Tasmánie 2020
Předpověď počasí na náš pobyt byla vcelku rozmanitá, proto jsme hned první horký den vyrazili právě sem. Dopoledne teplota ještě docela šla, ale Anča samozřejmě hned po příjezdu zaparkovala u bazénu. Tudíž na lanovku a případné procházky po udolí nám zbylo jen rozpálené odpoledne. Na lanovce to docela šlo a ve stínu bylo ještě příjemně, ale na nějaké větší túry to moc nebylo. Rozhodla jsem, že sejdeme dolů (asi 15 minut chůze přes zavěšenou lávku) a přemístíme se do našeho prvního ubytka, farmu nedaleko Glengarry.
Po dlouhém hledání jsme našli jednu otevřenou restauraci (většina restauraci tu má otevřeno jen přes oběd a pak až večer), která se později ukazala být karaoke barem, ale pizza a lasagne byly dobré a Anče se podium také líbilo. Až při naší další návštěvě Lanceston, 2 dny poté, jsme zjistili, že jsme parkovali přes ulici od foodcourtu (taková jídelna). Na půl cesty na farmu jsme se zastavili na nákup a to už mi začalo být trochu podezřelé, že je všude vidět poměrně dost kouře. Internetové stránky informujicí o aktuálních ohních bohužel potvrdily, že kousek od naší farmy je oheň v nejvyšší stupni nebezpečí. No co se dalo dělat. Nakoupili jsme a jeli tam, abychom se od majitelů farmy dozvěděli více.
Glengarry
Akorát jsme si ještě chtěli dát v Launceston oběd.
U farmy bylo zaparkované auto, ale nikde nikdo a Anča, že chce čůrat. Moc jsem to neřešila a kousek od auta jsme začaly vykonávat potřebné, když se na nás z ničeho nic začali vrhat dva psi. Z tohoto zážitku si Anča odnesla menší trauma. Za chvilku se objevili i majitelé a po kratkém rozhovoru jsme se rozhodli raději najít na jednu noc alternativní ubytování někde dál od ohně. Sice to tam vypadalo vcelku bezpečně a prý by nás informovali o aktuální situaci, navíc skoro nefoukalo a byl hlášen déšť, ale nechtěli jsme se tam stresovat. Před odjezdem jsme ještě nakoukli do našeho bytečku a vypadal hodně dobře...třeba krb v ložnici.
Po rychém googlování jsme našli nadaleko resort https://www.tamarvalleyresort.com.au/, který jsme míjeli cestou sem. Byl tam hotel, golfové hřiště s minigolfem, ala replika švýcarské vesnice (což přesně chcete na Tasmanii vidět), dětské hřiště, vnitřní bazén, výřivka a sauna. Trochu rozdíl oproti našemu původnímu plánu na farmě. Ubytovali jsme se v malé chatce a mezitím, co jsem samozřejmě musela jít s Ančou do bazénu, Jirka ještě sjel pro nějaké vínko. Večer jsme stravili v podstatě jen v bazénu a výřivce. Zkusili jsme i saunu, ale byla to slabota. Jen parní a málo vyhřátá. V postatě celý hotel byl trochu zastaralý, ale furt dost pěkný. Chatka byla malá, ale vybavená kuchyňkou, sprchou a záchodem, jednou ložnicí a teraskou. Co jsme akorát nepobrali, tak i když v chatce mohly spát až 4 osoby, byly tam jen dvě židle. Večer jsme natrhli koupenou lahvinku od Pepíka Chromého (český imigrant a místní vinař) a vypili pár sklenek na terase než nás déšt zahnal dovnitř.
Další den ráno jsme opět museli do bazénu a po vrácení klíčů ještě na hriště a jumping pillow a nakonec jsme nakoukli i do švýcarské vesnice, kde bylo pár obchodů, restaurace a pekárna. A pak už jsme konečně nahnali Anču do auta, kde vzápětí usnula. Dle počasí a webu byl oheň asi uhašen, tak jsme se přemístili na farmu a posnídali tam. V rámci ubytování jsme měli v lednici připravenou slaninku a vajíčka. Slanina byl naprosto úžasná, čerstvá, vyuzená. Snažila jsen se ještě pro Anču domluvit jízdu na poníkovi, ale bohužel začalo pršet, tak jsme to odložili na další ráno. Vzhledem k tomu, že déšť neustával, rozhodli jsme se pro návštěvu farmy s mořskými koníky v městečku Beauty Point. Hned vedle jsme mohli zajít ještě na platypusí farmu, ale tam náš generál nechtěl.
