 hodina) a že většina cesty je skrz národní park (Wolleni national park) po nezpevněné cestě. Velká část tohoto parku loni shořela a bylo to všude ještě dost vidět. V každém případě to byl zajímavý pohled. Skoro u konce cesty bylo nutné projet úzký tunel. Byla to trochu výzva, protože byl široký jen na jedno auto a nebylo vidět nakonec, tudíž pokud jste se potkali s autem v protisměru, někdo musel couvat. Cestou tam jsme to dali na jeden zátah. Cestou zpět už jsme takové štěstí neměli.

Od parkoviště to byla k tunelu krátká příjemná procházka. Potkali jsme pár lidí, ale docela to šlo. Před tunelem jsme se vyzbrojili čelovkami. Bohužel jak na potvoru jedna z nich přestala svítit hned a druhá měla na mále. Příště nesmíme zapomenout i náhradní baterie. Samotný průchod tunelem byl vcelku zajímavý. 

Chápu, že červící mají rádi tmu, ale nějak jsem nepočítala s tím, že se budu muset brodit vodou nebo přeskakovat mokré kameny. Jediná Anča byla se svými novými vodotěsnými boty v pohodě. S přibívající tmou se začaly všude objevovat světýlka. Byly všude. Na stropě...na stěnách...neuvěřitelné. Za tunelem jsme ještě pokračovali na vyhlídku do údolí Wolgan Valley a pak už zpět k autům.    

Na oběd jsme si koupili smažené nudle a hooodně pikantní polévku ve vietnamské restauraci v Litghow a přesunuli se zchladit k motelovému bazénu. Na večer jsmě měli plán dát někde v parku grilovačku. Našli jsme jsme piknik area u nedalekého jezera (asi 10 minut jízdy, Lake Wallace). Pro maso jsme se cestou tam zastavili v supermarketu a jako na potvoru začalo pršet. Nejdřív málo a čím víc jsme se blížili k cíli, tak déšť sílil. U jezera bylo taboriště a dalo nám trochu práce najít BBQ stoly. Naštěstí byly pod středou, takže jsme sebrali odvahu a deštníky a šli na to. Dětem nakonec zas tam moc nevadilo, že prší a většinu času strávily na přilehém hřišti. Po příjezdu zpět do motelu samozřejmě ani kapka. Uspali jsme děti a dopili to málo, co nám zbylo. 

Jenolan Caves

V pondělí ráno nás čekal přesun k Jenolan caves, kde jsme měli zamluvenou prohlídku do Lukas cave (cena dospělí 42 dolarů, dítě do 5 let zdarma). Asi hodinový přejezd byl trochu chaotický (jedna s možných cest byla uzavřena a byla tam objížďka pozn. je dobré si zkontrolovat trasu dopředu a ujistit se, že je vše otevřené), ale nakonec jsme se tam načas sešli asi 20 minut před začátkem. Jako průvodce jsme bohužel vyfasovali postaršího pána tzv. uspavače hadů. Marně jsem se snažila udržet pozornost. V podstatě skoro nic si z jeho výkladu nepamatuji. Jeskyně byla pěkná, nic super extra závratného, co bychom neznali z Čech, ale pro Anču to byl zážitek i když se ve tmě trochu bála. Navíc přijemných 15 stupňů v jeskyni oproti asi 40 venku také stálo za to. Ještě jsem moc nepochopila kontrolu lístků, která probíhala na tom nejblbějším místě asi po 10 minutých chůze a nezáživného výkladu.

U jeskyní je jakási ubytovna/hotel a občerstvení, kde jsme si dali kafe a něco k snědku. Cestou zpět jsme se ještě zastavili v kaféčku nad údolím. Cedule slibovaly dobrou kávu a výhled. Výhled jsme dostali, kafe bohožel ne, neb měli rozbitý kávovar. Cestou zpět do Sydney jsme se ještě chtěli zastavit v Bilpin. Malém městě známém hlavně jablečným ciderem. Bohužel jsme dorazili po zavíračce. Našli jsme tam jen jeden otevřený obchod, v kterém už nic neměli. Tak jsme trochu zklamaně dojeli zbytek cesty domů.