Kempování Mount Wilson (Blue Mountains)

Jeden víkend mělo být tak vedro, že se dalo být někde blízko klimatizace, na pláži nebo na horách. My jsme zvolili poslední možnost a jeli kempovat do Blue Mountains. S tímhle nápadem přišla jedna naše známá, která i našla kemp, teda spíš tábořiště, asi 100 km od Hornsby. Byli tam jen suché záchody, dešťová voda v barelu a vyhrazená ohniště s grilovacím roštem, ale bylo to zadarmo a bylo tam krásně. Protože jsem v pátek večer pracovala, vyrazili jsme až v sobotu ráno a dali jsme to trochu na pohodu. Takže když jsme vyjížděli, teplota už začala šplhat nad 30 stupňů. Ještě jsme se zastavili v půlce jízdy na nákup jídla a dřeva na oheň v Richmondu a pak už jsme jen stoupali do kopců a pozorovali, jak venkovní teplota pěkně klesá .
Cestou se nešlo nezastavit v malém obchůdku Pie in the sky u silnice, kde prodávali pie...masové i ovocné. Kvůli Ančeti jsem si koupila nepálivý kuřecí a Jirka nějaký s chili.

Anča samozřejmě chvilku jedla ten Jirkům a pak si vymyslela, že chce Banana bread (banánovou buchtu). Když jsem to koupila a přinesla na stůl, tak zase prý byla moc studená. Nechat ohřát to už nesl Jirka. Se na tu svou dceru příště pěkně vyprdnu. No nic:-)
Na místo jsme dorazili po jedné odpoledne. První jsme museli samozřejmě postavit stan a když jsme se zabydleli a vybalili, šli jsme se všichni společně projít. Nejdříve k “Giant Tree” (obrovskému stromu), který sice byl velký, ale rozhodně ne nějak výrazně a hlavně byl mrtvý (prý po zásahu bleskem) a pak ještě pokračovali lesem do údolí k malému potůčku. Cestou zpátky se Anča nechala pěkně vynést do kopce. Jsme si říkali, že je asi chudák unavená, ale celý večer měla ještě dost energie prohánět se po kempu se Sofinkou. Večer jsme rozdělali oheň a opekli, co se dalo. Vypili trochu vína a s posledním kusem spáleného dřeva šli spát. Anča zase celou noc ze spaní cestovala po stanu, takže tu jsem měla ruku na hlavě, tu koleno pod žebry. A snad v půlce noci se začalo postupně budit všechno ptactvo Austrálie, takže jsem se opravdu skvěle vyspala. Člověk by řekl, že je v klidu v přírodě, ale ty zvířata fakt řvou jako krávy. No zlaté sídliště uprostřed Sydney.
Na druhý den jsme dali pomalý rozjezd a až pozdě dopoledne se přemístili pár km od kempu do místních zahrad. V mapě jsme jich našli alespoň deset, ale možná jich bylo v okolí i více. Jelikož nikdo z nás neměl žádné preference, vzali jsme to podle Google hodnocení a vybrali Bebeah Gardens. Všechny zahrady jsou tu soukromě vlastněné a při vstupu se platí poplatek. V našem případě chtěli 10 dolarů za osobu (děti zdarma), což není málo, ale rozhodně to stálo za každý dolar. Strávili jsme tam možná dvě hodiny a rozhodně jsme neprošli vše (zahrady prý mají 5 hektarů). Úzká pěšinka nás provedla od hlavního domu, kde nás asi přivítal majitel (měl snad 150 let), skrz rozkvetlé aleje keřů a stromů k jezírku a pak zpět k hlavnímu domu. Anča a Sofinka tam lítali jako pominuté a neustále si hráli na princezny. Ano, Anče ještě nejsou ani 3 roky, a bohužel už tu máme období princezen. Nevím, kam na to ty holky chodí a hlavně doufám, že to brzo přejde.
Do kempu jsme se vrátili kolem druhé, uvařili oběd, dobalili věci a kolem 4 odpoledne vyrazili domů. Vzali jsme to tou nejdelší, ale pro nás nejpříjemnější cestou přes Galston Gorge a v Galston jsme ještě u silnice ve stánku od místních farmářů nakoupili skvělé jahody a rajčata.