Cestou do Beauty Point dost pršelo, Anča v autě opět vytuhla a navíc nás navigace vzala možná tou nejkratší, ale rozhodně né tou nejrychlejší cestou po místních silničkách, takže se nedalo dělat nic jiného než se kochat. Farma s koníky byla zajímavá. Měli tam velká akvária s hromadou koníků od malých po větší. Na jednoho jsme mi mohli i sáhnout. Když jsme se dostali ven, bylo furt zataženo a dost nevlídno, takže další plán bylo najít restauraci a dát si něco dobrého. Bohužel i když Beauty Point vypadá na mapě jako město, ve skutečnosti tam bylo pár domů a jedna až dvě trochu dražší restaurace. Takže jsme nakonec koupili klobásy a chleba v supermarketu a jeli domů s tím, že si uděláme pěkný odpolednovečer na farmě. Cestou jsme si ale ještě vzpomněli, že bychom mohli někdě koupit místní víno a náhodou i kousek před farmou byla jedna vinice. Vyjeli jsme skrz vinohrad až na kopec k takovému obyčejnému domu (nic honosného jako v Hunter Valley) a hned po vystoupení už nás vítala paní s tím, jestli jedem na ochutnávku. No a my, že jo, že chcem něco koupit na večer. Uvedla nás na prosklenou terasu s výhledem na vinici...aaaach. Anču umlčela zmrzlinou a my se vrhli na ochutnávku. Vybrali jsme jen červené a pak ochutnávali a povidali a ochutnávali a povídali a najednou bylo pět hodin (měli mít otevřeno jen do pěti). No a pak jsme ještě ochutnávali a povídali a najedou se začalo stmívat. Vybrali jsme tedy jednu lahev na večer a dvě si ještě nechali poslat do Sydney. Jinak se teda z rychlého nákupu jedné lahve na večer stala zastávka na tři hodiny s nákupem 3 lahví dobrého vína. Mimochodem jsme se dozvěděli, že syn majitelky má přitelkyni z Čech...náhodička. Po téhle zastávce byl už večer vcelku rychlý. Klobásky, víno a spát. Naše ubytování mělo velký obývák s rozkládací pohovkou a ohromnou ložnici s dvolůžkovou postelí a krbem. I když postel vypadala pohodlně, odmítla jsem se tam mačkat a raději sama spala na gauči. Přes noc se mělo výrazně ochladit (teplota měla klesnout pod 10 stupňů), tudíž jsem nechala zapnutou klimatizaci na topení a ráno jsem toho rozhodně nelitovala.
Na šestou ráno jsme měli domluveného poníka. Proč tak brzo? Paní majitelka potřebovala ráno do práce (pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici). Když už jsem měla jednu nohu z postele, poslala SMS, že to můžem posunout na devátou, díkybohu. Ráno (druhé ráno před devátou) jsme se nestihli ani pořádně nasnídat a už jsme venku zaznameli pohyb. A skutečně se před naším domkem připravoval poník pro Anču. Paní ho tam ještě hřebelcovala a její dvě děti a později i Anča čile asistovali. Když jsme Aňu vysadily na poníka, byla trochu nejistá, ale pak se tam uvelebila jak královna a nechala se vodit po okolí. Prošli jsme se jen párkrát kolem dokola, ale bylo vidět, že Anča je v ten okamžik to nejspokojenější dítě na světě. Jinak i když ráno svítilo sluníčko, byla docela kosa a nakonec začalo zase pršet. Ideální dovolenkové počasí. Ještě jsme chvilku debatili s paní venku a děti mezitím provedli Anču po farmě a pak zapadli k nám a vymalovávali si společně omalovánky. Poté jsme se začali balit a vyrazili do Launceston. Kvůli děšti jsme jako první udělali zastávku ve vyhlídnutém hotelu a zamluvili si pokoj. Byl to Country club Tasmania https://www.countryclubtasmania.com.au/. Za asi 120 dolarů (měli deal i na 103 dolarů, ale ten nás nějak minul) na noc jsme měli pokoj s třemi postelemi, vnitřní bazén, spa a saunu. V hotelu bylo také pár restaurací, kasino, kadeřnický salón atd. Dalo se také projít podél jezírka a krmit kachny (jídlo pro kachny bylo k dispozici zdarma na recepci). Za hotelem byli organizované projiždky na koních.
Po zaplacení jsme přemístili na festival, který se zrovna konal v Launceston. Byl hlavně o jídle, vínu a pivě (v Launceston je náš oblíbený pivovar James Boag), tudíž pro nás ideální. Sice se tam platil vstup, ale uvnitř byly nějaké atrakce a program zdarma. Po našem příchodu začalo překvapivě zase pršet, tak jsme se schovali ve velkém stanu s aktivitami pro děti. Nějaké hračky, malování a facepainting (malování na obličej). I přes frontu čekajících děti jsme ten facepainting prostě museli mít. Je zajímavé, že to naše neustále netrpělivé dítě v této situaci vždy poslušně sedí, čeká a ani nedutá. A pak konečně začalo svítit sluníčku a vypadalo to na déle než pár minut. Díky bohu za to, protože jinak byla pěkná kosa a i když jsem měla na sobě vše co jsem mohla, stějně mi byla v chládku zima. Zatímco jsme vybírali mezi stánky, co si dáme dobrého, Anča si našla nějaké představení, které tam měli připravené pro děti. Uvelebila si na takovém tom velkém vaku s kuličkami a tam vydržela skoro hodinu koukat. K jídlu jsem se snažila na přáni Anči vybrat nějaké nudle, ale nic moc tam neměli. Jediné, co se tomu blížilo byla nějaká asijská polévka, která ale nečekaně chutnalo trochu jako koprovka. Pro mě dost zajímavá, ale Anča nakonec raději dorazila vajička se slaninou od snídaně. Jirka si došel pro wallabi pie (takový kolač plněný masem s malých klokánků). Pak ještě padla tasmanská zmrzlina, oba dva skákací hrady a hřiště.
Když už jsme z festivalu vytřískali vše zajímavé, šli jsme se projít do centra. Nic moc tam nebylo. Pár otevřených obchodu, málo lidí. Kdo by tam taky v neděli odpoledne byl. Hlavně to vypadalo, že všichni obyvatelé Launceston byli právě na festivalu. Kousek od supermarketu, kam jsme měli namířeno, jsme také konečně našli foodcourt (místo, kde jsou stánky s jídlem. Není to žádná velká gastronomie, ale najíte se a je to levné). Navíc dnes už bylo dost experimentování s jídlem, takže jsme jeli na jistotu a Anče vybrali Pad see ew a pro nás něco indického. Ještě jsme dokoupili pár drobností v supermarketu, Jirka skočil sám pro auto a jeli jsme do hotelu. Tam jsme se najedli a začalo naše obvyklé kolečko: bazén, spa, sauna. Bazén a výřivka byla s výhledem na golfové hřiště, sauna byla zvláště pro chlapy a ženské. Zajímavé bylo, že já jsem v ženské sauně nikdy nikoho nepotkala a byla jsem vždy po pár minutách venku. Jirka tam měl zřejmě dost veselo a nejen, že se tam nepřiměřeně zaseknul, ale navíc vždy donesl nějaké místní drby a životopisy snad všech zúčastněných. Druhý večer jsme ho takhle postrádali asi půl hodiny a když se konečně dostali ven, vehementně se loučili...hmmm.
Další den, náš poslední před odletem, bylo konečně slunečno. Sice chladno (ráno 4 stupně a na místních horách prý dokonce sněžilo), ale nepršelo. Tedy dobré počasí na procházku po Gorge, který jsme první den tak zanedbali. Anča chtěla zase na lanovku, ale přemluvili jsme ji jen na hřiště a vyšli nahoru po svých. Podél údolí řeky byl velmi pohodný chodník s řadou vyhlídek, jenž nás dovedl až na kraj Launceston. Cesta zpátky po druhé straně řeky byla trochu krkolomnější a do kopce, což jsme si samozřejmě řádně vyslechli, ale asi 1-2 km. Mezitím, co jsem raději zůstala s Ančou na hřišti, Jirka si ještě vyběhnul na další dvě vyhlídky (teda jednu z nich prý nenašel). Večeři jsme opět vyřešili ve foodcourtu a snědli v hotelu na pokoji. Přitom jsme mohli z okna našeho pokoje pozorovat klokany. Navečer jsme ještě vyběhli nakrmit kachny k jezírku před hotelem. Anča se jich bála...nechápu, co je to za novinku...a prošli se, s malou zastávkou na hřišti, kolem jezera.
Ráno jsme se rozloučili s hotelem opět v bazénu atd. a ještě jednou zkusili nakrmit kachny pod podmínkou, že madam nebude dělat scény. Ještě jsme zašli kouknout na koníky, na kterých chtěla madam jezdit, tak se to bez scény stejně neobešlo. Na oběd jsme vybrali dle doporučení z Jirkového pobytu v sauně restauraci Rupert and Hound a rozhodně to byla dobrá volba. Jirka si dal seafood chowder a já mušle. Anča jen špagety, které jsme ji mixli s chowderem a byla spokojena. Pak ještě kafíčko a zmrzlinu. Obsluha a jídlo bylo exceletní. Po rychlém průzkumu okolí jsem zjistila, že přes vodu je velké dětské hřiště. Po jídle jsme tedy přejeli jen přes most na velké neplacené parkoviště (vědět to dřív, nemuseli jsme platit za parkování v seaport, je to jen pár metrů přes lávku). Hřiště bylo opravdu ohromné. Mělo několik sekcí pro různý věk, vodní atrakce, obří prolézačku, tunely...no ráj pro děti. Také jsme se tam zasekli na celé odpoledne a jeli odtud přímo na letiště. Zbytek cesty domů proběhl bez problému. Jirka se akorát v Sydney rozhodl, že nebude opět platit extra poplatek 15 dolarů a projde se na Mascot (vedlejší vlaková zastávka). Já s Ančou jsme jeli vlakem a stejně jsme se sešli díky výluce vlaků na autobusové zastávce v centru. Díky mé dezorientaci mi asi jeden autobus ujel a další jel za 10-15 minut a pořadně narvanej. K mému překvapení nechtěl nikdo pustit Anču sednout, až nakonec se nějaká mladá holka zvedla. To se mi v Sydney tak často nestává. No a vrchol cesty bylo, že řidič nevěděl, kde má u nás zastavit, takže přejel zastávku a my se ještě trochu prošli. Domu jsme se dostali asi v půl 12 večer.
Po rychém googlování jsme našli nadaleko resort https://www.tamarvalleyresort.com.au/, který jsme míjeli cestou sem. Byl tam hotel, golfové hřiště s minigolfem, ala replika švýcarské vesnice (což přesně chcete na Tasmanii vidět), dětské hřiště, vnitřní bazén, výřivka a sauna. Trochu rozdíl oproti našemu původnímu plánu na farmě. Ubytovali jsme se v malé chatce a mezitím, co jsem samozřejmě musela jít s Ančou do bazénu, Jirka ještě sjel pro nějaké vínko. Večer jsme stravili v podstatě jen v bazénu a výřivce. Zkusili jsme i saunu, ale byla to slabota. Jen parní a málo vyhřátá. V postatě celý hotel byl trochu zastaralý, ale furt dost pěkný. Chatka byla malá, ale vybavená kuchyňkou, sprchou a záchodem, jednou ložnicí a teraskou. Co jsme akorát nepobrali, tak i když v chatce mohly spát až 4 osoby, byly tam jen dvě židle. Večer jsme natrhli koupenou lahvinku od Pepíka Chromého (český imigrant a místní vinař) a vypili pár sklenek na terase než nás déšt zahnal dovnitř.Další den ráno jsme opět museli do bazénu a po vrácení klíčů ještě na hriště a jumping pillow a nakonec jsme nakoukli i do švýcarské vesnice, kde bylo pár obchodů, restaurace a pekárna. A pak už jsme konečně nahnali Anču do auta, kde vzápětí usnula. Dle počasí a webu byl oheň asi uhašen, tak jsme se přemístili na farmu a posnídali tam. V rámci ubytování jsme měli v lednici připravenou slaninku a vajíčka. Slanina byl naprosto úžasná, čerstvá, vyuzená. Snažila jsen se ještě pro Anču domluvit jízdu na poníkovi, ale bohužel začalo pršet, tak jsme to odložili na další ráno. Vzhledem k tomu, že déšť neustával, rozhodli jsme se pro návštěvu farmy s mořskými koníky v městečku Beauty Point. Hned vedle jsme mohli zajít ještě na platypusí farmu, ale tam náš generál nechtěl.
Seahorse farm v Beauty Point, Grey Sands Vineyard
Cestou do Beauty Point dost pršelo, Anča v autě opět vytuhla a navíc nás navigace vzala možná tou nejkratší, ale rozhodně né tou nejrychlejší cestou po místních silničkách, takže se nedalo dělat nic jiného než se kochat. Farma s koníky byla zajímavá. Měli tam velká akvária s hromadou koníků od malých po větší. Na jednoho jsme mi mohli i sáhnout. Když jsme se dostali ven, bylo furt zataženo a dost nevlídno, takže další plán bylo najít restauraci a dát si něco dobrého. Bohužel i když Beauty Point vypadá na mapě jako město, ve skutečnosti tam bylo pár domů a jedna až dvě trochu dražší restaurace. Takže jsme nakonec koupili klobásy a chleba v supermarketu a jeli domů s tím, že si uděláme pěkný odpolednovečer na farmě. Cestou jsme si ale ještě vzpomněli, že bychom mohli někdě koupit místní víno a náhodou i kousek před farmou byla jedna vinice. Vyjeli jsme skrz vinohrad až na kopec k takovému obyčejnému domu (nic honosného jako v Hunter Valley) a hned po vystoupení už nás vítala paní s tím, jestli jedem na ochutnávku. No a my, že jo, že chcem něco koupit na večer. Uvedla nás na prosklenou terasu s výhledem na vinici...aaaach. Anču umlčela zmrzlinou a my se vrhli na ochutnávku. Vybrali jsme jen červené a pak ochutnávali a povidali a ochutnávali a povídali a najednou bylo pět hodin (měli mít otevřeno jen do pěti). No a pak jsme ještě ochutnávali a povídali a najedou se začalo stmívat. Vybrali jsme tedy jednu lahev na večer a dvě si ještě nechali poslat do Sydney. Jinak se teda z rychlého nákupu jedné lahve na večer stala zastávka na tři hodiny s nákupem 3 lahví dobrého vína. Mimochodem jsme se dozvěděli, že syn majitelky má přitelkyni z Čech...náhodička. Po téhle zastávce byl už večer vcelku rychlý. Klobásky, víno a spát. Naše ubytování mělo velký obývák s rozkládací pohovkou a ohromnou ložnici s dvolůžkovou postelí a krbem. I když postel vypadala pohodlně, odmítla jsem se tam mačkat a raději sama spala na gauči. Přes noc se mělo výrazně ochladit (teplota měla klesnout pod 10 stupňů), tudíž jsem nechala zapnutou klimatizaci na topení a ráno jsem toho rozhodně nelitovala.
Na šestou ráno jsme měli domluveného poníka. Proč tak brzo? Paní majitelka potřebovala ráno do práce (pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici). Když už jsem měla jednu nohu z postele, poslala SMS, že to můžem posunout na devátou, díkybohu. Ráno (druhé ráno před devátou) jsme se nestihli ani pořádně nasnídat a už jsme venku zaznameli pohyb. A skutečně se před naším domkem připravoval poník pro Anču. Paní ho tam ještě hřebelcovala a její dvě děti a později i Anča čile asistovali. Když jsme Aňu vysadily na poníka, byla trochu nejistá, ale pak se tam uvelebila jak královna a nechala se vodit po okolí. Prošli jsme se jen párkrát kolem dokola, ale bylo vidět, že Anča je v ten okamžik to nejspokojenější dítě na světě. Jinak i když ráno svítilo sluníčko, byla docela kosa a nakonec začalo zase pršet. Ideální dovolenkové počasí. Ještě jsme chvilku debatili s paní venku a děti mezitím provedli Anču po farmě a pak zapadli k nám a vymalovávali si společně omalovánky. Poté jsme se začali balit a vyrazili do Launceston. Kvůli děšti jsme jako první udělali zastávku ve vyhlídnutém hotelu a zamluvili si pokoj. Byl to Country club Tasmania https://www.countryclubtasmania.com.au/. Za asi 120 dolarů (měli deal i na 103 dolarů, ale ten nás nějak minul) na noc jsme měli pokoj s třemi postelemi, vnitřní bazén, spa a saunu. V hotelu bylo také pár restaurací, kasino, kadeřnický salón atd. Dalo se také projít podél jezírka a krmit kachny (jídlo pro kachny bylo k dispozici zdarma na recepci). Za hotelem byli organizované projiždky na koních.Festival v Launceston
Country Club Tasmania
Cataract Gorge znovu a lépe
Flákaní a oběd v Launceston
Ráno jsme se rozloučili s hotelem opět v bazénu atd. a ještě jednou zkusili nakrmit kachny pod podmínkou, že madam nebude dělat scény. Ještě jsme zašli kouknout na koníky, na kterých chtěla madam jezdit, tak se to bez scény stejně neobešlo. Na oběd jsme vybrali dle doporučení z Jirkového pobytu v sauně restauraci Rupert and Hound a rozhodně to byla dobrá volba. Jirka si dal seafood chowder a já mušle. Anča jen špagety, které jsme ji mixli s chowderem a byla spokojena. Pak ještě kafíčko a zmrzlinu. Obsluha a jídlo bylo exceletní. Po rychlém průzkumu okolí jsem zjistila, že přes vodu je velké dětské hřiště. Po jídle jsme tedy přejeli jen přes most na velké neplacené parkoviště (vědět to dřív, nemuseli jsme platit za parkování v seaport, je to jen pár metrů přes lávku). Hřiště bylo opravdu ohromné. Mělo několik sekcí pro různý věk, vodní atrakce, obří prolézačku, tunely...no ráj pro děti. Také jsme se tam zasekli na celé odpoledne a jeli odtud přímo na letiště. Zbytek cesty domů proběhl bez problému. Jirka se akorát v Sydney rozhodl, že nebude opět platit extra poplatek 15 dolarů a projde se na Mascot (vedlejší vlaková zastávka). Já s Ančou jsme jeli vlakem a stejně jsme se sešli díky výluce vlaků na autobusové zastávce v centru. Díky mé dezorientaci mi asi jeden autobus ujel a další jel za 10-15 minut a pořadně narvanej. K mému překvapení nechtěl nikdo pustit Anču sednout, až nakonec se nějaká mladá holka zvedla. To se mi v Sydney tak často nestává. No a vrchol cesty bylo, že řidič nevěděl, kde má u nás zastavit, takže přejel zastávku a my se ještě trochu prošli. Domu jsme se dostali asi v půl 12 večer.
V Tanzánii jsem propadla kouzlu potápění, když jsme tam byli na takové relaxačně-poznávací dovolené se známými. Koupili jsme si tam kurz a úplně mi to učarovalo. Dokonce do té míry, že když jsem přijela domů, sháněla jsem nějakou podobnou firmu, která se zaměřuje na potápění pro laiky. Tak snad se letošní rok vyvede trochu lépe a půjde vyjet i dál než k místním nádržím a lomům. :))
OdpovědětVymazat